Slepice je tvor sice užitečný, ale neskonale blbý.
Před nějakými čtyřiceti lety jsme měli čubičku rasy uliční koktejl jménem Kikina. Byla černá jako noc s bílými tesáky a určitě některým z předků byl kokršpaněl. Kikina slepice milovala upřímnou láskou a nikdy kolem nich neprošla bez toho, aby je alespoň skrz plot nepozdravila, když neměla možnost je vyděsit k smrti nebo alespoň nahnat na plot nebo křoví do výšek, kam už sama nemohla.
Naši sousedé, bytoví architekti, se rozhodli, že si na svoji pidizahrádku v Praze pořídí pět slepic, možná proto, aby ušetřili za vajíčka. Vymezili jim prostor 1 x 1 metr, který obehnali králičím pletivem a v zájmu jednoduché hygieny také poctivě vybetonovali. Slepice, tvorové hrabaví si tak ubrousily pařáty skoro ke kolenům. Jejich krmení byl zážitek pro scénář k filmu. Každé ráno, než panička odešla do své kanceláře nebo atelieru, donesla slípkám jednu hrst zrní. Aby je podělila všechny, říkala: „dost dost, ať se dostane na ty ostatní.“ Slepice neuhynuly hlady jen proto, že je z lítosti nad jejich stavem přikrmovali všichni z okolí. Ovšem, slepicím se dostalo také povyražení, které je jiným upřeno. Každý víkend je sousedé autem brali na chatu.
Časem slepicím dorostla křídla a ony se naučily přeletět plot a jít hrabat naši zahrádku a poctivě zničit všechny kytičky, které si tam maminka nasázela. Kromě toho celou tu zahrádečku vydatně hnojily. Protože naše zahrádka sloužila především k odpočinku a hře dětí, bylo třeba slepicím výlety zatrhnout. Nejdříve jsem vyrukovala já se vzduchovkou a brokem štípala jejich biskupy. Slepice vyskočila doslova jako střelená, zakdákala, ale pak pokračovala ve své práci. Nezbylo, než vypustit psa, a to i za cenu, že některá slepice dojde k úhoně. A Kikinka se činila. Nejen, že je poctivě vyhnala na jejich zahrádku, ale nedovolila jim, aby se vrátily k nám. Byla to její každodenní zábava. Sousedé pak dali králičí pletivo i svrchu výběhu slepic. Ty pak neměly dost výživy, začaly oškubávat jedna druhou i samy sebe. Bylo to hrůzné na pohled, půl těla holá, obroušené pařáty do krve. Také začaly obtěžovat i další obyvatele svým kdákáním i zápachem. Jednou opět jely na chatu a v neděli se už nevrátily. Jestli konečně emigrovaly mezi lidi, kteří věděli jak se slepicemi zacházet, nebo uhynuly hladem, nikdo neví, snad jen ti bytoví architekti, ale ti neřekli a už nepoví.
Před deseti lety jsem si začala stavět svojí vlastní rekreační boudu v obci Strašín. V té době jsme měli dvanáctiletou jezevčici Sendinku a ročního jezevčíka Falcona, Sendinka Falcona adoptovala jako svého syna a dobře se o něho starala. Byla to už starší dáma, kterou jsme si vzali v jejích 9 letech, když měla být umístěna do útulku. Prožila hrozné věci, včetně zpřerážení předních nožiček, a proto byla pomalejší. Její pomalost však vyvážil Falkon svou divokostí a rychlostí rovnající se pohybu dělové koule po vystřelení.
Kousek pod naším pozemkem bydlel pán a měl malé hospodářství skládající se hlavně z chovu perliček a slepic. Na zvířata nikdy nedával pozor a ta mohla všude, kam jim bylo libo. Zborcený plot u jeho zahrady tomu napomáhal. Možná to bylo úmyslně, sousedil totiž s polem, kde si drůbež přišla na své. Ale té drůbeži bylo pole málo, tak se rozebíhala po všech zahradách v okolí a pečlivě ničila záhonky zeleninové i květinové. Nejdříve nás navštívily perličky. Chvilku jsme přemýšleli, jestli nemáme jednu chytit a dát na gril, přeci jen do obchodu to máme 4 km lesem a tady nám maso přišlo samo naproti, nenašel se však nikdo, kdo by byl ochoten perličku zabít. Dostaly tedy milost a byly odehnány ze zahrady pryč. Už nikdy nepřišly. Možná však o návštěvě na našem pozemku vyprávěly slepicím a ty se rozhodly zariskovat. V ten den jsem měla sebou jak Falcona, tak i Sendinku , jela jsem pracovat, spolu s ukrajinským pracovníkem Olegem navážet suť na podlahu budoucí boudy. A slepice přišly v menším houfu. Ve chvíli, kdy Sendinka a Falkon uviděli to hejno budoucí zábavy, začal závod. Sendinka se rozeběhla za slepicemi a Falkon zvolil taktiku jim nadeběhnout. Na třetí straně bojové linie stál Oleg a na čtvrté jsem byla já. Slepice se ocitly v obklíčení. Začaly utíkat domů, až na jednu, zřejmě to byla manažerka. Utíkaly kolem Olega, který jim nebránil, pronásledované Sendinkou . Jak jsem řekla, všechny až na jednu, která utíkala přímo do čelistí Falcona, z čehož on měl nesmírnou radost. Skočil po ní, přidržel si ji tlapkami a bílými zubisky ji skoro celou oškubal. Sendinka, když viděla jak se její adoptovaný syn činí, spokojeně si sedla na zadeček a dobrotivým zrakem chválila Falcona. Oleg stál, nevěděl co dělat. A já? Smíchy nad tím vším jsem upadla na kolena a nemohla popadnout dech ani odvolat psa. Teprve když slepice byla kromě krku a pár brků na křídlech holá, jsem Falcona odvolala a vytahala mu z huby zbytek peří za stálého smíchu mého i Olegova. Nahá a vyděšená slepičí manažerka odběhla do křoví a odtamtud na další zahradu, kde už nehrozilo nebezpečí jménem Falcon. Myslím, že se jí ale už nikdy nepodařilo snést vajíčko a už nikdy nezatoužila po výletě.
Nakonec jsem s Olegem posbírala peří z místa hlavního boje, aby zmizel předmět doličný, co kdyby náhodou…že? Člověk by nevěřil, kolik peří slepice vůbec má.
Pokračovat:
