Nejsem žádný spisovatel, ale psát jsem si vždycky chtěla zkusit. Taky nerada píšu
o sobě, ale slíbila jsem to pár lidem tady, kteří byli ke mně laskaví, a tak se
chápu této jedinečné příležitosti v Honyho Vetešnictví, protože by byl hřích ji
nevyužít. Budu doufat, že budete shovívaví a že tím trochu setřu nálepku
neznámé cizinky a budete mě víc znát. Není to životopis, jen úsek života na
prahu předdůchodového věku, kdy okolnosti mění váš pohled na svět a pořadí
priorit je samočinně zpřehazováno. Už mnohokrát jste mě zde pobavili, potěšili
i rozesmáli a tak se sluší, abych vám to trochu oplatila, pokud to bude v mých
silách. Takže poslouchejte.
Právě, když jsme s manželem vyprovodili do samostatného života nejmladší z našich
čtyř dětí a hnízdo mělo zůstat prázdné, tak pro nás oba nastal životní zlom,
který převrátil naruby náš dosavadní svět a přiměl nás změnit naše životy od
základu. Jak diametrálně odlišnou cestou jsme se vydali a jak moc jsme jeden
druhého překvapili, skoro až k smrti vyděsili a to i přesto, že jsme stále vedle
sebe a vzájemně se respektujeme, to se teď tady pokusím popsat. Mě samotné to
vyloudí na rtech úsměv, když si to zpětně promítám.
Začalo to, když jsme oba skoro současně přišli o zaměstnání.
Bylo třeba nějakého řešení, nějaké změny. Manžel tedy založil firmu a začal
podnikat v nákladní dopravě, mě připadl úkol vést firmičce účetnictví.
Aby vše bylo snazší, přestěhovali jsme se do okrajové části Hodonína, zvané Nesyt
a čítající dvacet, třicet, nanejvýš snad padesát domků. Náš byt se nachází v budově
kanceláří bývalého Státního statku, předělaného vcelku uspokojivě na docela
prostorné a pohodlné byty.
Ze samého středu obchodního centra města, s výhledem na zářící výkladní skříně
obchodů, neonového svitu reklam a oslnivých světel pouličních lamp, jsme
hupsli rovnou do oceánu rozlehlých polí, bujné vegetace a rozličných druhů
živočichů, žijících tak blízko, že se vám derou až do talíře, nebo do postele.
Alespoň mě, nóbl městské paničce na vysokých podpatcích, libující si ve třpytu
zlatých šperků a perfektního mejkapu, která si kdysi vysloužila přezdívku manekýna,
a která ohrnovala nos nad každým psím lejnem, to tak připadalo.
Odměnou pak bylo velkolepé vnímání zdánlivě nekonečného prostoru a vesmír
jakoby na dosah ruky.
pokračovat:
