Síla výcviku
Mnoho let nazad, co jsme měli krásného vlkošedého německého ovčáka. Byl báječný, úžasná bytost, byl to zkrátka „pan Pes“. Měl výcvik ve Svazarmu, kam s ním manžel několik let chodil. Skládali zkoušky levou zadní. Dokonce pana Psa od nás chtěla koupit policie, protože byl skvělý na stopy. Nabízeli (na tu dobu před cca 30 lety) velice zajímavou částku 3 500,-- Kč. Ale pro nás je vždy pes člen rodiny a přítel – žádná věc k prodeji.
Tak to je trochu informací na úvod a teď k příběhu:
Byli jsme s panem Psem u bratrance na chatě, kde byl i nějaký bratrancův známý. A ten známý měl ke svačině - v té době vzácný – uherský salám. Pan Pes po známém koukal, jak si hoduje a tiše si slintal po předních tlapách, až se mu dělaly bublinky u čenichu. Po chvíli se známému zželelo pana Psa a nabídl mu kolečko salámu.
Nastala překvapivá reakce. Pan Pes na známého temně výhružně vrčel a výstražně cenil zuby. Známý se na nás s vyděšeným pohledem otočil a vyčítavě povídá: „Tak já mu nabízím salám – a on na mě vrčí, snad by mě i sežral!“.
Na to byl známý poučen, že pan Pes byl vycvičen nepřijímat jakoukoliv potravu od cizích, kvůli možnému podání jedu.
A tak silně měl pan Pes v hlavě výcvik zakotvený, že ani nedostatkový uherský salám sílu výcviku neprolomil.
Ale příběh měl dobrý konec. Kolečko toho báječného salámu bylo předáno do rukou „páníčka“ - mého manžela - a pan Pes si konečně pochutnal.
"Na pak"
Náš pan Pes byl v té době dávno minulé krmen vařeným masem, rýží, vločkami apod. Granule a rozmanité psí konzervy byly hudbou budoucnosti.
Pan Pes dostával krmení v předsíni, kde byly dlaždičky, aby se dobře uklízelo. A většinou byl rovnou někde poblíž jeho misky připravený i hadr na úklid. Protože jak při jídle tak při pití pan Pes děsně camral okolo.
Když měl k jídlu rýži s masem, tak s chirurgickou přesností vyseparoval sebemenší kousek masa z rýže a rýži rozházel okolo misky. Manžel jedovatě tvrdil, že jej viděl jednotlivá zrnka rýže z tlamy dokonce vyplivovat a že prý při tom pan Pes mrmlal: „Tfuj, tfuj“.
Podobné to bylo s ovesnými vločkami. Maso pan Pes vybral a vločky nechal v misce. Ty ale nerozhazoval. Měl je „na pak“. A to „na pak“ dovedl k dokonalosti. Mezi přední zuby vzal opatrně na zemi se povalující hadr, zvedl vysoko hlavu a hadr nábožně spustil na misku s vločkami. Zajímavé, jak se vždy trefil, že byl hadr rozprostřen přes celou misku. A „třešničkou na dortu“ na způsobu zachování vloček „na pak“ bylo, že čenichem pan Pes zapíchal zmíněný hadr do misky s vločkami.
Nikdy stejně „pak“ vločky pan Pes nesnědl, akorát já jsem hudrovala, když jsem lovila oblemtaný hadr z misky z rozmočených vloček a prala jej. Ale nechtěla jsem kazit psí rituál „na pak“, tak vždy vedle misky pan Pes hadr pro akci „na pak“ našel.
Spinkat se chodí v 21 hodin
Když odešel náš pan Pes ve věku 13 let za duhový most, tak jsme byli rozhodnuti, že již jiného psa nechceme. Osud nám ale postavil do cesty slečnu Psovou ve formě 10 denního štěňátka, kterému hrozilo utracení. Víceméně již ji původní majitel zkoušel topit – ale nepovedlo se. Naštěstí.
Nebudu popisovat peripetie, které má člověk s 10 denním štěnětem – když nikdy předtím ani tak malé štěně neviděl – natož aby se o něj staral. Ale podařilo se, a z malinkatého štěňátka vyrostla černá krasavice – opět rasa německý ovčák – jak jinak.
Slečna Psová měla jeden zajímavý zvyk. Když jsme byli na chatě u bratrance, kam jsme skoro každý víkend jezdili, tak spala v posteli u našeho syna. Na posteli měla i svou deku – a tak tam spolu vegetili.
Ale zpět k tomu zajímavému rituálu: V létě se hodně často sedělo venku, před chatou a povídalo se a občas i něco lehce popíjelo.
Udeřila 21. hodina, slečna Psová si stoupla do vchodových dveří chaty a vyzývavě po nás koukala.
Znamenalo to: „ Je 21 hodin – jde se spinkat.“
I musel někdo z nás vstát, otevřít dveře do místnosti, kde se spalo, a slečna Psová se uvelebila na své dečce na posteli. Pak se už z postele nezvedla – ale trpělivě čekala, až půjdeme spát i my – i když jsme třeba venku ještě seděli a klábosili několik hodin.
Pokračovat:
