Tak ubíhal den za dnem, měsíc za měsícem a pomalu se schylovalo k manželovu překvapení. Stále častěji zdůrazňoval potřebu, spíš svoji, pořídit psa, přestože znal moji alergii i averzi k těm chlupatým potvorám jménem psi. Dobře věděl o historce z mého dětství, která byla příčinou mého zakořeněného strachu a nedůvěry ke psímu národu. Asi v mých pěti letech když jsem se vydala ke kamarádce, napadl mě jejich vlčák, no nevím zda napadl, ale povalil mě na zem a koulel mě před sebou jako míč. Nekousl mě, jen jsem byla podrápaná a totálně otřesená, ale pamatuji se, že na vratech měli napsáno „Pozor zlý pes“. Od té doby už jsme doma mívali několik psích mazlíčků a já je měla ráda, ale k cizím psům jsem velice ,velice obezřetná a připravená se bránit, těch větších se vyloženě bojím.
Nebyla jsem ale asi dostatečně důrazná v odmítání, tak jednoho krásného jarního dne přicestoval k nám s manželem až z Vysokého Mýta malinký chlupáček rasy welšteriér, s rodokmenem a jménem Bonnie. Ta fenečka si získala srdce všech, kteří na ni pohlédli. Plná života, radosti a ochotná ke každé lumpárně. Neúnavná a houževnatá a nade vše milující plavání. Takže blízkost Moravy zde nabyla nové dimenze. Všechny ty procházky s Bonií k řece Moravě, její honění se za klackem a plavání až do samého vyčerpání se staly rituálem a příjemným zpestřením pro celou rodinu. Dodnes je neúnavná, ale už si umí vychutnat i sladké nicnedělání. Přesně jako my. Tak tohle překvapení se povedlo. Ale měl to být teprve začátek.
Jedno odpoledne manžel, potutelně se usmívaje, to už jsem znala a věděla jsem, že bude zle, mě vytáhl před barák,e mi něco pěkného ukáže. Obrnila jsem se tedy a nechala se vést mezi bývalé maštale a boudy, kde dřív státní statek choval dobytek. Manžel otevřel dveře jedné boudy a … - vykoukla kudrnatá černá hlavička OVEČKY. Světe div se, normální člověk se chce zabývat něčím takovým, jako ovce.
S rozzářeným úsměvem mi manžel sdělil, že se jmenuje Líza. Svatá prostoto, jsem si říkala, ale mlčela jsem. A to jsem asi neměla. Od toho okamžiku se z elegantního podnikatele začal stávat náruživý chovatel, se všemi nepříjemnými důsledky z toho plynoucími. K ovečce přibyla další, pak další, beran, po čase několik koz i s kozlem.
A pak se začali dít věci, dařilo se jim se množit a dnes jsou to dvě stáda, čítajíci snad 50 hlav. K tomu postupně desítka králíků, 50 slepic, krůty, kachny, 2 prasata a, třešnička na dortu, párek nutrií.
A jestli jste si mysleli,že to už musel být konec, a jestli já jsem si myslela, že už víc nevydržím, tak to jsme se všichni spletli. Vrcholem všeho, co mě fakt tak uzemnilo, že jsem se dlouho vzpamatovávala ze šoku, bylo, když jsem se dožila i překvapení největšího, v podobě koně. Ano, koně! Starého, statného koně, vlastně kobylky jménem Freda. Manžel se pokoušel o její připuštění k hřebci, přímo na náš dvůr přitáhli mohutného hřebce, ale paní Freda ho jen pokoušela, ale říci si nedala. Manžel zkusil i umělé oplodnění,ve snaze získat od ní hříbě, ale nepovedlo se. Možná,ž e je to tak dobře. Freda je občas ochotná povozit pár dětiček, nebo i dospělých okolo dvora a dokonce si získala i mladšího obdivovatele, který má rád koně, a občas mu dovolí se na ní projet po okolí, dokonce i do města, a považuje ho za osobního žokeje.
Takže kromě malé Bonie jsem se naučila mít ráda ještě toho koně. Freda je opravdu impozantně vypadající zvíře a dívá se velice moudře a taky míň zapáchá, než ovce a kozy. A řekla bych, že smysl pro humor jí rozhodně nechybí. Odmítla všechny nabízené hřebce prvotřídní jakosti, které jí podstrkávali až pod nozdry, ale vybrala si jako objekt svého zájmu „prostého“ jezdeckého koně, z nedalekého místa Pánov, kde chovají několik koní. Její osobní žokej ji tam brával, když spolu dělali okruh Nesyt-Pánov.
Jednou se Freda rozhodla, že nebude čekat na žokeje a navštíví svého vyvoleného sama. S přehledem otevřela bránu ze dvora a vydala se rozhodným, majestátním krokem nejprve po silnici, pak po poli směrem k Pánovu. Manžel to samozřejmě zmerčil, vyběhl v papučích za ní, v domnění, že ji zastaví voláním jejího jména. Ani náhodou. Ohlédla se, ale nezastavila a pokračovala v cestě, spíš ještě přidala na tempu. Manžel v papučích tedy chtě nechtě za ní. Ušli už kus cesty, když mu zastavilo známé auto a jeli za ní autem. To už běžela klusem, tak ji dohonili až u ohrady se zmíněným hřebečkem. Pozdravili se, očuchali za vzrušeného pobíhání ostatních koní, a pak teprve vzala na vědomí, že její chlebodárce manžel po ní něco chce. Obrátila se k němu a s náruživostí sobě vlastní, hledala v jeho kapse kus chleba. Ale přísahala bych, ač jsem tam osobně nebyla, že v oku jí bleskla žertovná otázka: „Tady mě máš, co jsi to vlastně chtěl a proč zde pobíháš jen v papučích?“
Moje sympatie si tím získala navěky.
Já jinak zvířata opravdu nemusím, leda tak v ZOO, moje cukrovka, choulostivá pleť, alergie na vše možné, včetně chlupů, přecitlivělé oči, fajnový nos dostávaly zabrat, jen jsem se objevila na dvoře. Zkrátka dopadlo to tak, že manžel všechen svůj čas věnuje zvěři, tak jsem se naučila tomu říkat, a já se jim snažím většinou vyhnout. Našel si pomocníky mezi domorodými výrostky, kteří zatím nemohou přijít na chuť trvalému zaměstnání, a jakou exkluzivní polízanici si tím způsobil, to se ještě později dočtete.
pokračovat:
