VČELÍ STÁT

Včely fascinovaly člověka asi odnepaměti. Traduje se, že kdysi v dávnověku člověk chodil do lesa (nebo lesem) vylupovat včelí příbytky v dutinách stromů asi stejným způsobem, jako to dělají medvědi. Teprve později nějakou sapiens-chytrou hlavu napadlo prostě kus stromu s dutinou uříznout a přenést to někam k vigvamu (nebo k zemljance z dovozu) a mít ty včely pěkně pro případ potřeby hned po ruce. Tyto primitivní úly se nazývají kláty a leckde ve světě dodnes přežily a mnohde slouží jako dekorace na včelnicích, s česny zdobenými různými motivy, maskami, ornamenty.

V dobách, kdy byl člověk ještě zvědavý a zvídavý (nikoliv jako dnes moderně, leč primitivně konzumní), začalo ho pochopitelně zajímat, jak to v tom úle vlastně chodí, co se tam děje a proč je někdy medu hodně, jindy málo, a také, jak to udělat, aby toho medu bylo radši více. Je nutné si uvědomit, že až do doby masové produkce třtinového a průmyslové velkovýroby cukru řepného byl med vlastně jediným známým sladidlem (pomineme-li zanedbatelné a krajově podmíněné způsoby získávání březového nebo javorového sirupu.)

Historii poznávání funkce včelího společenstva teď pomiňme, ona ta historie vlastně dodnes uzavřena není a čím více toho včelách víme, tím více si uvědomujeme, jak toho víme vlastně málo. To nám však nebrání, abychom si včelstvo popsali trochu blíže, protože laik zná v podstatě jen včelu někde na květu a jako mihotavý houfec kolem (radši vzdáleného) úlu, někdo možná též v podobě neprávem obávaného včelího roje.

To, že jsou včely zdrojem obdivu, je současně trochu i jejich neštěstím. Názory veřejnosti, obávající se včelích žihadel, je ovlivněn jednak pohádkami o pracovitých včelkách v čele s královnou, jednak katastrofickými americkými filmy o agresivním hmyzu, a výsledek je proto dosti tristní a podstatě věci velmi vzdálený.

Ano, jistá podobnost s královstvím tu být může, ale přesnější popis by spíše zněl dosti netradičně, totiž jako „totalitní stát“. Vše je podřízeno zájmu celku. Živočišným jedincem tu totiž není (jedna) včela. Ta je nepatrnou součástí, téměř zanedbatelnou „buňkou“ celého společenství. Ta obdivovaná včelka na květu není schopna se rozmnožovat (nebo zcela degenerovaným způsobem), není schopna ani přežít o samotě jeden nebo více dnů. Živočišným jedincem je celý včelí stát, teprve v jeho rámci je možný růst, reprodukce, obrana a přežití. V čele nestojí žádná královna, ale jediná matka, která je schopna klást vajíčka, ale už není schopna se starat o vlastní obživu nebo o potomstvo. Mladé včely ji krmí, čistí a všemožně o ní pečují a ona jen klade a klade a klade…. v zájmu celku. Jakmile zestárne (4-5 let) nebo se zraní, její užitečnost pro celek se zmenší a je nelítostně proveden palácový převrat.

Včely vychovají novou matku a starou zabijí, nebo ji zabije matka nová, v lepším případě ji vyženou z úlu, což se od zabití neliší, nebo ji přestanou krmit, což zase vyjde nastejno. Včelaři starší matky vyměňují dokonce dříve, někteří už po dvou letech. V úle není pro žádnou solidaritu bolševicko-sociálnědemokratického ražení prostě místo.

Ve včelstvu je vždy jen jedna matka. Dočasný souběh dvou matek při tzv. tiché výměně je pověstnou výjimkou z pravidla. Jsou-li v úle dvě matky, dojde buď k vyrojení části včel s jednou z matek, nebo jedna zabije druhou. Pokusy o chov obřích včelstev se dvěma oddělenými matkami se v praxi nesetkaly s úspěchem. Jak včelstvo vychová novou matku si řekneme někdy jindy. V tuto chvíli stačí, když si uvědomíme, že matka je jediná plnohodnotná a funkční samička ve včelstvu. Je asi o polovinu větší než běžná dělnice, žihadlo používá jako kladélko na přesné umístění vajíčka od voskové buňky, nikoliv k obraně.

Největší zastoupení ve včelstvu mají dělnice. Dělnice jsou zakrnělé samičky. To zakrnění je dáno jednak méně kvalitní výživou jejich larviček a je prakticky trvale udržováno jedním z feromonů (řekněme vůní) vylučovaným matkou. Matka tedy svou přítomností udržuje samičí zakrnělost dělnic. Pokud matka zahyne a včelstvo nemá možnost vychovat novou, zakrnělost dělnic přestane být udržována a mnohé z nich pohlavně dozrají, ovšem nedokonale. Jsou sice schopny náhle klást vajíčka, ale neoplodněná, kladou je nepořádně, často několik vajíček do jedné buňky, a z vajíček se tedy líhnou jen trubci. Tyto tzv. anatomické trubčice tedy nejsou schopny zajistit reprodukci včelstva, jen poněkud oddálí jeho zánik, pokud nezasáhne včelař a včelstvu nedá možnost novou matku vychovat nebo dokud jim novou matku přímo nenabídne. Takto to zní jednoduše, ale je to docela složitý obřad, vykazující jisté podobnosti s transplantacemi lidských orgánů.

Samo označení „dělnice“ je trochu nepřesné, protože včely mají jisté specializace, kterými si každá z nich za normálních okolností projde. Zatímco u mravenců jsou specializace dány přímo anatomicky, bojovník je prostě bojovník, u včel to záleží na věku dělnice. Zhruba se dá říci, že čerstvě vylíhlá včelička v první řadě vyčistí buňku z níž se vykulila na svět. Potom se podílí na čištění úlu, krmení plodu nebo matky, při aktivizaci voskových žláz se věnuje dílu budovatelskému, staví a opravuje voskové plásty. Přebírá, ukládá, pěchuje, zahušťuje a víčkuje zásoby - s tím se dospělé létavky nezdržují. Zhruba polovinu svého života tak včela stráví v úlu. Postupně se tak propracuje až na česno (to je ten otvor, kterým včely procházejí do úlu a ven), kde je pasována na příslušnici speciální branné jednotky.

Tyto včely jsou z hlediska bodavosti vlastně nejnebezpečnější. Brání úl. Každou přilétající včelu prověří, jestli něco nese (nektar, vodu, pyl) a jestli nějak divně nepáchne. V kladném případě ji propustí dovnitř, v záporném na ni zaútočí. V případě většího nepřítele (čmelák, vosa, sršeň, hlodavec…) zmobilizuje i spolubojovnice. Strážkyně česna v dosahu svého vidění a řekněme nějakých 2-4 metrů také kontrolují dění před úlem. To je prostor, v němž by se laik nikdy neměl pohybovat, tam by mohlo jít skutečně o život. Nenechte se mýlit včelaři, kteří do tohoto prostoru vstupují často, protože je zajímá, co se na česně děje. Dění na česně je totiž ukazatelem stavu včelstva. Nosí-li včely pyl je zřejmě vše v pořádku. Podezřelé je, když se včely na jednom česně chovají jinak než včely jiných úlů. Pak se může jednat o nemoc, o loupež nebo jinou abnormalitu. Včelař ovšem ví, že v tomto nebezpečném prostoru se musí pohybovat pomalu, ale s jistotou (žádné mávání rukama jako lopatkami větrného mlýna) a pokud možno nevstupovat do převládající dráhy letu včel. Nesmí být cítit pivem nebo alkoholem vůbec – alkohol je přímo poukázkou na včelí (psí, koňský) útok. Pokud na něj včely přesto doráží, v klidu prostor opustí. Náhodný přechod před úly však většinou útok nevyprovokuje.

Teprve po úspěšném zvládnutí strážení úlu se stává včela dělnicí-létavkou a začne zásobovat včelstvo dle potřeby vodou, nektarem (z květů), medovicí (ze „mšic“) a pylem. V pracovní sezóně trvá život včely tak asi 28-30 dnů. Pouze dělnice, které se líhnou v druhé polovině srpna a v září, se dožijí jara, včelstvo však musí být brzy nakrmeno, aby tyto včely na podzim už nemusely pracovat a mohly se tak v plné síle postarat o jarní generaci. V jednom kilogramu včel je asi 10 000 dělnic. Zimní stav je kolem 2 kg, v plné sezóně 5 i více kg. Takže "jedna včela-žádná včela", někdy říkám, že včely mne zajímají až „od deseti deka více“.

Hodně mýtů koluje kolem trubců. Trubci jsou (většinou) plnohodnotnými včelími samečky. Některým se podaří během života oplodnit mladou matku na jejím snubním letu. Trubci z širokého okolí mají dle dosud neznámého principu vytypovány trubčí shromaždiště, kam se slétají z celého okolí ,a když se v blízkosti objeví mladá matka, davově za ní vyrazí. Dva, tři někdy i více z nich se s ní za letu spojí (postupně, nikoliv současně, nemravové) a jí to pak musí stačit už na celý zbytek života. Tyto radovánky se odehrávají ve výši několika desítek metrů. Trubci nemají tatínka, jenom dědečka. Líhnou se z neoplozených vajíček, není dosud zcela odhaleno, jak matka pozná, že klade vajíčko oplozené nebo neoplozené. Neoplozená klade do poněkud větších kruhových buněk na plástu (v nouzi ale i do normální šestiboké buňky). Trubci se v úle objeví až někdy začátkem května. Mají vyšší teplotu (až kolem 40 °C) a proto pomáhají vyhřívat úl v době, kdy většina dělnic pracuje venku. V úle totiž pro zdárný vývoj potomstva musí být obligátních asi 36 °C. Trubci opouštějí úl jen za vhodných tepelných podmínek. Oproti dělnici jsou zavalitější, nemají žihadlo, místo něho mají jiný důležitější nástroj (jako všichni pánové), a jsou tedy zcela neškodní. Moji synkové ve věku 5-7 let je s gustem chytali, na kávové lžičce zalévali do dentakrylu a vyráběli tak „jantarové“ přívěsky se zalitým hmyzem.

Někdy v polovině července včelí stát usoudí, že trubci už nejsou pro blaho celku potřeba a jsou vyhnáni z úlu. Na česně se odehrávají dramata, včelí dělnice se vozí po trubcích a táhnou je ven. Pokud nějaký trubec vydrží v úle, nepustí ho k potravě. Pokud však tato vyháněcí nálada pomine a trubec se v úle udrží, pak už ho tam většinou nechají dožít. Pokud ještě koncem července je v nějakém úlu vidět trubec, znamená to pro včelaře důvod k zamyšlení. Buď v úle není matka, nebo tam probíhá opožděná tichá výměna matek. V těchto případech nejsou trubci vyháněni, ale nacházejí v úle útočiště i trubci z jiných včelstev. Včely ostatně návštěvy cizích trubců během sezóny v úle většinou tolerují. Bohužel to ale přispívá k šíření některých včelích chorob.

V plné sezóně tvoří trubci skoro desetinu osazenstva úlu.