Na růžovou ponožku natáhla bílý sandál a zálibně si nohu prohlédla. Ještě druhou, pak natáhnout sukni, škoda, že nemá nějakou barevnou, chtěla by být hezká, a tahle stará sukně tomu nedávala žádnou naději. Ale co se dá dělat, jiná není a hotovo! Prošla tmavou studenou chodbou a vyšla na slunce, na travnatou uličku, otočila velkým klíčem v zámku a pomalu šla k silnici. Měla ještě dost času, u lavičky měla být až skoro za hodinu a tak nemusí spěchat. Od rána cítila nějaké napětí, očekávání, radost…už několik týdnů sbírala odvahu, všechno promýšlela, rozhodovala se a zase to rušila. Ale dnes cítila, že má odvahu se zeptat. Představovala si, že počká, až si vypovídají, co dělali celý týden, a pak po chvilce ticha se prostě zeptá a bude mít hned všechno za sebou…
Vykročila rychleji, jakoby ji tohle rozhodnutí popohnalo dopředu. Nalevo hospoda, napravo obchod, potom potok a přes něj most, pekařství a už byla za vsí. Kostky na silnici byly rozpálené, od rybníka ale občas zavanul vítr a přinesl vůni vody. Uspokojeně si vzpomněla na rozečtenou knížku, která ji dnes večer čekala vedle postele. Pátek byl vůbec nejhezčí den v týdnu, tahle odpoledne s těšením na jeho společnost, na jeho ruku a na jeho vyprávění ji dělala velkou radost. Trochu ji mrzelo, že se s ní nemohla nikomu svěřit, ale na druhou stranu ji těšilo, že má své tajemství. Za zatáčkou se už objevila cesta k lesu a již viděla i lavičku, dva sloupky a na nich položené prkno. Musel jsi na ní sedět hodně opatrně, nahýbala se na stranu a každou chvíli hrozila, že se ocitneš na zemi. Opatrně si sedla a začala vyhlížet v dálce.
*********
Podíval se do zrcadla, trochu se na sebe usmál a vyšel na chodbu. Sešel po starých dřevěných schodech, otevřenými dveřmi do pokoje se podíval na starého pána, jak klimbá v křesle a vyšel před dům. Ze tmy, studena a ticha se rázem ocitl na prohřátém náměstí, kde pár metrů od domu stálo množství stánků, všude byl ruch a šum, páteční trh ještě nekončil, ještě dvě dobré hodiny se tady budou hromadit lidé, koně a povozy. Odbočil vlevo, do tišší uličky mezi staré domy a pokračoval ulicemi ven z města. Pospíchal, věděl, že bude čekat, a nechtěl, aby dlouho vyhlížela. Znal ty její hnědé oči, jak trpělivě třeba hodiny dovedly sledovat cestu, kdy se objeví a zamává jí. Šel rychle směrem k lesu, kolem kterého vedla cesta do vesnice. V ruce pohazoval malou aktovkou, ve které měl pro ni dárek – malý obrázek v rámečku, modré macešky namaloval v neděli po obědě a hned ten den vyrobil rámeček z obyčejného dřeva. Nebyl moc šikovný, rámeček se mu ale povedl, těšil se, že jí udělá radost.
Obrázky, knížky, to bylo hlavní, co jí zajímalo, kdysi jí na trhu chtěl koupit řetízek se srdíčkem, ale nechtěla. Nebyla na něco takového zvyklá a neměla o to zájem. Představil si ji, jak pozorně poslouchá, když jí něco vypráví, ruku vždycky schoulenou v té jeho, hlavu trochu nakloněnou na stranu, někdy si sama pro sebe něco šeptajíc. Myslel si, že už ji dobře zná, ale vždycky ho překvapila něčím novým, zdálo se mu, že je z myšlení živa jako jiní z jídla. Četla spoustu knížek, jiných než znal on, jenom na Jiráskovi se shodli, toho znali oba dva.
Přešel kolem koupaliště a věděl, že za zatáčkou se objeví v dálce lavička a věděl, že tam už sedí a čeká na něho.
*********
Navlékla si válenky a sáhla po kožíšku. Zima jí nebude, kožíšek je z králičích kůží, bude ji hřát. Dnes to bude potřebovat, vítr slyšela až v domku, vánice ji za vsí požene až k lesu, to věděla. Ještě palčáky, velký klíč se otočil v zámku…silnice, hospoda…už začíná foukat, vločky ji třískaly do očí, vánice ji nehnala dopředu, fičela rovnou proti ní…každý krok si vybojovávala…Cesta se jí dnes zdála nekonečná, a přesto šla ráda. Představovala si, jak se najednou před ní vynoří jeho velká postava, teplá ruka bez rukavice obejme tu její a půjdou co nejpomaleji zpátky, aby byl čas si něco povědět..a dnes se ho konečně zeptá! Vždyť kolik to už uplynulo pátků, kdy měla otázku na jazyku a vždycky jí tam zůstala!
*********
Starý pán zase poklimbával v křesle, přes nohy měl přehozenou teplou deku, i když seděl těsně u kachlových kamen. Ale i v nejteplejším počasí nebo přímo u kamen – stále mu byla zima.
V dlouhé chodbě si obul kožené vysoké boty, navlékl kabát a vyšel na náměstí. Všude ležela vrstva sněhu, foukal vítr, vločky ho řízly do očí…věděl, že za městem bude hůř a už předem se skrčil do límce kabátu. Sněhu ani vánice se ale nebál, byl z hor, z chalupy vysoko ve stráni, kde sníh ležel většinu roku. Když chtěli v zimě s bratry někam vyrazit, museli jenom na lyžích, jiná cesta nebyla. Ještě teď viděl chodbu v chalupě, dlouhé dřevěné koryto kde protékala voda z hor. V koutě hromada lyží, kolem běhali dva ovčáci, v kuchyni byla otevřená dvířka a z nich čouhalo dlouhé poleno. Byl nejmladší, dostával za úkol poleno pomalu posunovat do kamen podle toho, jak rychle hořelo. Někdy se začetl do knížky, poleno ohořelo a spadlo ven na podlahu a to se potom maminka zlobila. Byl vlastně tichý a od knížky ho dovedlo zvednout máloco. Tohle měl s ní společné, tu nesmírnou lásku ke knížce, v tom se tak shodovali a oba se nesmírně těšili na to, když si mohli o tom, co přečetli vyprávět – ona jemu o dalekých krajích, on jí o krkonošských písmácích. To byly jejich velké radosti. Už minul zatáčku, ale přes vánici k lavičce nedohlédl. Byl si však jistý, že tam sedí, studená jako rampouch, nic by ji neodradilo od cesty v jakémkoliv počasí. Tahle její oddanost ho až zarážela, on sám sem šel za povinností, musel, ale ona tu dálku šla jen kvůli němu, pro kus jeho vyprávění, aby byla v jeho přítomnosti. Věděl o ní, že je dost opuštěná, neměla žádné přátele, měla příliš jiné zájmy než ostatní. Někdy přemýšlel, co je vlastně k sobě poutá, že se jim oběma stal pátek svátečním dnem. Bylo to přátelství? Vypadala takhle láska? To ne, to přece není možné. Lavička se sedící postavou se z vánice vynořila pár kroků od něho. Zavolal, zasmál se a sedl si do vrstvy sněhu vedle ní. Sundala si rukavici a podala mu stejně vystydlou ruku. Chvíli na ni dýchal, prohlédl si ji, jestli je teple oblečená a pak se jí zeptal, co celý týden dělala…Podívala se mu do očí, narovnala ramena a zeptala se: „Velebný pane, a jak vlastně přicházejí na svět děti?“
Mladý kněz zatajil dech, sevřel jí maličkou ruku a začal vyprávět.
Pokračovat:
