Bacha na přezdívky
Dávno tomu, co jsem pracovala v účtárně s kolegyní – říkejme ji Eliška.
Eliška byla moc fajn kolegyně, žádnou srandu nezkazila, byla pracovitá – prostě šikovná účetní a báječná kamarádka. Jediná její slabost byla, že určité věci poslouchala jen napůl ucha. Pak měla nedostatek informací, a to se jí občas vymstilo.
Do oddělení výpočetní techniky nastoupil nový zaměstnanec. Nemladý – nestarý, nad ušima chomáčky vlasů, čelo až na záda. Postava šířeji prostorově řešená. Jmenoval se Pokorný. Ale protože se velice podobal řezníkovi Krkovičkovi - ze zrovna v té době vysílaném Večerníčku o Jájovi a Pájovi - tak jsme mu vymyslely přezdívku Krkovička. Elišce to říkáme, že je to od teď pro nás Krkovička – „Hm, jo, jo“ – a tím to ten den zhaslo.
Uplynul asi měsíc, byly dovolené – ale nám do účtárny přivezli balíky papírů do tiskáren. Balíků před domem kupy – a v účtárně jen pár účetních. Tak se Eliška srdnatě vypravila do výpočetní techniky, kde byli zase jen chlapi, aby nám pomohli.
Za chvíli ale Eliška přilítla zpět do naší kanceláře celá rozdivočelá a vykřikuje:
„Ten Krkovička, to je vůl, já ho žádám o pomoc a on mi, sprosťák, ani neodpověděl“.
„Cože, kdo, kde, co ?“ – sondujeme opatrně s kolegyní.
A Eliška nám vysvětluje, že v kanceláři VT byl jen Krkovička a že mu slušně říkala:
“Pane Krkovičko, prosím, můžete nám pomoci s odnášením balíků papírů?“
A nám to došlo. No, řehtaly jsme se s kolegyní jak koně. Chudák Eliška zprvu nechápala, ale pak jsme ji vše vysvětlily. Ale Pokornému se omluvit nešla.
No a papír jsme si pěkně odtahaly do 2. patra ten den všechen a samy – ale zvesela.
Kolopecky
Když byl syn malý, už trochu mluvil, ale některá slova stále ještě komolil a šišlal. Bylo léto, chodili jsme na procházky a také jezdit s malou koloběžkou. A vždy, když jsme se vypravovali na výlet, tak syn povídá: „Mami, já ci kolopecky“.
„Cože chceš ? “ „Kolopecky !“
„Co to je ?“
„No pšece kolopecky.“
Nějak jsme se nedokázali dohodnout, mlel si stále svoje. Až za nějaký den jsem zjistila, co že ty jeho kolopecky byly. Byly to sportovní boty polokecky, po kterých toužil a zatím je neměl.
Sodoma, Gomora, velebný pane
Je to už více jak 20 let, co nežije moje milovaná teta Hela. Bydlela v Nuslích a chodila do tamějšího kostela svatého Václava. Ne že by byla nějak věřící, ale návštěvu kostela brala jako společenskou událost. Měla ráda společnost a vítala každou příležitost, kdy si mohla s někým popovídat. Teta už občas zapomínala – měla na to nárok, bylo ji už více jak 80 let. Občas se jí stalo, že v obchodě nechala peněženku. A tak jsem ji pro tento případ do peněženky vložila kartičku s mým telefonním číslem domů. Kdyby peněženku našel poctivý nálezce, aby měl na někoho kontakt a mohl peněženku odevzdat.
Událost, kterou popisuji, se stala v roce 1984, kdy v kinech běžel úspěšný film Slunce, seno, jahody a ve filmu je jedna z oblíbených postav farář Otík.
Jednou večer u nás doma zvoní telefon. Zvednu jej a tam se ozve: „Tady otec Tomáš z kostela svatého Václava“.
Vzhledem k tomu, že máme mezi známými spoustu vtipálků, kteří se různě vtipně představují - od zaměstnance pohřebního ústavu přes nádražního lampáře až ke zřízenci patologie - tak jsem i já hned velice vtipně zareagovala a odpověděla: „Sodoma, Gomora, velebný pane“.
Na druhém konci drátu nastalo přímo kostelní ticho. Ale za chvíli se opět ozval mužský hlas „ Ale já jsem opravdu otec Tomáš z Kostela svatého Václava v Nuslích. Volám, protože si asi vaše babička zapomněla v kostele v lavici peněženku“.
V tu chvíli jsem se orosila. Asi 10 x jsem se otci Tomáši omlouvala a snažila jsem se blekotavě vysvětlit, proč jsem tak „vtipně“ reagovala na jeho slova a že jsem jej nechtěla v žádném případě urazit. A když jsem jela do kostela v Nuslích vyzvednout peněženku, tak jsem se trapně červenala. A mám dojem, podle úsměvu otce Tomáše, že otec Tomáš z toho našeho telefonického nedorozumění měl nakonec druhé vánoce – na rozdíl ode mě.
Ale teta měla obrovskou radost z nalezené a vrácené peněženky.
Jsou takové pády
Nádherný letní den. Sluníčko svítí jako o život. I vydali jsme se s manželem na procházku k Sázavě. Procházku v délce cca 10 km jsme chtěli zakončit v Choceradech ve vyhlášené restauraci Ostende. Procházka báječná a pomalu docházíme k Ostende.
Před restaurací je betonová plocha, kde jsou vždy v létě stolečky a židle. Už si vyhlížím na vývěsní ceduli, co si dám dobrého k jídlu a najednou „plác“ - jak široká, tak dlouhá jsem se natáhla na beton před Ostende.
Pomalu se vzpamatovávám, přepočítávám si kostičky. Ani se mi moc zvedat nechce. Manžel ke mně spěchá. Z otevřených dveří restaurace vybíhá servírka s větou na rtech „Jste živá ?“
"Ano, jsem. Jen jsem, já blbec, přehlédla schod v betonové ploše."
Naštěstí tento pád dopadl dobře. Přímo zázrakem jsem neutrpěla žádný šrám. Spadla jsem totiž na trekkingové hole, s kterými chodím na delší procházky. A ty hole zapůsobily pro mé vetché tělo zřejmě jako odpružení. Jen foťák, který jsem měla v batůžku, pád poznamenal. Od té doby má na displeji „modřinu“ – kulaté černé místo velikosti haléře.
Jo a manžel mě hned na místě sprdnul, když zjistil, že mi nic není. Co že to vyvádím, že se děsně lekl.
Jak jsem si umixovala jarní elixír
Na letošní velikonoce jsme nemohli sehnat kopřivy do nádivky. Na obvyklých místech – díky chladným dnům - ještě nebyly a nebo byly moc maličké, že za sběr nestály. Nakonec kopřivy objevil manžel u slunné zdi stadionu a natrhal je. Prý to bylo u zdi, kam nechodí psi. Tak věřím.
Kopřiv přivlekl manžel plnou igelitku. Přebírala a omývala jsem je minimálně hodinu. A protože i po probírce byla kopřiv plná velká mísa, tak jsem se rozhodla, že si udělám jarní elixír.
Do mixéru jsem dala kupu kopřiv, kus naťové petržele, vodu, šťávu z citrónu, a aby se vitamíny dobře rozpouštěly, tak i trochu olivového oleje. Vršek mixéru jsem zakryla částečně rukou - což běžně dělám, abych nemusela mýt členité víčko mixeru. A spustila jsem mixér.
Nastalo zelené peklo. Kopřivy a petrželka, omatlané v olivovém aleji, se z mixéru nečekaně a zákeřně vymrštily, ladně mi prolítly mezírkami mezi prsty a okolo ruky - a ten zelený blemst se rozptýlil po naší minikuchyni.
Kuchyňská linka (včetně všech drobností na ni umístěných), podlaha, vařič a další příslušenství vypadalo, jak když se tam Pepkovi námořníkovi udělalo po špenátu hodně blbě.
Tak místo úspory, že jsem nemusela mýt víčko mixeru, jsem gruntovala celou kuchyň a nahlas si nadávala.
Nikdo by nevěřil, jak se hnusně uklízejí mastné kousky zelených lístečků, které se přichycují na úklidový hadr a nevypočitatelně z něj zase opadávají zpět na uklízenou plochu.
Poučení: Již nikdy nebudu mixovat bez víčka. Již nikdy nebudu mixovat bez víčka. Již nikdy nebudu .....................
Pokračovat:
