Ať už naše cesty, kterými jsme chtěli zaplnit prázdné hnízdo, byly sebeodlišnější,
jeden z nejotřesnějších zážitků, který jsme tu zažili a možná, který jsme vůbec zažili,
byl společný. A přišel jako blesk z čistého nebe
Ale začínal úplně poklidně. Můj právě vykloubený kotník, který učinil konec mým frajerským natřásáním na podpatcích a který se zrovna zotavoval při sledování oblíbeného seriálu v televizi, si zrovna hověl na taburetu před křeslem. Bylo kolem deváté a seriál právě vrcholil, když se manžel doslova vymrštil z křesla, s očima vytřeštěnýma do okna, zařval slova, která nezapomenu do konce života: „OHEŇ!
HOŘÍ! HOŘÍME!“
Z oken obývacího pokoje je vidět na stáj se zvířaty a na kus přilehlého seníku. Teď ze seníku šlehají plameny a rychle se rozšiřují i na stáj. Okno je ozářeno rudým světlem a opravdu šílenou rychlostí se zář zvětšuje.
„Volej hasiče!“, řve na mě manžel, ale nejsem schopná kotník v sádře tak rychle použít, tak se vrhá sám k telefonu.
„HOŘÍ! NA NESYTĚ HOŘÍ! POŠLETE HASIČE!“.
Ale prý už je někdo volal. To už slyšíme hasičskou sirénu, manžel se řítí ven a přijíždí první hasičské auto. Hrnu se k oknu, abych lépe viděla, ale zakopávám o stolek a málem vyvrtnu druhý kotník. Příšerná bolest, ale nevnímám ji a uhranutě hledím na tu ohnivou scenerii jako vystřiženou ze seriálu „Záchranáři“. Pozoruji, jak se plameny rozšiřují, zvedají do výšky i přes sklo slyším praskot ohně. A pak se začnou dít věci. Z prvního hasičského auta vybíhá první hasičská jednotka, sbíhají se sousedé a všichni zběsile běhají kolem ohně. K mému úžasu přijíždějí další a další hasičské vozy, celkem se jich nakonec sjelo jedenáct. Na každém autě jiné označení, dle místa
domovské působnosti, každá parta hasičů v jiném oblečení, jiné barvě a jiné přilbě.
Několik „letek“ vystupuje z aut a připojují se k hasící činnosti, rozmotávají hadice, ostatní zůstávají ve vozech, jinak by se ušlapali navzájem. To už oheň kropí dvě obrovské hadice, plameny ale šlehají stále vysoko k nebi, tak přidávají třetí. Spousta povelů, výkřiků, ruchu, pobíhajících lidí a mezitím pološílený manžel s rukama držícíma hlavu. Tak to pokračuje asi tři hodiny, mezitím vyhánějí ze stáje většinu velkých zvířat do dvora, mimo dosah ohně.
Oheň se dlouho nechtěl vzdát a tak musel být použit i malý jeřáb, jehož pomocí
shodili trámy, aby k ohni lépe mohl proud vody.
Trvalo to do ranních hodin, kdy zůstala jen dvě hasičská vozidla, a pak probíhalo takzvané „dohašování“. Kouř se valil z požářiště ještě druhý a následující den, a vždy
dva hasiči u něj drželi hlídku celý den i noc.
Konečná bilance, škoda 80tisíc, jedno uhořelé prase, stádečko nutrií a pár zaběhnutých slepic. A manžel na infarkt.
Největší šok ho ale teprve čekal. Přijela policie a pomocí cvičeného psa zjistili, že požár byl založený úmyslně. Nakonec se vyšetřilo, co jsme už tušili dávno, že žhářem byl jeden z už zmiňovaných pomocníků. Prostě je blázen do hasičů a chtěl je prý vidět v akci. Myslíme si, že to nebyl jeho první ohýnek. Za ten náš dostal 2 roky podmínku a pokutu nevím kolik tisíc, protože nepracuje, tak je to příhodné.
Už zase vesele pomáhá mému měkkosrdcatému muži ve stáji, prý zadarmo. A život jde dál, jakoby se nechumelilo. Ale já jsem k tomu malému žháři pořád nedůvěřivá a ještě jsem mu odpustit nedokázala. Vždyť tam mohl uhořet i člověk.
*******************************
Tak běžely naše životy během asi patnácti let v novém prostředí a jsou z nás úplně jiní lidé, než když jsme sem přišli. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že oba dva jsme netušili, jak se můžou věci vyvinout a že někdy na sebe zíráme, jako bychom se viděli poprvé. Myslívali jsme na stejné věci, teď si zvykáme, že v našich hlavách se rodí myšlenky nekonečně vzdálené myšlenkám toho druhého. Ale byli jsme velká láska a pojí nás pojidlo silnější než lepidlo Herkules, totiž děti. Takže nabízí se otázka, nejsme vlastně víc sami sebou, než kdy dřív?
Jak vidíte, opravdu nejsem žádný spisovatel, ale hodně jsem přečetla a kniha pro mě znamená největší poklad, internet pak je můj nejskvělejší kamarád. Vlastně nejsem ani malíř, ale malování je pro mě zdrojem nekonečného potěšení. Spíše jsem bývalá hodonínská frajerka, daleko více máma čtyř skvělých dětí, trochu paní učitelka ze školky, v poslední době účetní i jednatel firmy.
V neposlední řadě manželka a partnerka podnikatele, myslivce, zahrádkáře a hlavně chovatele, pro kterého je největší poklad čerstvě narozené jehně, kůzle či kuřátko, kniha je pro něj abstraktní pojem, pokud nepopisuje život či chov zvířat, počítač je neznámá džungle plná děsivých šelem a internet vzdálený, nepochopitelný, hrozivý svět.
Ale co je hlavní, splnila se má touha něco napsat, co neskončilo jen v šuplíku. Děkuji…
pokračovat:
