Březnový sychravý den, chladno, ale ne mrazivo a kéž by bylo mrazivo, roku 2009 jsem musela vyrazit na svoji boudu kvůli něčemu, co jsem vlastně v následném šoku zapomněla. Můj kamarád, který disponoval zánovním, motorizovaným, příjemně vytopeným pohybovadlem, mi nabídl, že mě na ty moje latifundie odveze a zase přiveze zpět do Prahy, a to přímo k bytu, kde bydlím a tropím hlouposti.
S povděkem jsem přijala, protože to znamenalo, že nebudu muset několikrát přestupovat v hromadné dopravě, abych se dostala na autobus jedoucí k cíli mé cesty a pak ještě po vlastních nohách šlapat pěšky další kousek cesty nepříjemným prostředím silnice bez chodníku se stále se zvyšujícím provozem aut s řidiči, které zásadně nerespektují rychlost omezenou v místě na 40 km za hodinu a naopak si v místě zkoušejí, co to jejich autíčko umí. Třeba odfouknout cyklisty nebo starou babku do příkopu. Obrovská legrace do všedního dne.
A tak jsme o hodinku později dorazili na místo určení. Sedlák, který usoudil, že pole vrácená v restitucích mu bez práce nic nevynášejí a pracovat už zapomněl, se rozhodl, že vydělá jiným způsobem, a pole prodal nějaké stavební firmě nebo realitní kanceláři. Tato firma se rozhodla pole rozparcelovat a po kouskách prodat lidem dychtícím po bydlení v domech ve stylu podnikatelského baroka v obci, kde kromě hospody není žádný obchod ani kulturní vyžití.
Musím přiznat, že jsem na tom rovněž vydělala. K té mojí parcele jsem několik let marně žádala o přivedení takových vymožeností jako je voda a elektřina a nyní díky sedlákovi, který zapomněl pracovat a pole prodal, díky firmě, která rovněž chtěla zbohatnout, jsem i já byla do projektu vybudování sítí zahrnuta. Ne zdarma, na to peníze od Evropské unie někdo použil k vlastnímu obohacení, ale i tak to pro mě byla výhra.
Důležité je to, že kolem mého plotu vedl výkop. Nebyl nijak hluboký ani široký, ale po předchozích deštích plný bláta a vody. Jílovitá půda umí divy, pokud přijde do styku s vodou. Nevím, který architekt umělec vymyslel, že výkop povedou kolem vrátek, u nichž nechali pouze 20 cm plochy, aby se vrátka vlastní vahou do výkopu nezřítila. Do oblouku ohnutá nad výkopem jsem vrátka odemkla a já i kamarád jsme umělou propast šíře asi 1 metr překročili a už jsme byli na pozemku.
V boudě provedli potřebné a vraceli se zpět. Kamarád opět překročil výkop bez nehody. No, měl také podstatně delší nohy než já, ale já musela vrátka opět zamknout, a to nešlo tak lehce, protože po jejich otevření se trošku, snad jen pár centimetrů, rozestoupily sloupky v měkké jílovité půdě. Musela jsem vrátka trochu přizvednout, opřít se do nich a teprve pak uzamknout. V té chvíli jsem stála na tom dvaceticentimetrovém okraji před výkopem.
A pak se to stalo. Zemina, rozmáčená dlouhotrvajícími dešti s vlastnostmi dětské formely a zpevněná pár travními drny ,se rozhodla, že se podívá, co je na dně výkopu. A protože jsem ještě nestačila udělat ten spásný metrový krok přes výkop, klouzavým pohybem jsem následovala tu zvědavou zeminu. Do bahna jsem se zabořila skoro ke kolenům. Ten den jsem měla na sobě kozačky podobné mušketýrským, takže nohy zůstaly v suchu, ačkoliv kolem nich tekl bahnitý potůček. Kalhoty na tom tak dobře nebyly. Šly se podívat, co se skrývá pod tou nevábně vyhlížející hladinou. Ale stále jsem, byť v šoku, ještě stála na nohách a cítila, jak se pomaličku propadám hlouběji. Snažila jsem se nohy z bahna vytáhnout, ale marně, nešlo to, bahno drželo pevně, mělo větší sílu než moje nohy. Moji snahu s vážnou tváří pozoroval kamarád stojící opodál, přiblížit se nemohl, protože pak bychom byli lapeni oba. Když viděl moji zoufalou a marnou snahu se z výkopu dostat, vyndal svůj mobilní telefon a mě napadlo, že jde volat o pomoc hasiče, aby mě z polízanice vyprostili. Ó jak jsem se mýlila. Vymakaný telefon měl fotoaparát a kamarád začal fotit, při čemž se zároveň začal smát. Nezbývalo, než abych si pomohla sama. Sedla jsem tedy na rozbahněný břeh výkopu a tím docílila toho, že nejen nohavice kalhot, ale celá zadní část vysušila další zeminu.
Studilo to. I tak jsem však nedokázala nohy vyprostit. Nakonec jsem se vyzula z kozaček. Nohy vyzuté z bot si také nabraly trošku bláta, musela jsem se jimi vzepřít a pak teprve rukama vysvobodit boty. Opět jsem si na zabahněné ponožky nazula boty, které jsem tím úkonem znečistila i zevnitř, ale konečně jsem se mohla obrátit na kolena, obalit si i přední část kalhot měkoučkým jílem a následně se postavit na nohy. Můžeme jet domů.
Kamarád, nyní již skoro nedýchající po předchozím hurónském smíchu mi oznámil, že teda takhle mu do auta nesmím, že mě tam nepustí, ale nepřestával se smát. Chápala jsem, proč mi to řekl, ale neměla jsem zrcátko, abych se viděla. A co teď? Do autobusu by mě taky nepustili a na vlak je to další 4 km lesem a stejně není jistota, že by mě pustili do vlaku. Skoro jsem si nevěděla rady, mozkové závity se točily, až jsem měla strach, že se zavaří a začala být mi zima. Pak se stal zázrak. Cestou k autu stál kontejner s tříděným odpadem.
Bůh budiž pochválen za tyhle kontejnery. Přišel spásný nápad. Vlezla jsem do kontejneru, vytahala tam vhozené krabice a obložila jimi vnitřek auta. Pak jsem mohla nastoupit a jelo se domů. Vrnění motoru auta a teplíčko mě příjemně uspávalo po tak náročné akci. Do Prahy jsem už přijela zcela suchá.
Kamarád zastavil před domem, kde bydlím a protože díky zaschlému bahnu na mých kalhotách a bundě jsem se nemohla hýbat, musel mi pomoci ven. Nakonec se nám to podařilo s použitím společných sil.
Krabice jsme naházeli do kontejneru v Praze a myslím, že nečekaly, že by někdy jely na takový výlet a určitě se jim to líbilo.
Pokračovat:
