Nutný ÚVOD

Žijeme ve zvláštní době, možná dokonce v období civilizačního úpadku. Lidé si totiž myslí, že jsou pány přírody, potraviny že rostou v TESCu, elektřina vzniká v drátě ve zdi, peníze rostou na úřadě a vrazíte-li vodovodní baterii do zdi, poteče teplá a studená voda. Na vesnicích, kde dříve bučely krávy a chrochtalo vepřové, se usídlili zbohatlí maloměšťáci, zlákaní relativně nízkou cenou půdy, nastavěli si tam bungalovy a vily, a strašně jim vadí (hlavně sousedovy) psi, kočky, vepříci, králíci, koně, včely…

Nezbývá než politovat starosty a starostky, ba dokonce i soudy, kteří musí řešit jejich malicherné stížnosti na něco, co k vesnici vždy nedílně patřilo. Asi je to ale nějaká česká specialita, protože na Moravě jsem viděl úly postavené snad jen dva metry od chodníku a nezdálo se, že by to někomu vadilo. Ostatně i tady ještě žijí lidé, kteří pěstují soukromě brambory, okurky, ovoce,… a říkají: „Až nebudou včely, nebudou ani lidé“. Dnes odpoledne jsem cestou na chatu napočítal asi 30 koní (živých, nikoliv v salámu nebo zakletých do spalovacích motorů). Tak snad ještě není všechno ztraceno.

Pojďme si tedy povídat o včelách. Povídat tak nějak „po sousedsku“ a doufejme, že sem nebude nakukovat nějaký vědec a odborník, který by na tom povídání našel zase nějaké hnidy, jak už to tak učenci dělají, aby si dodali vážnosti. Ovšem povídat si o včelách není vůbec jednoduché. Základní otázka je, kde vlastně začít, protože každý začátek tak trochu předpokládá, že posluchač přece jenom něco ví. Ale kde se to ten posluchač vlastně měl dozvědět, když včely jsou na okraji zájmu zparchantělého českého školství, které věnuje více pozornosti žížalám a prvokům, než tvorům a tvorečkům, kteří nás vlastně živí? Takže na to asi půjdeme metodou zobání rozinek, zobneme tu, zobneme tam a on se nám nakonec ten obraz života včel a všeho co s tím souvisí, vyloupne ve vší kráse sám.