Na kolena jsou hřebíčky
Jednou přijdu k mé milované tetě Hele a koukám, že na stole má lahvičku Alpy a v ní na dně si tiše reznou
malé hřebíčky.
I ptám se tety, co že to má za elixír. A ona mi odpoví: „Ale seděla jsem s jednou paní na náměstí na lavičce a ta mi říkala, že když mě trápí bolesti kolen, tak ať si do alpy naložím hřebíčky a tím si pak kolena mažu“. No, paní nějak tetě zapomněla upřesnit, že se nakládají hřebíčky-koření a ne hřebíčky ze železářství.
Ale tetě prý i tahle „železitá“ Alpa od bolestí pomáhala. Patentovat si ji však nedala.
Cestující jsou povinni se v metru držet tyče
Cestovaly jsme s mými kolegyněmi z práce metrem. Jelo nás asi 6 a tak jsme se - do kupodivu poloprázdného vagonu – přesto nahrnuly různými dveřmi. A poloprázdným metrem jsme se k sobě přesouvaly a spořádaně – jako pokynů dbalé cestující - jsme se při přesunu přidržovaly tyčí v metru. Přesouvám se já a chytám se jedné z tyčí. Je nějaká divná. Trochu se viklá. A tak své oči stočím dolů na sedícího muže, který na mě nějak podivně zírá. Bodejť by nezíral. Když se držím jeho soukromé dřevěné tyče – pravděpodobně zbraně na trénink historických bojových umění. S omluvou a červená jak rajče se dřevěné tyče pouštím a moje dobré kolegyně se dusí smíchem.
Kopni oběma
Když byl syn malý, tak chodíval s dědou na hřiště, kde trénovali fotbal. Syn pořád kopal jen pravou nohou. Děda ho chtěl naučit, aby kopal i levačkou a aby nohy střídal. Tak syna vyzval: „Kopej oběma!“ a položil před něj míč.
Na tuto výzvu syn vyskočil do vzduchu a přímo akrobaticky oběma nohama najednou nakopl míč. Děda si málem musel měnit spodní prádlo, jak se svíjel smíchy.
Kančí rokle
S manželem milujeme toulání lesem. Jednoho letního dne ráno jsme se vypravili do odlehlejší části lesa, kde se po ránu ještě nikdo nevyskytuje, houby tam moc nerostou.
Kráčíme úzkou úvozovou cestou – nad námi stráň, pod námi roklina s potokem. Vychutnáváme si lesní vůně a probouzející se les. Sice víme, že v rokli je mokřad, kde má černá zvěř bahniště. Vždy jsme viděli jen stopy černé zvěře – ale nikdy jsme žádného kance nepotkali.
Až dnes. Napříč cestou stojí kanec jak stodola. Výhružně na nás zírá. Ocas má vztyčený jak štětku na klobouku Bavoráka. Oči má takové vykulené, bělmo svítí, ale určitě ne strachem. A za ním přebíhají jeden za druhým přes cestu další členové stáda.
S manželem jsme poněkud zkameněli, pak jsme pomalu začali couvat. Kanec posléze vyhodnotil, že nemá význam, aby se za námi rozběhl a přidal se ke stádu. K naší velké úlevě.
A tak jsme se s manželem kus vrátili a velkým okruhem jsme se drápali strání a křovím, abychom s dostatečným distancem obešli husté smrčí, kde se černá zvěř zřejmě skrývala.
A ještě jsme si k tomu pokřikovali (po vzoru indiánů, když procházejí lesem, kde se vyskytují medvědi):
„Kanče, tady jdu já, jdi mi z cesty !“ A já jsem k našim popěvkům třískala do rytmu trekkingovými holemi. Myslím, že toto naše umělecké představení kanci velmi ocenili a dlouho na něj nezapomněli. My na kance také ne. Tomu místu teď říkáme „Kančí rokle“.
.
Neočekávané setkání I.
Jak jsem již psala, náš pan Pes byl velice dobře vycvičený. Takže nebyl problém s ním v lese chodit takzvaně „na volno“ – bez vodítka, protože se od nás nikdy nevzdaloval a pokud si náhodou pár metrů odběhl, tak na zavolání okamžitě přišel. I místní hajný nás už znal, věděl, že náš pes má 100% poslušnost a přivolání, tak nás ani nehuboval, že nemáme psa na vodítku. Když jsme třeba hledali houby na jednom místě, tak byl pan Pes uložen stranou povelem „Místo!“, kde poslušně čekal, až houby vysbíráme a hneme se dál.
Jednou jsme šli lesní cestou a najednou před námi asi ve vzdálenosti 10 metrů na cestu vstoupil srnec. Zastavil se a koukal na nás. Pan Pes zbystřil, srnce ihned zaregistroval a také na něj zíral. Srnec se najednou rozběhl a lámal si cestu křovím. Na panu Psovi a každém jeho chlupu a svalu bylo vidět, že by rád letěl za srncem – ale povel: „Zůstaň!“ jej přikoval na místě. Jak jsme byli rádi za tak poslušného psa.
Neočekávané setkání II.
Než naše slečna Psí vstřebala všechny povely a naučila se je respektovat, tak jsem s ní zažila jednu velice horkou chvilku. Při ranním venčení jsme šly okolo posledních zahrad obce. Slečna Psí čmuchá přede mnou, bez vodítka. Bylo brzy ráno okolo 6. hodiny. Nečekala jsem, že někoho potkáme. Zahýbáme za jednu ze zahrad, kde už následovala jen louka táhnoucí se k lesu. A čekalo nás překvapení. Na louce byla srnka. Slečna Psí ještě nikdy srnku neviděla a jak se srnka dala do běhu k lesu, tak ve slečně Psí se probudil lovecký pud a hurá za srnkou. K lesu to bylo asi 500 metrů. Já jsem řvala jak o život povel „ Ke mně, ke mně !“
Byla jsem celá rozklepaná. Kdyby slečna Psí zaběhla do lesa, tak by ji klidně myslivec mohl po právu odstřelit. Zejména kdyby viděl, že štve zvěř. Na poslední chvíli - skoro už před lesem - se slečna Psí zastavila a začala se ke mně pomalu vracet. Konečně ji asi v hlavě secvaklo, že řvu na ni a ne pro svoje potěšení. Když se ke mně slečna Psí vrátila, celá udýchaná a rozesmátá, tak jsem ji musela pochválit. Kdybych ji teď potrestala, tak by se už ke mně příště nemusela vrátit, protože trest by si vzala jako potrestání za návrat. Mnoho majitelů tuto chybu dělá – a pak se diví, proč se k nim jejich pes nechce vracet. Bodejť by se s chutí vracel, když po návratu dostane minimálně vynadáno, jestli ne výprask vodítkem.
První krušnohorský skijöring
Na jarní prázdniny jsme jezdívali kdysi do Krušných Hor lyžovat-běžkovat. Celá rodina i s panem Psem. Nad Jáchymovem byl ski areál Eduard (na místě bývalého komunistického pracovního lágru) a tam jsme na běžkách jezdili. Byly tam dobře upravené stopy a přímo ve ski areálu krásná uježděná rovinka. I napadlo mého drahého manžela, že ať si vezmu pana Psa na dlouhou lonž-stopovačku a ať mě pan Pes po rovině táhne. Syn s manželem jeli napřed na druhou stranu rovinky - cca 200 metrů. A pak jsem vyrazila já v zápřahu za panem Psem. Vše šlo bezvadně, pan Pes hezky rozvážně klusal přiměřenou rychlostí bez větší námahy. Ale pak mého manžela na druhém konci rovinky napadlo, že na pana Psa zapíská a přivolá ho. V té době jsme byli s panem Psem zhruba stejné váhové kategorie – oba okolo 55 kg. Takže panu Psu vůbec nedělalo problém, když na zapískání zareagoval okamžitým zvýšením rychlosti na šílených 50 km za hodinu. Touto hrůznou rychlostí jsme se řítili přes planinu. Já měla co dělat, abych se vůbec udržela na běžkách. Rovinku jsme přeletěli jak vítr a za mého zděšeného řevu. Hned jak jsme dorazili k manželovi a synovi, tak si vyslechli spoustu vět, které zde vypisovat nebudu.
Jo, tak tohle byl můj první krušnohorský skijöring. Víckrát jsem ale již jízdu se psím zápřahem neopakovala.
Náhoda ?
Nejsem zrovna přikloněna věřit různým předtuchám a podivným znamením. Ale musím přiznat, že i mně se občas přihodí věci, které bych zařadila pomalu do kategorie paranormální jevy.
Například tento zážitek: Byla jsem doma sama. Manžel měl noční službu a syn byl pracovně mimo Prahu. Byla noc ze soboty na neděli. Spím. A najednou mě probudí podivný hlasitý zvuk. Je půl jedné v noci. Uši mám nastražené jak netopýr, jestli se zvuk ozve znovu. Lámu si hlavu, co to vlastně bylo za zvuk. Nějak jej nemohu zařadit mezi běžné zvuky v bytě se vyskytující. Ale již se zvuk neopakuje. Tak znovu usínám.
Až ráno zjistím, že na mojí kytaře, která visí na zdi, praskla v noci struna. Tak to byl ten podivný zvuk.
Za týden se syn vrátil z pracovní cesty a vypráví mi, že ze soboty na neděli jeli s kolegy autem z hospody. A protože byla namrzlá silnice, tak havarovali. Naštěstí to odnesly jen plechy auta. Z posádky auta se nikomu nic nestalo. Klepajícím se hlasem se ptám, v kolik hodin se jim havárie stala.
Syn odvětí: „No, bylo asi půl jedné v noci“.
Sen nebo předtucha?
Měla jsem kolegyni Irenu (teď je již v důchodu řadu let), která se potýkala se zdravotními problémy se štítnou žlázou. Pořád chodila někde po vyšetřeních a laboratořích.
Jednu noc jsem měla ošklivý a přímo živý sen, že Irena ráno přijde do práce a oznámí nám, že má rakovinu.
Až jsem se probudila a málem do rána neusnula, jak byl ten sen realistický a nepříjemný.
V práci jsem o snu druhý den nikomu neříkala. Nechtěla jsem malovat čerty na zeď.
Dopoledne Irena přišla později do práce - zase z jednoho vyšetření. Byla celá uplakaná a řekla nám, že ji diagnostikovali rakovinu štítné žlázy.
Až mě zamrazilo, jak skutečnost souhlasila s mým snem. O mém snu už nemělo význam před kolegyněmi mluvit. Nejen že to nebylo vhodné – ale ještě by si kolegyně myslely, že si vymýšlím a chci se dělat zajímavou, že mám věštecké sny.
Nakonec vše ale dobře dopadlo i pro kolegyni Irenu. Sice prodělala operaci i ozařování – ale úplně se vyléčila a užívá si již řadu let zaslouženého důchodu.
Mouchytiéra
Jdeme po lesní pěšině. Je vedro. Křídlatí hmyzáci všech druhů otravují, jak kdyby 14 dní nežrali. Proti nám se na lesní cestě objeví jezdkyně na koni. Kůň má přes „nos a oči“ takový kryt z jemné síťoviny. Skoro jako maškarní masku. Moskyti u nás nejsou. Byl to kůň s mouchytiérou.
Nevykvetla zbytečně
Sedím v tramvaji a sleduji ruch na chodníku. Jde paní s velkou kyticí gerber. Jedna rudá gerbera ji vypadne. Za ní jde mladá paní a na gerberu šlápne. Další kráčí slečna, která se sehne a gerberu zvedne, prohlídne, zjistí, že je v dobré stavu a odnáší si ji. Mám radost – květina nevykvetla zbytečně.
Pokračovat:
