Manžel se věnoval své zvěři a já jsem zkoumala, čím bych asi mohla vyplnit svůj život já tak, aby mě to bavilo a zároveň naplňovalo, jako třeba dřív výchova dětí. Měla jsem spoustu nejrůznějších aktivit, pracovala jsem pro firmu, objevila svět internetu, milovala jsem knihy. Vlastně jsem nijak nestrádala, ale jednou se začalo odvíjet moje překvapení pro manžela, které zároveň překvapilo i mě samotnou a všechny známé lidi. A začalo taky zcela nevinně. Malovala jsem do památníčků své vnučky a jejích kamarádek, to jsem dělala odjakživa s gustem už pro své dcery. Každé jsem namalovala tři, čtyři obrázky a stále jsem nemohla přestat. Zjistila jsem, že mě to neskutečně vábí a myslím na to i v noci. Vzpomněla jsem si na svého dědu, otce maminky, který se věnoval malování, když jsem byla
malé děvče, ale tehdy jsem měla tolik jiných zájmů, že jsem si ho absolutně nevšímala. Ne tak, abych něco pochytila o malování. Co bych teď za to dala, kdybych ho mohla sledovat při práci. Nicméně zbyly po něm spousty obrazů po rodinách v Rohatci, což je vesnička u Hodonína, kde bydleli mí rodiče. Jeho největším úspěchem byly dva obrazy, mládenec a dívka v rohateckém kroji, které dodnes vévodí oddávací síni v rohatecké radnici. Prostě ozvalo se volání krve a já si řekla, že to zkrátka zkusím.
Nakoupila jsem papíry a pastely, prostudovala literaturu a příručky „jak na to“ a začala jsem. Nejvíc místa bylo v ložnici, odehrávalo se tedy vše tam. Bavilo mě to nevídaně, kreslila jsem, třela a roztírala, až jsem měla prsty rozedřené do krve a ložnici pokryl souvislý nános křídového prachu ,že jsem nemohla pořádně dýchat. Manžel v té době byl odklizen do svého pokoje a ložnice se stala mým atelierem, mým královstvím, mým azylem. Následovalo několik maleb temperami a taky to vůbec nebylo nezajímavé, nicméně zatoužila jsem po oleji. A jako žena činu jsem hned jednala. Nakoupila jsem plátna na sololitu, sadu olejových barev, několik štětců a už to jelo, jako po másle.
Tedy myslela jsem, že to tak pojede, ovšem zdlouhavé schnutí olejových barev a omamná vůně terpentýnu, prostě způsobily, že mě rozbolely oči a následně hlava, která se mi točila, jako na horském kole. Dostavil se šedý zákal, musela jsem na operaci. Když jsem se vrátila, neopustil mě pocit, že terpentýn mi neprospívá, a rozhodla jsem se hledat vhodnou alternativu. A našla. U svého už známého dodavatele malířských potřeb jsem objevila AKRYLOVÉ BARVY. Zkusila jsem a bylo to ono. Nevím, jak to bude s trvanlivostí, ale to mě netrápí. Chci si to užít tady a teď. Je to přesně to, co mi vyhovuje dodnes, kdy moje operované oči, stále citlivé a přehnaně suché, ale s čočkami, vidící jasně a ostře a hlavně BAREVNĚ.
Pověsila jsem na zeď první obrázky se svým podpisem a nastalo všeobecné divení, ne-li zděšení, cítila jsem, že si někteří málem klepou na čelo.
Později ale, shovívavé úsměvy zmizely a nahradilo je uznalé pokyvování hlavami a obrázky se začaly líbit. Manželovi, který nestačil kroutit hlavou, dětem, kteří si obrázky odvážely do svých nových domácností, bratrovi, který nemohl strávit, že co dovedl náš děda, užívám já, ženská.
Hned jak se obrázků dost nakupilo, až zabíraly veškeré stěny ve všech pokojích a chodbách, vymyslela jsem, že by nebylo špatné je prezentovat alespoň na internetu. Sama osobně jsem nastudovala, jak vytvořit jednoduché stránky a tam jsem své výtvory umístnila a dodnes je tam shromažďuji.
Když moje malování dospělo do určitého bodu, pocítila jsem potřebu zpětné vazby, nějaký názor, pohled „opravdových“ malířů. Pátrala jsem usilovně na internetu, viděla jsem mnoho krásného, několikrát jsem chtěla i někoho kontaktovat, ale neodvážila jsem se. Pak jsem narazila na jméno Hony, které mezi malíři na mě vykouklo několikrát. Objevila jsem i jeho poetické obrazy a, přemožena dojmem, jsem odkudsi vydolovala odvahu, či drzost a oslovila ho. Nesměle jsem pochválila, co namaloval, a na závěr s třesoucím srdcem jsem poprosila o názor. K mému bezmeznému údivu a vzrušení odpověděl, nezatratil a polehoučku jsem se nasměrovala na Herdulku a Honyho stránky. Spadla jsem tam jako meteor, zdánlivě ze vzduchoprázdna, nikoho neznala a nikdo neznal mě. Všechno kolem ve mně vyvolávalo nadšení a obdiv. Nešetřila jsem a chválila všechno, co jsem uviděla. Každičké slovo chvály jsem myslela upřímně a smrtelně vážně. Asi to mohlo vypadat naivně i hloupě, nebo i zištně, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Už jsem tu trochu déle, leccos jsem pochopila, víc se aklimatizovala, začínám být uvážlivější a víc sama sebou. Poznala jsem spoustu báječných, neobyčejných lidí, a věřte mi, že si vychutnávám každičký den, kdy můžu být spoluúčastnicí vašeho kouzelného světa.
Prodat se mi podařilo jeden jediný obraz a pěkně to se mnou zamávalo.
Mám-li popsat, jak to přesně bylo, musím začít od začátku. Moje internetové aktivity mě zavedly i na obchodní portál AUKRO. Nakupuji tam různé zboží, od dětského oblečení pro vnoučata, hraček, až po knihy, pár levného oblečení pro sebe i například košil pro manžela. Dokonce jsem uskutečnila i několik prodejů, to když jsem vlivem cukrovky zhubla a několik skoro nových věcí mi bylo velkých. Tehdy mě napadla šílená věc, že zkusím nabídnout své malby. Vybrala jsem dva obrazy, popsala jejich technické parametry, určila cenu a vytvořila nabídku. Bylo to vážně jen ze zvědavosti a cenu jsem ustanovila dost velkou, podvědomě se obávajíc, aby se snad někdo nechytil. Lidi si obrazy dosti hojně prohlíželi, ale dost dlouho se nic jiného nedělo. Malinko jsem tedy cenu snížila a čekala. Nešlo mi vyloženě o výdělek, spíš o provokaci. I když…
Teprve když už jsem to vzdala a skoro lhostejně kontrolovala aukce, najednou bum. Někdo jeden obraz koupil metodou „KUP TEĎ“. Takže žádné další přihazování, ale natvrdo jeden prodaný obraz. Vy mi nebudete věřit, co to se mnou udělalo. Krve by se ve mně nedořezal, srdce mi tlouklo jako zvon a v ústech mi vyschlo. Moje pocity byly tak smíšené, že se mi chtělo smát i plakat zároveň. Prostě jsem byla úplně vedle a vůbec jsem si nebyla jistá, že se toho obrazu dokážu vůbec vzdát.
Potom vzrušení trochu opadlo, vzala jsem to jako fakt a musela jsem vymyslet, jak obraz připravit na cestu za novým životem.
Našla jsem krabici odpovídající velikosti, obraz ještě zafixovala vrchním lakem, pohladila a pohřbila do tmy krabice. Napsala jsem adresu, mimochodem putoval do Prahy, a pověřila manžela, aby balík podal na poště. Zíral na mě očima jako tenisáky, jako bychom stáli na prahu zbohatnutí a cítila jsem, že to považuje za můj úspěch. Já ovšem jsem cítila znepokojení a nostalgický smutek, jako když ode mě někdy odcházelo některé z dětí.
Prosila jsem kupující, ano byla to žena, aby napsala, zda obraz dorazil, ale odpověď sice obraz pochválila, ale byla tak strohá a studená, až mi v srdci vyrostl krápník a v ten moment jsem litovala. Dodnes jsem se nevypořádala s faktem, že nevím, kde můj obrázek visí a jestli visí s láskou a s jistotou vím, že by mu bylo lépe u mě na stěně. Druhý obraz jsem raději stáhla. Taková jsem já obchodnice.
Znenadání mě krajinky přestaly stačit a stále častěji mě to táhlo k portrétům.
V portrétu jakoby se spojovalo několik veličin, které jsem hledala a potřebovala.
Zahrnoval vztah k objektu, vzrušení a napětí při ztvárňování jednotlivých rysů a nádherný pocit uspokojení, když pod tahy štětce se začala rýsovat podoba předlohy. Taky je zde nutná notná dávka trpělivosti, tvrdohlavosti a houževnatosti, aby to člověk nevzdal předčasně. Vyžaduje to taky obrovskou zásobu času. Doporučuje se používat rozměrovou osu, která pomůže zabránit, aby totálně neulítlo třeba oko, ale zatím jsem se obešla bez toho.
Velice důležité je umět se dívat, vnímat podrobnosti a odlišnosti. Je fascinující pozorovat, jak každý člověk má jinou stavbu kostí, jiný poměr obličejových prvků a hlavně a především jiný výraz.
Domnívám se, že důležitější, než 100%ní přesnost rysů a jde tady o desetiny milimetru, je vystihnout jak se zobrazovaný člověk tváří, jaké vibrace vysílá.Vyčetla jsem, že oko diváka je schopno si zkorigovat i určité nepřesnosti, nebo zpracovat náznaky.
Pro mě v současné době představuje největší oříšek namíchat odstín pleti, zachytit světlo a stíny tváře tak, aby nepůsobily tvrdě, ale jemně, plynule a přirozeně.
Moji portrétovaní rodinní příslušníci zprvu moc nadšení neprojevovali, teprve později podstrkávali další a další fotečky ke ztvárnění.
Musím říci, že namalovat portrét je pořádná fuška ,která zaměstná všechny vaše smysly a vyžádá si veškerou vaši pozornost a sílu, včetně vašich emocí.
Malovala jsem doposud dle fotek, ale jsem odhodlaná (a možná,že pod slupkou křehké květinky se skrývá pěkný „zarytec“) zkusit portrétovat živý model.
Nejblíže je mi samozřejmě můj „chovatel“. Jak ho ale přibiju na místě, to ještě musím vymyslet.
pokračovat:
