Při tomto povolání musí být člověk klidný, jinak je zaděláno na malér. Vrtochy cestujících mě nijak nevytáčí a pokud nemají tendenci likvidovat autobus, což je zřídkakdy, do jejich sporu se nemotám.
Na tupce jezdící na bicyklech už jsem si též zvykl. I když jejich jízdy na červenou, z vedlejší s ignorancí přednosti v jízdě stylem já jsem nesmrtelný, jedu a ty se starej připraví nejednu horkou chvilku.
Mám ovšem averzi na hormóny na koloběžkách.
Tihle jedinci jezdí bez pudu sebezáchovy, hlavně na koloběžce elektrické. Letí po chodníku a najednou hup a je na silnici, a to vše daleko rychleji než cyklista.
Pak jsou ještě machři co na koloběžkách skáčou a točí s nima v luftu s výrazem naprostého Kinga.
Jeden takový mi skočil do autobusu na plošinu pro kočárky a ještě točil řídítky jak dědek klikou od flašinetu.
Samozřejmě jsem ho upozornil, že blbiny ať si dělá venku, protože v busu může někoho sejmout. U Metuje po odpálení dveří, které mají dobu zavírání zhruba 7 vteřin se po rozeznění signálu rozjel od prostředních dveří k zadním a vyskočil ven. Tak to ne... Otevřel jsem přední a houknul na něho. V dostatečné vzdálenosti to ocenil vztyčeným prostředníkem.
Aha, jsem jednička, protože Topolánek to gesto takhle vysvětloval.
Odpouštět je lidské, ale nikdy nezapomeň ksicht toho hajzla! Ty to ještě nevíš, ale můj čas přijde...
Dvakrát se mi vyhnul, když mě viděl a jel jiným spojem...
Až jednoho dne byl náš elektrobus na servisu a dostal jsem naftačku s bleskovým zavíráním dveří. Tu,s bleskovým zavíráním, se kterým jsem kdysi ,,zpracoval" nalitého,,Itala", který ignoroval signál o zavírání dveří.
Nic netušící nastoupil u Tesca opět skokem. Nedal jsem nic znát, ale věděl jsem, že čas pomsty nadešel.
Každou zastávku jsem nejdřív pouštěl ,,rolničku"(zvukové znamení zavírajících se dveří, které lze ovládat zvláštním spínačem), aby si nevšiml, že interval od zvuku k zavření dveří je podstatně kratší.
Pak přišla Metuje.
Připravil se. Ale já taky. Rolnička, on rozjezd a já prásk do spínače dveří. Ty se okamžitě zavřely a on to do nich narval až v nich zapraštělo. Jen jsem vstal se slovy: ,,Nějaký problém?"
Ten pocit zadostiučinění z jeho stresu za to stál.
Zvláštní. Už koloběžku do autobusu pouze tlačí.
Pokračovat:
