Žába kam se podíváš
Bylo léto 2015 a po jednom ze vzácných dešťů. Vydali jsme se s manželem a synovcem do lesa na toulky. V jedné z částí lesa jsme si chtěli trochu cestu zkrátit okolo lesního rybníčka. To nebyla dobrá volba, jak jsme zjistili za chvíli. Od rybníčku do hlubšího lesa se přesunovaly houfy malých – asi 1 cm velkých – hnědých žabiček. Asi je vytáhl ten déšť, že se jim dobře cestovalo. Byly jich snad tisíce – ale to jsme zjistili až dodatečně.
Nejdříve jsme do houfu žabiček vkročili a doufali, že pomalu projdeme a že se jedná jen úsek několika metrů. Tak jsme poskakovali, s očima upřenýma na zem, abychom nešlapali na žabičky. Ušli jsme několik metrů a houf žabiček houstl. Za námi žáby – před námi žáby. Vlevo žáby – vpravo žáby. Vracet jsme se nechtěli, tak jsme opatrně – krůček po krůčku - pokračovali žabkami zamořeným územím. Kdo nezažil, neuvěří jak se mizerně hledá hnědá žabička na hnědém loňském bukovém listí. Kam se hrabe šnek s očima na šťopkách proti našim vytřeštěným zrakům.
No, abych to zkrátila. Ta naše zkratka byla snad o 20 minut delší, než kdybychom pokračovali po běžné lesní cestě. Ale zase jsme měli nezapomenutelný zážitek a plno fotek.
Tajemství oranžové bundy
Sedím si v metru a pozoruji lidi kolem. Na druhé straně vagonu sedí prošedivělý chlapík v nápadně oranžové mohutné bundě. Má veliké břicho. Jak to vypadá, je pěkně vykrmený – žádný chrt alá Rajko Doleček. Jak si chlápka pozoruji, najednou rozepíná trochu zip na bundě a objevuje se – k mému velkému překvapení – hlavička klidně si spinkajícího malinkého dětátka – odhaduji tak tříměsíční cvrček. Tak jsem se v duchu chlapíkovi omluvila, že jsem ho považovala za tlusťocha a on to byl vlastně vzorně pečující starší otec či mladší dědeček.Jak jsem viděla diamanty
Jedu tramvají a přejíždíme pomalu auty zacpaný most přes Vltavu. Je mrazivé zimní poledne. A i když slunce svítí, tak vzduchem víří takové malinké ledové krystalky. Okolo žlutavého slunce se vytvořila blyštivá korona. Tak jsem poprvé viděla diamantový prach.Jak si pořídit anorektičku
Nakupuji si v pekárně a přede mnou stojí takový mohutný, dobře živený tatínek a s ním malá, drobná holčička tak asi pětiletá. Tatínek si kupuje koláče a holčička žadoní, že chce také koláček. Tatínek chladně odvětí: „Žádný koláč, už teď máš nadváhu.“ Jen jsme se po sobě s prodavačkou udiveně podívaly, protože jsme nevěřily vlastním uším.Poslední záchytný bod
Po ulici jde maminka s malým čilým chlapečkem ve žluté bundičce s velikou kapucí. Chlapeček poskakuje a vůbec s ním šijí všichni čerti. Z ničeho nic se dá cvrček do rychlého běhu. Maminka udělá pár dlouhých kroků a rychlým a zkušeným hmatem odloví synka za kapuci. Poslední to záchytný bod. I vzpomněla jsem si, jak jsem stejným způsobem lovila před desítkami let svého zvídavého syna a musela jsem se teď v duchu pousmát.
Pokračovat:
