Když se na posteli trochu povytáhla, viděla z okna na malé náměstíčko. Stále se tam něco dělo, chodili tam lidé, běhaly děti a teď, těsně před Vánocemi nosili lidé i stromečky v podpaží a v rukou plno balíčků. Nejvíce se jí líbilo, když se začalo stmívat a k první lampě přišel zachumlaný pán s dlouhou tyčí a rozsvítil světlo. Těch bylo na náměstí šest a než je všechna obešel, tak si to pěkně užívala.
Tu dobu těsně před večeří měla vlastně ze všech nejraději. Celý den bylo na pokoji plno shonu, ráno se uklízelo, běhaly sestřičky, dávaly prášky i injekce, pak přišla vizita, pak se převazovalo, prohlíželo, jezdilo na rentgeny a nebyla chvilka klidu. V podvečer bylo všechno jako ospalé, na chodbě všechno ztichlo, sestřičky jen sem tam přešly, někde v dálce bylo slyšet potichu hrát rádio. Obě malé děti, se kterými byla na pokoji podřimovaly, a ona měla klid na svoji knížku. Dostala ji jako dárek od sestry Marie, která odcházela do jiné nemocnice. Řekla jí, že ji pro ni měla přichystanou na Vánoce, ale když tady nebude, že ji dostane už teď. Knížka se jmenovala Kája Mařík a bylo to o malém klukovi, který se proháněl po lesích a byl strašně zdravý. To mu záviděla nejvíce, že měl zdravé nohy a lítal celý den, kde chtěl. Podívala se na svoji obrovskou zavázanou nohu a tiše si vzdychla. Věděla, že pod ní má stejně velkou nohu jako tu druhou, ale nemocnou a záleží na ní, jestli bude hodná, aby se jí uzdravila. Takhle ji to dnes a pořád říkala paní vrchní, když chodila na prohlídku pokojů. Stále jen hodná a hodná. Vždyť tady nebylo ani možné nějak zlobit. Sestry, jako velicí ptáci se svými čepci, se většinou tvářily přísně, někdy se i trochu bála. Ale měly šikovné jemné ruce, a i když převazy nohy hodně bolely, tak od nich to bylo jako hlazení. Jenom sestra Marie se na ni stále usmívala, ať dělala, co chtěla, tak se na ni nemračila. Občas ji pohladila a řekla jí:“Ty jsi moje hodná holčička, viď?“ Byla ráda její holčička – pro uklízečky byla jenom „ta velká u okna“ nebo „ta s tou nohou“ nebo „ta velká holka“. Na jednu stranu to chápala, ty dvě holčičky v postýlkách byly proti ní opravdu malé, tak proto ona byla „velká“. Ale stejně jí ty názvy nějak vadily.
Lehla si na druhou stranu a otočila list. Ještěže ty malé spí, jinak by musela číst nahlas. I když asi ničemu nerozuměly, tak poslouchaly a byly hodné. To pak sestřičky holčičku chválily, jak to s těmi malými umí a ony tam nemusí běhat je tišit. Taky jim občas vyprávěla pohádky – uměla jich spoustu, a když už je všechny přeříkala, tak si také nějaké vymýšlela, třeba jak Karkulka šla na zámek nebo Smolíček zabíjel jednoho draka po druhém. Děti poslouchaly a byly hezky tichounké. Že umí číst se prozradilo náhodou. Jednou, když jí sestra vezla na jiné oddělení na prohlídku, tak si potichu četla nápisy na dveřích a ona to pak řekla paní vrchní a bylo to venku. Nebylo jí ještě šest let a ještě nechodila do školy, tak to nikoho nenapadlo, že už čte knížky. A přečetla jich už hodně. Doma měla Broučky a Pohádky a Ferdu Mravence a taky Gabru a Málinku, ta se jí líbila nejvíce. Bylo to o dvou holkách, které byly také zdravé a hodně běhaly a dělaly lumpárny.
Za chvíli přijde pan doktor. Dnes přijde ten mladý, vypadá skoro jako kluk, ale je hodný a vždycky ji tahá za ucho, že prý aby nezlobila. To je něco úplně jiného, taková večerní návštěva, pan doktor se jenom zvědavě vyptává, co čte a na co myslí. Zato když přijde ráno vizita, to je něco jiného. To jde v čele pan primář, za ním několik doktorů, pak nějací mladí kluci, pak paní vrchní, pak sestřičky, to je průvod, že se zaplní celá světnice. Někdy mluví česky, někdy ale nějak jinak, teď už ví, že je to německy a že několik doktorů jsou Němci. Jeden z nich je vysoký, má strašně světlé vlasy a proto je taky Němec. Jednou, když přišel na pokoj sám, přišel k ní k posteli, hladil ji po hlavě a říkal jí „Majne klajne medšen" a byl přitom strašně smutný. Když to pověděla sestře Marii, tak ta jí řekla, že on má prý doma taky malou holčičku, ale vidí ji vždycky jenom za dlouhou dobu, protože ona bydlí až někde v Německu u moře a je to k ní moc daleko. A nakonec se stalo zvykem, že za ní chodil často a vždycky se opakovalo to stejné, on česky neuměl, ale holčička věděla, že ji říká něco hezkého a že je přitom nějak nešťastný. Tak se na něj usmívala a položila svoji ruku na jeho a taky ho pohladila. To se mu pak leskly oči a rychle šel pryč.
Když bylo druhý den po svačině a přišly paní uklízečky, tak polehávala a poslouchala, co si povídaly. Ony měly takový zvyk se zastavit vprostřed místnosti, opřít si bradu o koště, prohlížely si děti a vyprávěly si. Tentokrát si povídaly o ní. Zavřela oči a dělala, že spí. Jedna té druhé říkala, že „je to s ní nějaký špatný“, že to „říkala vrchní“. „Jestlipak ji nakonec po těch pokusech přece jen tu nohu neuříznou…“
Pomaličku na štěrbinku otevřela oči, aby se ujistila, že opravdu mluví o ní, a když viděla, že se obě koukají na ni, tak ji začal růst v krku nějaký knedlík a ten byl větší a větší a strašně se jí chtělo brečet. Věděla, o čem mluví, nebyla hloupá a ledacos už zaslechla. Když přišla na návštěvu maminka, tak jí sice říkala, že se jí něco takového nestane, ale ona jí to nevěřila – už viděla na chodbě děti, které chodily o berlích, a jedna nohavice pyžama se jim klimbala ve vzduchu a pak viděla i kluka na vozíčku a ten neměl nohu ale vůbec žádnou! Když paní odešly, rozhodla se k ráznému činu. Slezla z postele a strašně pomalinku šla ke dveřím. Dlouho už nechodila, ale i když se jí točila hlava, tak chodit se přeci nezapomíná. Otevřela dveře na chodbu, a když nikoho nikde neviděla, přešla chodbu a rovnou do koupelny. Tam si sedla na vanu a začala zkoušet, jestli půjde obvaz na noze odmotat. Odlepila náplast a pak už to šlo lépe. Odvinovala fáče pomalu, vytrvale, u nohy jí přibývala hromádka a noha byla stále tenčí a tenčí. Pak už to dál nešlo a ona cítila pod prsty strašně veliký, veliký puchýř, byl přes celou nohu a byl měkký a hýbal se pod rukama.. Vtom se ozval od dveří výkřik a už k ní běžela sestra. Naposledy trhla fáčem, přece to chce vidět doopravdy, a pak už byla jen tma a nic. Probudila se na pokoji, seděla u ní sestřička, u dveří postával pan doktor a noha byla už zase veliká a zabalená. „Co tě to, dítě, napadlo…“ naříkala sestřička a pan doktor se zlobil, že „ty děti nikdo pořádně nehlídá..“.
Ráno dostala vynadáno od paní vrchní, na vizitě se na ni všichni mračili a jí bylo líto, že už není ta „nejhodnější holčička“ jak jí to často říkali, že si to pokazila a nakonec ani nic neviděla.
Zima byla dlouhá, sníh na náměstíčku roztával a zase padal. Ráda se dívala, když se vločky snášely na dláždění, za okny svítila světýlka stromečků ještě dlouho po Vánocích. Pod stromečkem našla další knížku, byly to Pohádky od Boženy Němcové, ani nevěděla, od koho jí dostala, jestli od maminky, nebo od nějakého doktora nebo sestřičky. Všichni říkali, že to je od Ježíška. Pak začalo být venku lepší počasí, už nechumelilo, ale zato se něco dělo v nemocnici. Rádio hrálo celý den, zřízenci i sestry u něj často sedali a často postávali na chodbě a o něčem si šeptali. Pak přišel doktor se světlými vlasy, hladil ji dlouho po rameni a odešel, a od toho dne ho neviděla. Sestřičky se tvářily tajemně a říkaly, že ten už je daleko. Tak si myslela, že asi jel za tou jeho holčičkou, ale sestřičky kroutily hlavou a říkaly, „kdepak, ten jel na frontu“. Fronty znala jenom u obchodů a tak nevěděla, co si má myslet. Pak to všechno začalo být divné. Z dálky bylo slyšet nějaké rány, hned druhý den přijela maminka a měla tašku a v ní její šaty. Rychle ji převlékla z pyžama, rozloučila se na chodbě se sestřičkami a najednou tu stál tatínek, vzal ji do náruče a nesl ji ze schodů a po ulici, k zastávce takového autobusu co jezdil po kolejích. Pak byli na nádraží a tam bylo plno lidstva, hlavně vojáků, křičelo se tam česky i německy, a když se nacpali do vagonů, tak je pustili lidi sednout, protože holčička nemohla stát. Nevěděla, jestli se má radovat, v tom shonu jí nikdo nic nevysvětlil a tak se jen rozhlížela, trochu ji bolela hlava a točila se jí, vzduch se jí zdál takový divný, voněl úplně jinak než v nemocnici.
„Jak jsem tam byla dlouho, tati?“
„Teď už je z tebe pomalu pražanda“, zasmál se tatínek“ byla jsi tu osm měsíců…“
Tak to už teď určitě jedeme domů, vzdechla si šťastně a usnula.
Podle dobrého zvyku si teď povíme, jak to bylo dál… Holčička se časem uzdravila, noha sloužila tak dobře, že běhala po ulici, kde bydleli, s ostatními dětmi jako vítr. Když dospěla, stal se jejím manželem Němec, byla to taková zvláštní náhoda, že jí občas řekl „moje malá holčičko“ ale říkal to česky. Věděla, že tuhle větu slyšela už dříve mnohokrát a často vzpomněla na tu skloněnou světlou hlavu a ruku, která ji hladila. Kdepak je panu doktorovi konec?
Pokračovat:
