Co člověk, to originál.
Tedy – alespoň by tomu tak mělo být. Ve skutečnosti existují lidé stádního typu, kteří jsou naprosto konformní ke svému okolí a žádným způsobem nehodlají, a možná ani nedokáží, dát najevo jakoukoliv originalitu. V současnosti se vyznačují hlavně neustálým hořekováním, naříkáním „na poměry“, na ty „nahoře“, přičemž nezapomenou zdůraznit, že všechno stojí za ...(pardon, nebudu zde používat slovník „uměleckých děl“ České televize a českých filmů točených převážně „pražskou kavárnou“).
A pak existují lidé, z nichž, třeba i nevědomky, originalita kape. Nemusí to být sice něco hned na úrovni špičkových vědců a umělců, ale stačí, když tito lidé ukážou svému okolí, že se lze radovat z maličkostí, které ti ostatní ani nevnímají a v zápalu hořekování si je ani neuvědomují. Ukážou, že existuje umění či dar ducha, který umožňuje člověku hledět na svět jako na sled neustálých malých zázraků a objevů, možná právě takovým způsobem, jakým hledí na svět děti, dokud v nich tato schopnost není udušena základní školou a výstražným prstem tu rodičů, tu různých vychovatelů. Je dobře, že tuto schopnost vidět kolem sebe krásu zdánlivé všednosti dokážou pak tito nezlomení a nezdeptaní lidé vtělit do obrazu, fotografie či slov.
Zkuste si tedy přečíst pár řádek postřehů a vzpomínek Heleny Tauberové a zamyslete se, jestli také kolem vás náhodou nemizí do hlubin nezvratného času něco pěkného, zajímavého a současně přehlíženého.
Hony,
šéf-vetešník, duben 2015
Pokračovat:
