Kromě pár dní po narození, kdy jsem spinkala v lodním kufru maringotky cirkusu Bonelo, bydleli jsme s rodiči a prarodiči v třípokojovém řadovém domečku s pidizahrádkou.
Jakmile je i sebemenší záhrádečka, nepočítaje v to pár květináčů za oknem, je běžné, že se na podzim do bytů stěhuje všelijaká hmyzí žoužel, hledající úkryt před nastávající zimou. Od dětství jsem se s takovou žouželí seznamovala společně s kamarády, lákala nás barevnost křídel motýlů, kovový lesk brouků i dlouhost a kroutivost žížal. Velké zelené kobylky jsme zapřahali do krabiček od sirek, lovili myši na poli a ve velkých sklenicích je ukrývali před ostřížím zrakem rodičů do tajných koutů v domácnostech , tedy většinou maminek, které z myší v bytě moc velkou radost neměly.
Celá ta banda dětí, ke kterým jsem patřila i já, na vlastní kůži poznávala přírodu nejen očima. Znali jsme i spoustu poživatelných rostlin, jader i ovoce, kterými jsme se mohli celý den krmit aniž bychom museli domů k obědu kde bychom pak mohli následně obdržet nějaký nepříjemný úkol vydávaný za povinnost.
Všechno to poznávání bylo krásné, myslím si, že i užitečné, ale jeden tvor mi nikdy k srdci nepřirostl. Tvor, který má osm nohou, je černý, hnědý, flekatý nebo proužkovaný, holý nebo chlupatý. Droboučký jako zrnko máku nebo dosahující obřích rozměrů a v mých očích dokonce rozměrů gigantických. Pro mnoho lidí je symbolem štěstí, pro mě je tou nejhorší noční i denní můrou. Jistě jste poznali, že se jedná o pavouky. Pro mě tvor naprosto hnusný a hrůzný, nebezpečný k smrti, tvor, před kterým je dobré co nejrychleji utíkat a při útěku co nejhlasitěji řvát. Zabíjet ne, a to ani smetákem, ovšem ne proto, že sám akt je odporný, ale proto… no, co kdyby po tyči smetáku slezl rovnou na mojí ruku ? Myslím, že bych se nestačila ani pokřižovat a hned bych byla v pánu.
Moje hrůza během času přerostla v jakousi telepatii. Ne, určitě s tím tvorem nekomunikuji a ani bych nechtěla, ale tak, že pokud se v místnosti někde vyskytuje, vím o něm i když ho nevidím. Je to možná pud sebezáchovy, abych stačila zdrhnout dřív, než se na mě vrhne a sežere mě.
Tímhle mým, možná nenormálním, strachem jsem dokázala několikrát vyděsit své okolí. Jako příklad napíšu příhodu, za kterou jsem málem obdržela výplatu ve formě dřevěné vařečky. Že se tak nestalo, bylo možná zapříčiněno velkým úlekem hraničícím s infarktem zúčastněných.
Byla černočerná tma, kterou osvětlovala jen malá obrazovka prvních českých televizorů. Rodiče a sestry sledovali, tuším, nějakou detektivku a byli do příběhu zcela vtaženi. Já ležela na boku na gauči zády k neosvětlené zdi a přikrytá peřinou. Do napětí filmu jsem svým telepatickým zrakem na černé zdi za mými zády uviděla černého osminožce a byla to pěkně velká potvora. Dodnes nevím, jak jsem to dokázala, ale s peřinou a v horizontální poloze jsem nějakým podivným skokem skončila na zemi u nohou rodičů, stále přikrytá peřinou a ječela jsem, že na zdi je pavouk. Díky obrovskému úleku rodičů z mého ječení a skoku, jsem hned nedostala na pamětnou. Pak mi maminka začala nadávat, že to je nesmysl, že tam nic není a i kdyby tam pavouk byl, nemohla bych ho vidět. Já se dušovala, že tam určitě je a dívá se na mě. Nakonec šla maminka rozsvítit a co myslíte? Byla tam obrovská černá obluda. To mě zachránilo před výpraskem a pavouka to stálo život, popraven byl pantoflem.
Strach z těchto tvorů mě neopustil ani v pubertě, kdy jsem byla vyhozena z tehdejší dvanáctiletky a začala chodit do práce.
Jednou, v nádherný letní den, měla jsem odpolední směnu. Oblékla si nejlepší ošacení a vyšla z domu. Pozamykala a po chodníčku před domem kráčela budovat světlé zítřky. Tento chodníček odděluje vlastní budovu od přináležejících zahrádek a sousedé si vybudovali takovou pergolu od domu k zahrádce a po ní se vinuly růžové voňavé pnoucí růže. Překrásný pohled, ale jen do chvíle, než jsem uviděla, že těsně nad chodníčkem ve výši asi 2,5 až 3 metry si jeden křižák vybudoval svoji síť a spokojeně si uprostřed sítě hověl. Myslím, že vážil půl kila (teda z mého pohledu). Bylo tam dost místa, aby mohl kdokoliv projít, ovšem ne já. Nemohla jsem. Zkusila jsem to, udělala jeden krok, ale hned na to moje nohy udělaly dva kroky zpět. A já spěchala do práce, kdybych přišla pozdě, takovou omluvu by mi nejspíš vůbec nepřijali. Co teď? Začala jsem propadat depresi, když jsem si vzpomněla, že vlastně docela ovládám střelbu ze vzduchovky a nejsem v této disciplíně nejhorší. A pak už došlo na vlastní čin. Domů, naládovat vzduchovku, namířit, pic.. a pavouka jsem hned první ranou poslala do vesmíru. Myslím, že to byl první kosmonaut ještě před Gagarinem, ale nepsalo se o něm ani žádné ohňostroje nebyly. Ale já mohla uklidit vzduchovku a do práce jsem přišla včas.
Mnozí si můžou říct, jak je možné, že taková osoba touží po lesích a chatě v přírodě, když má takový strach. Jo, jde to. Pavouci nemají rádi vůni šeříku a myslím ještě konvalinky, tak si každoročně hned na jaře celou svojí boudu zevnitř natřu čistícím prostředkem AJAX s vůní šeříku a mám klid. Fakt to funguje. A venku? Naučila jsem se respektovat, že jsou užiteční a snažím se nelézt do jejich rajonu a za to očekávám, že oni budou respektovat moji boudu a taky do ní nepolezou. Pavoučích historek jsem zažila víc, ale tyhle dvě jsou snad vyjímečné oproti ostatním, které mohlo zažít spousta lidí. A s výjimkou těch, kteří navštívili amazonské pralesy nebo podobné lokality, kam já se kvůli tomu mému strachu nikdy nepodívám i kdybych k tomu dostala šanci.
Pokračovat:
