PŘEDJAŘÍ

Včelařův rok vlastně začíná v podletí, tedy někdy v polovině srpna, kdy už není naděje na nějakou vydatnější snůšku a přichází tedy doba krmení včel a jejich zazimování. Ale my začneme více občansky, tedy v předjaří, což ovšem samo o sobě už je trochu názvoslovný problém. Včelaři vyhlížejí předjaří už v lednu a největší radost jim udělá, když se během ledna nebo února objeví jeden či dva dny s teplotami kolem 9-10 stupňů páně Celsiových. To včely okamžitě zbystří a vyrazí ven. Nikam daleko, jen pár metrů, aby se vyto…, řekněme vyprášily, a nemusely kálet v úle. To dělají jen v krajní nouzi a většinou to také znamená signalizaci nějaké včelí choroby. Pak se ještě chvilku vyhřívají na sluníčku na stěně úlu a zase si zalezou dovnitř, do tepla.

No do tepla…, ono je to trochu složitější. V zimě totiž mrzne i v úle. Včely „sedí“ na zásobách zavíčkovaného „cukru“ a (v rozporu s veřejným míněním) NEspí. Pomalu své zásoby odvíčkovávají, konzumují, a přitom z cukru „vyrábějí“ teplo. Jsou těsně sraženy k sobě, jejich zimnímu útvaru se říká zimní chumáč (i jinak), takže se vzájemně hřejí asi tak, jako byty v paneláku. Na vnitřních stěnách úlu je jinovatka, na stropě se sráží kapalná voda (ta slouží i k ředění zásob), ale uvnitř chumáče je teplota kolem 30 stupňů, někdy trochu více jindy méně, a je-li vše v pořádku, dokonce tam matka i trochu klade vajíčka, ovšem spíše jen tak, aby nevyšla ze cviku. Nejhůře jsou na tom tedy ty včely, které tvoří obal chumáče. Ovšem zimě jsou vystaveny jen krátce, protože se neustále střídají s těmi, které jsou uvnitř. Venkovní teploty kolem minus 25°C včelám až tak moc nevadí, mají-li dost zásob. Tomu se snadno přizpůsobí, prostě se srazí do ještě hustšího chumáče a vzdorují nepřátelskému mrazu jak falangy Alexandra Makedonského. Daleko více jim vadí třeba nárazový studený vítr, který je schopen otevřeným česnem v krátkých časových intervalech měnit teplotu v úle (ostatně nám také vadí více průvan než obyčejný chlad). Někteří včelaři proto včely na zimu zcela uzavřou (ale musí nějak vyřešit problém přístupu vzduchu) většinou je ale lepší nechat česno otevřené, ale položit před něj polínko, aby vítr nemohl přímo foukat dovnitř, některé typy úlů disponují dokonce zalomenými přístupovými chodbičkami nebo dvojitým dnem.

Velkým nepřítelem jsou myši (a také rejskové), tyto mršky se bohužel dostanou skoro všude a je třeba jim včas vyhlásit totální válku. Někdy si dokonce v úle udělají i zimní hnízdo a natahají si tam suchou trávu a listí. Jde jim sice o život, ale spoléhají na to, že včely nerady opouští zimní chumáč (v tom případě jde totiž o život těm včelám, protože při teplotách pod 9 °C včela zkřehne a zakrátko zahyne – vyráží tedy jen v případě ohrožení celého společenství). Přesto jsou myši v úle rušivým prvkem a na jejich přítomnost může doplatit hodně včel, někdy i celé včelstvo.

Rovněž sýkorky, jinak milí ptáčkové, dokáží být rafinovanými bestiemi, které si sednou na česno úlu a tlučou zobáčkem, až nějaká včela vyleze v obranném úmyslu, a poslouží jim tedy jako potrava. Sýkorkám je lepší udělat krmítko a odvést jejich pozornost k hojně „prostřenému stolu“. Velkým zimním nepřítelem jsou datlové a strakapoudi, ti jsou schopni z úlu udělat doslova třísky – pro ně je úl cosi jako dutý strom, v něm se skrývá potrava.

V březnu už je situace zdánlivě lepší. Většinou přibývá teplejších dnů a včely okamžitě vyrážejí za prací. Nektar („med“) sice venku nenajdou, ale v jen trochu „normální“ krajině už veselé práší třeba jehnědy lísek a dalších stromů a keřů. A pyl, to je pro včely jako pro nás maso, zdroj bílkovin, nutný ke stavbě jejich tělíček i kojenecký sunar pro jejich larvičky. Za tím účelem si pyl i skladují, aby ho později, až larviček přibude, měli dostatek. Ostatně není náhodou, že sušeným mlékem nebo Sunarem se někdy včelám pyl nahrazuje, takže přirovnání nijak nekulhá. Na květech včely pyl rouskují, shromažďují ho na háčkách zadního páru nožiček, kde vznikají velké kuličky-rousky. Nejčastěji jsou žluté, ale někdy je pyl i červený nebo fialový – liší se podle druhu rostlin. Na včely přinášející pyl do úlu je docela vděčný a srandovní pohled, má-li člověk možnost dívat se na česno úlu. Působí to zvláštním uklidňujícím dojmem, používal bych to na léčení chorob z civilizačního stresu.

Chumáč včel se v březnu už poněkud rozvolňuje, matka začíná více klást. Při prvním opravdu teplém dnu včely dokonce vyrazí ven masově, přitom kálí na kdeco, nejlépe jim to jde na světlém podkladu, například čerstvě vypraných prostěradlech paní sousedky. To je pak vskutku sousedský malér, kterému je dobré vhodnou dohodou včas předejít. V dalších dnech už se to naštěstí neopakuje.

Zvýšená plodová činnost se v úle projevuje také zvýšenou vlhkostí a značným srážením vody. Na jednu stranu to znamená, že okrajové části plástů mohou začít plesnivět, stejně tak zimní spad na dně úlů (správný včelař tam má ale podložku, takže to při první příležitosti z úlu zadem vytáhne a podložku vyčistí.) Na druhou stranu, když včelař zaregistruje známky vysoké vlhkosti, může víceméně klidně spát, v úlu je zřejmě vše v pořádku. Je-li však v úle sucho a včely nevyletují, pravděpodobně nepřežily. O překvapení ovšem nemusí být nouze. Stalo se mi, že včely z úlu nevyletovaly, na podložce bylo sucho, už jsem je v duchu „odepsal“ a chtěl tedy úl rozebrat . To jsem si dal! Specialistky z úderných jednotek vyrazily proti mému nechráněnému obličeji…. Zvítězily, byl jsem rád, že jsem stihl úl zase zavřít. Včely byly jen „línější“ a ještě se jim nechtělo pracovat. Možná odborářsky schůzovaly.

Jenže nejhorší část zimy mají včely teprve před sebou. Tou je duben. To už se v úlu ploduje tempem připomínajícím pásovou výrobu bot či automobilů, včely mají velkou spotřebu vody (i zásob, venku stále ještě nic sladkého nenajdou) a pokud teploty kolísají kolem 8-10°C, velké množství se jich už nevrátí a včelstva slábnou. Teprve rozkvět pampelišek signalizuje možnost návratu dobrých časů.