Mýty, bludy a nepravdy

Dokonalost organizace včelího státečku je zřejmě příčinou, proč se včelám připisují různé vlastnosti, které vlastně nemají, nebo se naopak pomíjejí ty, které mají. Výsledkem pak je, že obraz včel či včelstev, je mezi laickou veřejností dosti zkreslený. Lid obecný je na jedné straně krmen večerníčkovskými pohádkami o včelích královnách a do včelí komunikace jsou vkládány dramata veskrze lidská, na straně druhé jsou to přepísknuté americké katastrofické filmy, těžící z fenoménu včel-zabijáků, které vznikly v jižní Americe nevhodným křížením se včelou africkou. Jedno i druhé sice má, nebo může mít nějaké racionální jádro, ale příběhy na něm vystavěné jsou už jenom pohádky pro děti nebo dospělé. Pokud jsou pohádky chápány jako pohádky, nic se neděje. V okamžiku, kdy je někdo začne brát vážně, je na problém zaděláno.

Jak to tedy je například s agresivitou včely kraňské, která je u nás nejvíce rozšířena? Zachovejme chladnou hlavu, mějme ke včele respekt, ale nepodléhejme panice.

Obecně platí, že nejagresivnější a nejprotivnější jsou vosy. Jejich jedovatost je ovšem proti včele zhruba poloviční, ale člověk mnohem častěji přijde s vosím bodnutím do styku. Ač je vosí jed méně jedovatý, má složky, které způsobují větší bolest. Mohu potvrdit, že vosí bodnutí bolí ještě druhý nebo další den. Skutečností je, že mnoho lidí nerozezná vosu od včely, a vosí bodnutí pak vydává za včelí. Jádro vosí protivnosti je v tom, že vosa je v podstatě všežravec a láká ji kdeco. Jakýkoliv zahradní piknik v letním či podletním období se tedy stává terčem soustředěného náletu vos z širokého okolí. Limonáda nebo pivo, vosa se buď topí, nebo plave nebo leze o okraji sklenice. Pak se snadno stane, že člověk klábosí s přáteli a nedává pozor na sklenici. Následek je zřejmý. Totéž platí pro zmrzlinu v rukách dítěte, mnohé druhy ovoce, ale i pivo zkvašené, zapáchající odpadkové koše atd., atd., to vše vosy láká, to vše musejí alespoň prozkoumat. Zaviječem poškozená zrající letní jablka dokáží vyhryzat až k jádru.

Z pichlavého hmyzu u nás žijícího je nejvíce toxický jed včelí, ale agresivita včel je za běžných podmínek mizivá. Spojené státy s více než 300 miliony obyvatel udávají asi 50 úmrtí na včelí bodnutí ročně, což v porovnání s například se zhruba 600 mrtvých jen na českých silnicích při 10 milionech obyvatel, ukazuje, že se jedná o tragedie statisticky zanedbatelné a omezující se na mimořádně citlivé jedince nebo nešťastnou souhru více okolností.

Vážné zdravotní problémy vznikají až asi při 50-100 bodnutích najednou, a při násobně větším počtu pak může jít o život. U lidí alergických na včelí jed je číslo ohrožení všem stlačeno i na 1 bodnutí, ale pozor! Skutečnost, že člověk po bodnutí včelou oteče, ještě neznamená, že je na včelí jed alergický, i když to stěžovatelé rádi uvádějí. Alergie je totiž sebezničující přehnaná imunitní reakce organismu „nemocného“ člověka. Je to něco jako kdyby se člověk chtěl pěstnímu útoku bránit okamžitým použítím ručního granátu (zabije útočníka i sebe). Alergie na včelí bodnutí je poměrně vzácná, v případném soudním sporu se obtížně dokazuje a stěžovatel většinou trapně skončí, protože v jeho zdravotní historii (soudem vyžádané) se zpravidla žádná terapie v tomto smyslu nenajde. Pravý alergik se totiž včelám (ale i pylům a dalším alergenům) programově vyhýbá už výběrem místa bydliště, a navíc má po ruce prostředky první pomoci a soustavně spolupracuje s lékařem.

Jedovatost sršňů je mizivá, dávky jedu jsou sice větší, ale kromě bolestivosti neškodné a sršni většinou nejsou považováni za hmyz ohrožující život. Jejich agresivita je prakticky nulová, omezují se jen na obranu hnízd (ta bývají často úctyhodně veliká). Hrůzu budí spíše jejich zjev. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti jiných vím, že je s nimi vcelku jednoduché soužití, pokud tedy nepáchají spíše mechanické škody (někde něco prokoušou). Jsou dosti přísně chráněni a vím, že soudní znalci a osoby jim podobné mají oprávnění k likvidaci sršních hnízd omezeno na několik málo kusů ročně.

Čmeláci sice štípat mohou, ale většinou to nedělají, často je lze i vzít do ruky. Píchnou, až když je člověk stiskne nebo jinak ohrozí. Jedu mají málo, normální člověk většinou ani neopuchne, nebo jen neznatelně. Znal jsem ale alergika, který po čmeláčím bodnutí skončil v nemocnici. Kromě vyložených kazisvětů také člověk čmeláky nijak nepronásleduje a většinou jsou mu zdrojem radosti, má-li je někde uhnízděné.

A teď zpátky ke včelám a k pověstem o jejich agresivitě. Nejnebezpečnější jsou tzv. strážkyně, hlídající na česně. Jsou to včely zhruba středního věku, kontrolují příchozí, likvidují cizí včely a jiné vetřelce, a brání úl asi do vzdálenosti 2-4 metrů. Mladší včely, pracující v úle (říká se jim mladušky), prakticky nebodají a starší létavky, to jsou ty, které zásobují úl vodou, pylem, nektarem či medovicí, bodnou jedině v přímém ohrožení, když na ně člověk šlápne bosou nohou (v létě se to v kvetoucím bílém jetelíčku stane poměrně často), když náhodně zapadne za límec či vlétne do rukávu. Může ji ovšem vyprovokovat odhánění způsobem „větrný mlýn“, když neukázněný jedinec, nezvládající své reflexy, začne včelu odhánět v mylném domnění, že se včela bude chovat jako moucha. To je ovšem omyl, včela nemá nijak zvlášť vyvinutý pud sebezáchovy, je ochotna se pro obranu úlu klidně obětovat, není totiž pravým živočišným jedincem. Naopak má vyvinutou velkou zvědavost, takže někdy kolem člověka krouží jen jaksi za poznávacím účelem, aniž by na něho chtěla zaútočit. Když zjistí, že nic sladkého jí nekyne, odletí. Člověk není pro včelu kořistí a potravou, proto nemá důvod na něj útočit.

S nebezpečnými strážkyněmi by však běžný občan neměl přijít do styku, pokud se úlům moudře vyhne. Ony totiž kromě několikametrové vzdálenosti nikam nelétají. Když včelař stojí za úlem a vyndá z úlu plást, tak se zpravidla nic neděje, pokud přitom nějakou včelu nepřimáčkne (ta by mohla vyvolat poplach). Přítomné létavky během několika chvilek odlétnou a mladušky se začnou houfovat dohromady, protože jsou ještě pitomé a nevědí, co jiného by měly dělat. Plást plný včel lze klidně držet holou rukou (většina včelařů si ani rukavice nebere, darmo v nich ztrácí cit) a lze i demonstrovat návštěvě, co se na plástu děje.

Nejvíce nesmyslů asi panuje kolem včelích rojů. Rojení je způsob rozmnožování včel a než se v úlu vylíhne nová matka, stará matka s jistým množstvím včel úl opouští a letí si hledat jiný příbytek. Je to fascinují jev, mrak včel se pomalu kamsi přesouvá a zprvu v nedaleké vzdálenosti od úlu se usadí. Včely přitom opisují kruhy a průměru několika desítek metrů, které se postupně zmenšují a zmenšují, až se včely kolem matky usadí někde na stromě (v kabině traktoru, na koni, ve městě na dopravním značení….a jiných kuriozních místech). Věční stěžovatelé začnou okamžitě psát stížnosti „na roje agresivních včel“ (i na mne už taková stížnost byla podána), jsou alarmování městští strážníci , hasiči a kdyby bylo po vůli panikářů, tak by snad měla nastoupit protichemická vojenská jednotka s plamenomety. Pravda je ale taková: Roj je naprosto neagresivní a nepředstavuje žádné bezprostřední nebezpečí pro kolemjdoucí. Roj si sebou na cestu bere 2-4 kg medu, včely jsou těžké, neobratné. Nemají úl a tedy ani potřebu něco chránit. Jejich neagresivitu využívám jako „parádní varietní číslo“ pro vyděšenou či jen zvědavou veřejnost. Většinou je slunečno a teplo (květen a první polovina června). V trenýrkách jdu přímo k usazeném roji a pohladím ho, přičemž část z povzdálí přihlížejících dam si zakrývá oči. Pochopitelně se nic neděje, akorát mě několik včel šimrá po ruce. Potom prst nebo celou otevřenou dlaň pomalu(!) strčím dovnitř zavěšeného roje a zase pomalu vytáhnu. Pak už jen záleží na tom, jakým způsobem se bude roj snímat. Jeden dobře přístupný jsem loni sejmul tak, že jsem pod něj dal bedýnku s prázdnými plásty a roj zavěšený ve výši očí jsem do ní pomalu stačil holýma rukama s roztaženými prsty jako hřebeny. Neklofla mne ani jedna. Včelám se v bedýnce s plásty zalíbilo a během asi půl hodiny se tam pak stáhly i ty poletující kolem (cítily matku). Pak jsem bedýnku uzavřel a strčil do sklepa. Roj se v chladu stáhne do chumáče, současně si odloží zásoby, a druhý den je možno ho přeložit do prázdného úlu (případně najít, odchytit nebo rovnou zabít matku a včely vrátit do původního úlu, kde se líhne matka nová ). Jiný roj se usadil ale na betonovém plotovém sloupku. To už byl problém. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem se na to tedy oblékl včetně včelařského klobouku a rukavic, vzal zednickou lžíci a roj jsem sebral jakýmsi „seškrabováním“ po částech, přičemž jsem zednickou lžíci plnou včel sklepnul do bedýnky (rojáku) s velkým trychtýřem („smykem“). Moc se jim to nelíbilo, ale vyloženě zlé také nebyly. Pokud roj visí někde na větvi, tak je nejlepší dát bedýnku s plásty, případně i se smykem pod něj, a pak do větve něčím uhodit. Roj se utrhne a spadne do bedýnky, část včel se však „vybudí“ a začne projevovat nepřátelství, na to se už včelař obléknout musí. Důležité je, aby se do rojáku s rojem utrhla i matka, pokud zůstane na větvi, včely se zase stáhnou k ní a někdy se současně roj zvedne a odletí. Je známo, že roj pak může letět i několik kilometrů daleko ( v literatuře jsem dokonce našel dokladované číslo 17 km). Způsobů, jak snímat roj je ale celá řada, jsou na to různé fígle – například se roj nejprve orosí lehce vodou, třeba i sladkou, a včelám se pak nechce létat, ale to uvádím jen pro ilustraci, nepíšeme tu učebnici včelařství. Bodavost včel je podmíněna jednak geneticky, (jak říká jeden můj přítel, „s některými včelstvy je špatná komunikace“), jednak vnějšími podmínkami. Je-li deštivo a chladno, jsou včely většinou mírnější, ale v úle jich je více, takže záleží, který z faktorů převáží. Před bouřkou jsou vyloženě dotěrné a je lepší se jim obloukem vyhnout. Je-li vydatná snůška, například z řepky, s vetřelcem včelařem se vůbec nezdržují a při vytáčení medu neotravují. Kvetou-li v okolí pole máku, jsou včely zdrogované a zlé. Nepříjemné je také vytáčení zbytků medu v době, kdy už snůška není, to pak včely dorážejí, mají chuť loupit, obtěžují pracujícího včelaře, napadají jeho i sebe navzájem. Z nějakého důvodu nemají rády sečení trávy. K rozšířenému bludu patří, že včely znají svého včelaře a chovají se k němu přiměřeně lépe. Hloupá, hezky znějící pohádka. Včelař je pro ně vždy vetřelec a jeho dobré úmysly nedokážou ocenit. V nejlepším případě se s ním nehádají, v nejhorším mu vpálí několik žihadel hned, jak se k úlům přiblíží. Hlavní vtip je ale v tom, že včelař ví, že nesmí páchnout alkoholem a musí se kolem úlů pohybovat klidně a bez zbytečně prudkých pohybů.