Letošní rok láme století, řekla naše babička. Ona mluví dost složitě, znamená to, že je století právě v polovině. Tenhle rok je zajímavý všelijakými změnami. Ale já to vezmu po pořádku.
Když skončila válka, tak jsem šla do první třídy . Sice jsem už číst uměla dávno, ale ještě zbývalo naučit se psát a počítat. S panem řídícím jsme byli docela zadobře – oba jsme hráli na housle, já jenom na půlky, on na celé. On hrával nejčastěji Ach, synku, synku, já hrávala etudy a stupnice. On mohl mlátit smyčcem děti po hlavě, to já nesměla. Ale když šel o přestávce přes chodbu k paní řídící na polévku, dávala jsem na děti pozor já a nebylo to jednoduché, byli tam i páťáci ! Buď jsem jim četla, nebo zkoušela násobilku. Pan řídící mě taky často vyvolával, když přišel pan inspektor. Já jsem totiž začala hned odpovídat a nestyděla se a nežmoulala zástěru jako holky. Pak přišla nějaká revoluce, o které pořád hovořili naši a všichni dělníci se stali fabrikanty. Babička nadávala, že na výplatě to znát není a že se stejně všichni nakonec při tom ředitelování ve fabrice pobijou, ale naši měli jiný názor. Docela jiný a tak se babička s dědou z našeho baráčku odstěhovali do „pohraničí“, jelo se tam hodinu vlakem a bydleli u cizích lidí. Nastěhovali se tam do veliké prázdné místnosti, už to tam nebylo tak, že tam všude byl nábytek a peřiny po Němcích, to už si lidi roznesli.
Tak tedy v tomhle roce se děly všelijaké změny. 1.května jsem dostala pionýrský šátek za to, že jsem vyhrála soutěž. Ten den večer umřel děda a z babičky se stala vdova. Na podzim jsem začala chodit do měšťanky, ta byla ve městě, tak se mi všechno úplně zkomplikovalo. Buď jsem musela pěšky čtyři kilometry, když jsem měla peníze, tak jsem mohla jet autobusem. Ale to bylo jenom někdy. A nakonec přišla veliká novinka. Jednou přišla maminka z práce, teď už nebyla dělnice, ale úřednice, a řekla mi, že pan ředitel by potřeboval nějakou holku, aby chodila ze jejich synem a trochu se s ním učila. Že prý je nemocný a že bych za to dostávala peníze ! Tak to bylo veliké překvapení ! Hned jsem na to kývla a už začala přemýšlet, jak ho budu učit a co vlastně asi umí, jak je asi starý, asi bude hodně malý, když ještě neumí číst.. no, ani spát jsem nemohla, jak jsem plánovala. Každá práce se musí dělat pořádně, tak já začnu hned od začátku.
Příští sobotu odpoledne jsem vyrazila na cestu. Musela jsem pěšky do města a tam pak do vilové čtvrti, kde ředitelovi bydleli. Našla jsem to docela lehko, byl to největší dům v ulici a kolem něj krásná zahrada, kde zrovna všechno kvetlo. Když jsem zazvonila, přišla mi otevřít paní ředitelová a to byla také krásná paní, taková vysoká, v modrých šatech , s vlasy jako princezna. Vevnitř to bylo jako v pohádce, neříkalo se tam pokoj, ale hala, a ta byla opravdu veliká. Na zemi nebyla prkna, ale malá lesklá prkénka složená do nějakých vzorů a na nich ležely barevné koberce co se jim říká peršany. Úplně jako v Hrabě Monte Christovi, ale to bylo jen v knížce a teď jsem to viděla doopravdy. Byl tam i krásný nábytek, skříně plné skleniček a hrnečků a na stolku mísa s velikými oranžovými jablky. Pak jsem se dozvěděla, že to jsou pomeranče a taky jsem tam dostávala k jídlu banány, ty jsem taky ještě nikdy neviděla. Paní ředitelová se usmívala, hladila mě po hlavě a říkala, že si budeme s Jiříčkem, tak se jmenoval jejich kluk, dobře rozumět. Pak přišla nějaká stará paní a vezla něco na kočárku a to byl ten Jiříček. Jenom jsem koukala. Byl dost dlouhý, ale nějak pokroucený a strašně hubený a bílý v obličeji jako sníh. Ten bude tedy opravdu nemocný. Časem jsem poznala, že být nemocný jako Jiříček znamená nemluvit, chvilkami něco vykřiknout a odmítat jíst. Chodila jsem tam každou sobotu odpoledne. Nejdříve jsme s Jiříčkem svačili, protože se mnou dokonce trochu jedl a paní ředitelová byla z toho šťastná. Dostávali jsme dortíčky, chleby se šunkou, kakao a pomeranče a banány a bonbony. No, byl toho plný stolek. Já jedla, jak se patří, od všeho něco a dost a Jiříček dostával kousky do pusy a všichni se radovali, když to spolknul. Při druhé návštěvě jsem ho začala učit písmena. On do školy nikdy nechodil, byl dokonce o rok starší než já ale poznat to na něm nebylo. Mělo to ale jednu chybu. Když jsem ho jeden den naučila tři písmena, tak za týden neuměl zase nic. Když jsem to takhle zkoušela dokola, tak jsem toho nakonec nechala. Ono ředitelovým stejně asi nešlo o to, aby uměl číst, ale abych u něho byla. Tak jsem si tam začala nosit knížky, co jsem zrovna četla a většinu času jsem mu četla. A on seděl a díval se na mne a občas se maličko usmál. Já už věděla, že asi nerozumí, co říkám, ale byl spokojený a to bylo důležité. Taky jsem mu malovala obrázky a těm se usmíval ještě víc. Všechno bylo v pohodě. Já četla, svačila a brala navečer od paní ředitelové padesátikorunu, Jiříček seděl, usmíval se a cucal čokoládu a paní ředitelová už nemusela u nás ani sedět, ale někde si něco dělala.Ta stará paní byla hospodyně a ta něco stále dělala v kuchyni. Občas přišel pan ředitel a taky byl spokojený.
Zajímavé byly ty padesátikoruny. Jako by si je tiskli, úplně nové, neohnuté, krásně čisté. Doma jsem si vzala čistý kapesník a zadním stehem jsem ho po stranách sešila, a vznikla z toho taková kapsa. Do ní jsem si ty peníze dávala a pak vždycky někam schovala. U nás to před výplatou s penězi bylo dost nejisté a já nerada půjčovala, když vracení bylo dost špatné. Sice mi naši občas řekli, co s těmi penězi budu dělat, ale jinak mě nechávali na pokoji. Já jsem měla i neměla s nimi plány. Ve městě byly plné výklady všelijakých věcí, knížky, čtvrtky, barvy, oblečení, no bylo toho hodně. Jenomže já jsem si říkala, že když tu padesátikorunu vždycky utratím, tak nikdy nebudu nic mít. Když z těch peněz nevezmu vůbec nic, tak budu mít stále více a nakonec si budu moci koupit něco nádherného. Ještě jsem nevěděla, co to bude, ale věděla, že si na tu krásu počkám.
Někdy se mi k ředitelům docela nechtělo, to když byla vánice a sníh se sypal v kusech. Ale věděla jsem, že Jiříček mě bude čekat. Už v poledne pěkně obědval, jinak bych prý nepřišla. Tak co jsem měla dělat ? A už jsem si na něj taky zvykla, byl s ním docela klid, pěkně mě poslouchal a taky už mě pohladil po ruce. No, spíš si na mne sáhnul, ale to u něj bylo něco nezvyklého. Také už uměl říkat auto, když jsem mu ho namalovala a dům a kráva a každý týden toho přibývalo.
Pak to jeden den všechno bylo úplně jinak. Naši přišli z práce a řekli mi, ať jim dám ty peníze, že je nějaká reforma a že dostanu peníze nové. Maminka taky řekla, že asi moc spokojená nebudu, ale co se prý dá dělat. Tak jsem jim je dala, bylo to devadesát osm padesátikorun. Naši jenom koukali, asi se divili, že jsem si nic nekoupila . Bylo by jich ještě víc, ale někdy byl Jiříček v nemocnici, někdy jsem byla nemocná já a o prázdninách jsem tam taky nechodila. Druhý den mi vrátili 98 korun, za každou padesátikorunu jenom jednu korunu. Nevěřila jsem svým očím, to snad není možné. Naši mě odbyli, že jsem si měla něco koupit a ne peníze schovávat. V krku mi rostl knedlík, věděla jsem, že teď budu brečet a tak jsem šla raději ven. Za pár dní se to ale změnilo, maminka brečela taky a táta nadával. Brácha se oženil a šetřili na nábytek a dva dny před reformou si peníze vybrali z knížky, že ho půjdou k truhláři zaplatit. Taky dostali za každou padesátikorunu jednu korunu a bylo po nábytku. Chodila jsem jako ve snu, nemohla jsem tomu věřit, že z tolika peněz nemám nic, všechno to šetření bylo nanic.
Pak přišly prázdniny, já jela k babičce do pohraničí. V září jsem měla nastoupit přímo z osmé třídy, jako nějaký experiment, rovnou do desáté třídy. Devítku jsem měla přeskočit. Teď jsem chodila s babičkou na borůvky a na houby, abychom se nějak uživily, protože peníze nějak nebyly. Taky jsme chodily do družstva sbírat jahody a to si zkuste co to je, celý den trhat jahody a pomalu se nenarovnat. Domů jsem chodila úplně stejně shrbená jako babička. Už aby bylo září !
A teď, jak to dopadlo dál ?
Naši začali žít každý zvlášť a o mne nebyl nějak zájem. Každý mě posílal za tím druhým, když jsem potřebovala boty a tak to nakonec dopadlo tak, že jsem přestala chodit do školy, odstěhovala se k babičce a začala chodit do práce. Že někdy půjdu do Prahy studovat na malířku, už bylo dávno pryč. Po letech jsem se dozvěděla, proč a co měla znamenat ona měnová reforma a kolik lidí na ni doplatilo. Tak jsem v tom nebyla sama.
Pokračovat:
