Nejdříve se opět vrátím do svých pubertálních let. Topili jsme uhlím a dřevem, tehdy ještě nebyl v ulici zaveden plyn. Uhlí se ukládalo ve sklepě a velké, ještě nepořezané kusy dřeva, byly uskladněny vedle zahradní boudy. Do doby, než na přilehlých pozemcích nepostavili šestipatrové a čtyřpatrové domy s několika vchody, a dokud se do bytů nenastěhovali nájemníci, znali jsme jen šedé myšky, které se na podzim stěhovaly do našich příbytků z polí. Ovšem s příchodem městské civilizace do našich končin, přistěhovaly se také krysy a potkani. Je všeobecně známo, že lidé druhu Homo sapiens vůbec nejsou sapiens. Ačkoliv v domech byly výtahy, bylo jednodušší zbylé potraviny vyhodit z okna, případně vysypat kolem popelnic. Údajně to bylo pro ptáčky. Ale ptáčkové se konzumenty odpadků nestali. Polní myšky zástavbou vymizely docela a místo nich se nastěhovaly krysy. Jedna tlupa těchto odporných hlodavců se usídlila na naší zahradě a žila ve škvírách srovnaného dřeva. Nedaly se odtud žádným způsobem vypudit. Jejich očka, černá a lesklá jako skleněné korálky, nás nepřetržitě pozorovala. Samozřejmě, snažila jsem se po nich střílet, vím, že jsem trefila, ale nikdy jsem žádnou mrtvou ani raněnou nenašla. V té době jsme se museli naučit, že při východu z bytu, byť jen na malou chvilku, jsme nesměli zapomenout zavřít vstupní dveře. Neudělat to, znamenalo mít v bytě neplatícího podnájemníka. Nezbylo, než postupně začít likvidovat složené dřevo. Krysy přestávaly mít kde bydlet a nastěhovaly se do sklepů nově postavených domů, tam, kde jim Homo nesapiens připravoval gáblík. Později byl do ulice zaveden plyn a odstěhovala jsem se na Vinohrady. Nevím, jestli tihle nezvaní hosté dál obývají sklepy domů ve Strašnicích. Možná ano.
Na Vinohradech jsme s manželem a dcerou obývali byt 1+1 bez koupelny a s WC na společné chodbě činžovního domu ve zvýšeném přízemí. Byla jsem na mateřské, nechodila do práce, jen jsem musela uklízet tři činžovní domy, což patřilo k pronájmu domovnického bytu. Také jsem jednu sezonu dělala topiče pro dílnu umístěnou ve dvoře, což k mým povinnostem domovnice nepatřilo, ale peněz bylo třeba. Každé ráno v pět hodin vyběhnout do sklepa, hodně zabušit na plechové dveře kotelny, abych probudila všechny potkany, kteří se tam v teple ubytovali, aby měli čas se odklidit, než do kotelny vstoupím i já. Ukrývali se dobře, žádného jsem neviděla. Jen občas za mnou přišli zaměstnanci firmy a říkali, že opět viděli krysy v dílně, jedna z nich na někoho dokonce zaútočila. Myslím, že to nebyl útok, jen chtěla utéci a schovat se, ale lidé jí zastoupili cestu, tak nezbylo, než aby vyběhla směrem k nim a pokusila se kolem prosmýknout. V kůlničkách na dvoře jich také bylo dost. Když bylo ticho, bylo možné je oknem pozorovat, jak šmejdí z jednoho místa na druhé. To vše bylo v rámci bydlení v domě, a my, nájemníci, jsme si zvykli. Až jednou. Jeden z větších potkanů se rozhodl prozkoumat i vyšší patra domu. Někdo na mě zazvonil a chtěl, abych potkana ulovila. Jenže jak a čím? Popadla jsem do jedné ruky koště, do druhé zvon na čištění odpadů a vyrazila na lov. Honila jsem myšáka po chodbách i schodišti, ale byl mrcha rychlejší a já neměla šanci ho koštětem nebo zvonem trefit. Nakonec seběhl do průjezdu domu, kde se schoval mezi prkna uložená tam k nějaké opravě v domě. Vyhrál a já se poražená vrátila domů. Po pěti letech jsme se odstěhovali a pak už jsem krysy vídala jen v akvaristikách nebo zastávkách tramvají na Náměstí míru, kde se i ve dne v klidu a beze spěchu proplétají mezi nohama lidí čekajících na tramvaj.
A jak to bylo s malými myškami na zahradě?
V sousedství pole, zahrada, děr od myší bylo všude dost a dost. Naši psi do děr strkali čumáčky a snažili se myšky vyhrabat. Když některou zahlédli, začali ji honit, ale myš hned vběhla do nejbližší díry a slavila úspěch. Honění myší na zahradě i v boudě, byl hlavně úkol pro Falcona, Sendinka , jak už jsem psala, nemohla žádnou z nich dohonit. Ale oplývala nekonečnou trpělivostí. Dobře viděla, měla krásné hnědé veliké oči. Pečlivě si vyhlídla díru, ve které zjistila častější provoz. Pěkně se před díru posadila a trpělivě, třeba dvě hodiny, seděla a pozorovala. Myška vystrčila hlavu, raf a úspěch slavila Sendinka , vždycky se s úlovkem přišla pochlubit. Dostala pochvalu a nějakou ňamku za odměnu. V boudě se myši odvažovaly vylézat většinou až v noci, když už všechno spalo a byl klid. Pak se pustily do chleba nebo jiných pochutin. Naučily nás vše pečlivě ukládat do sklenic nebo plechových krabic. Přesto se občas některá odvážila prošmejdit kuchyň i ve dne. Co kdyby se někde povaloval drobeček chleba nebo kousek lahodného sýra. Ten mají nejraděj a jsou ochotné pro kus sýra obětovat i život. Falcon nikdy žádnou myš neulovil, tak je začal pronásledovat v hodinách nočních přímo v boudě. Musím podotknout, že v létě dveře do boudy necháváme otevřené dokořán ve dne i v noci, ale i kdybychom nenechávali, je tam tolik děr v místech spojení prkýnek, ze kterých se bouda stavěla, že by bylo zbytečné dveře zavírat kvůli myškám a přijít tak o doušek provoněného letního vzduchu. Myšky mají svoje chodbičky mezi vnějšími prkny a vnitřními palubkami boudy, a hlavně v noci je slyšet kudy si razí cestu. Falcon zpočátku běhal od jedné stěny ke druhé a štěkal na ně, alespoň štěkotem je vyděsit, když je nemohl chytit venku. Ale neštěkal v jednom kuse. Vždy nás nechal usnout a teprve pak začal. Pro nás bezesné noci, ale co říct pejskovi, který nás poctivě hlídal před sežráním od myší? Po pár letech si zvykl a teď už jen výhružně vrčí a při trošce dobré vůle, při vrčení se přeci spát dá. Sendinka odešla chytat myši do psího nebe a Falcon rezignoval. A to tak, že až…
Jednou v noci, spala jsem přikrytá spacákem, a Falcon, jak je jeho zvykem, v mých nohách také. Nevzrušoval ho žádný noční šelest, hluboce spal. Občas se probudím, obrátím na druhý bok a spím dál. Tentokrát jsem se probudila, začala se obracet, narovnala ruku a probudila i myš, která mi na ruce spala. Myška se lekla a po ruce, přes rameno a můj obličej utíkala pryč. Cítila jsem její drobné drápky . A Falcon? Klidně spal dál.
Asi si pořídím ještě kočku. Jenže, no, to už bude jiný příběh.
Pokračovat:
