Je mi osm let a chodím do druhé třídy. Do školy jsem musela jít, i když jsem už dávno uměla číst. Nosím si domů z knihovny staré časopisy, vždycky mi půjčí celou těžkou knihu a já ji pak táhnu domů - jmenuje se to Světozor.
Bydlíme v malém domečku, v jedné místnosti já s rodiči a bratrem, v druhé místnosti babička s dědou. Ti první stále mluví o stávce a revoluci, ti druzí se modlí růženec a chodí do kostela. Já jsem někde mezi nimi, babička mě zve na brambory na loupačku a posílá na náboženství, naši mě posílají do školy a do Sokola. Na náboženství dostávám svaté obrázky s Panenkou Marií a ve škole se asi naučím i psát a počítat. Ale o ty obrázky asi přijdu, protože babička je na mne loudí, že by je chtěla rozložit kolem sebe až bude ležet v rakvi.
Naše vesnice je rozdělená na dvě části. Jedni nevěří v Pána Boha a chodí do Sokola, ale těch je míň, druzí v Pána Boha věří a chodí do Orla. Já chodím cvičit do Sokola, ale těm u Orla závidím. Povím vám proč. Na konec roku se vždycky ve vsi pořádají Akademie. U Sokola se v tělocvičně hromadně cvičí. Je tam děsná zima a tak všichni sebou švihají, aby se zahřáli. Maminka cvičí v trenkách s kužely, tatínek cvičí na nářadí ve šponovkách. Ten má vždycky největší potlesk. Bratr cvičí prostná a já taky. Moc mi to nejde, musím se ohlížet na holky, co mám cvičit. Orlové mají akademii asi jinou.
V neděli odpoledne jsem se proto vypravila do nepřátelského tábora, do "orlovny". To je také tělocvična, ale dnes ji přeměnili na divadelní sál. Do dálky svítí světla, stojí tam i auto, tatínek by řekl, že přijeli klerikáři. Počkala jsem, až se všichni nahrnuli a ti od vchodu šli taky dovnitř, a pak jsem tam šla taky. V sále bylo narváno. Ze stropu visely bílé papírové hvězdy na nitích, byly jich tam tisíce. Na jevišti byly dokonce zlaté a stály tam zachumelené stromečky. Mezi nimi tančily malé vločky a malí andělíčci, asi to byly děti z vesnice, ale pod těmi ozdobami jsem je ani nepoznala. Pak tam byla Panenka Marie s Josefem a Ježíškem. Toho kluka jsem poznala, stále jim utíkal pryč. Říkala jsem si, jestli tenhle tady má nadělovat, tak kde to vezme. V obchodě bylo po válce jenom trochu jídla a žádné hračky jsem tam nikdy neviděla. A jestli mají někde jinde obchod, to tedy nevím. Když už toho tancování bylo dost, tak začala jiná hudba a na jeviště přišel veliký anděl a za ním ti malincí a ti nesli plno věcí. Pak anděl začal vyvolávat jména a děti ze sálu si tam chodily pro dárky. Už to začalo! Viděla jsem panny, švihadlo, míč a pak krabičky s tužkami, co měly každá jinou barvu. Tohle všechno bych nutně potřebovala, nic z toho jsem neměla. Horečně jsem přemýšlela, jestli se mě anděl zeptá co chci, jestli pannu nebo ty tužky. Začalo mi být horko, chtěla bych obojí, ale věděla jsem, že asi dostanu jenom jedno. Přesunula jsem se blíž prostřední uličce, abych byla po ruce až mě budou volat.
Děti tam říkaly nějaké básničky, asi jako za ty dárky. Honem, honem, kterou řeknu já. Rozhodovala jsem se mezi "Baladou o nenarozeném dítěti" a "Baladou o očích topičových". Obojí jsem perfektně znala ze Světozoru - napsal to nějaký chudák, co snad umřel hlady nebo co. To o tom dítěti by se asi hodilo víc, Ježíšek je taky dítě, tak tu. Tamto dítě snad zabil, ale s Ježíškem to taky moc dobře nedopadlo, to vím z náboženství. Jak jsem se tak zamyslela, začal mluvit pan farář, pak si zazpívali písničku, začali všichni vstávat, na ty děti začali navlékat kabáty a hrnuli se k východu.
Stála jsem nehnutě, on je snad už konec? Pomalu jsem se táhla za nimi, venku strčila ruce do "štuclíku" z králíka, aby mi nemrzly a šla domů. Tak ani na konec nedali nic těm cizím, ani to, co jim možná zbylo a teď to vyhodí. Rostl ve mně nějaký vztek, stáhlo se mi to v krku a rozhodla jsem se, že už na náboženství nepůjdu, když je to takhle. Asi je to všechno nějaký podvod nebo co.
Doma bylo docela studeno, naši byli asi někde na schůzi, kde se dělají stávky a revoluce, babička s dědou si brumlali růženec. Já se tomu tátovi divím, že tam chodí, když se po válce musel rozdělit s Rusama o kolo, tak děsně nadával. Teď už nenadává, i když kolo nevrátili. Sedla jsem si na postel a malovala tužkou baráčky pod sněhem - byl tam i kostelíček, jak jsem ho okoukala ze Světozoru. Tak jsem ho pomalu vygumovala. Zdá se, že budu mít problém - kostel, nebo revoluce ?
Taky nemáte rádi nedokončené příběhy? Tak jak to bylo dál?
V jedenácti letech jsem prvního května stála na náchodském náměstí a uvázali mi tam pionýrský šátek, o rok dříve než těm ostatním. Vyhrála jsem v Brně nějakou soutěž v recitaci s básničkou Jiřího Wolkera "Balada o nenarozeném dítěti " a šátek byl jako odměna. Odpoledne jsem jela hodinu vlakem za odstěhovanou babičkou do "pohraničí". Večer jsem s ní šla do ruprechtického kostela na první májovou a tam u oltáře krásně přeříkala "Ave Maria".
Velebný pán mě pohladil a dal mi obrázek s Panenkou Marií. Můj problém trval.
Vyřešila jsem ho až po letech - obojí bylo špatně.
Pokračovat:
