S tématem Vánoc mne smiřuje to slovíčko „tenkrát“. To, co se dnes vydává za „vánoce“, už nemá s pravými Vánoci, kromě vytunelovaného názvu, nic společného. „Koledy“ vyřvávají v nákupních centrech už od září, všechno se změnilo jen v nákupní šílenství bez jakéhokoliv rozumného základu. Hromadění nejrůznějších předmětů, často na dluh a splátky, novinové statistiky, o kolik letos zase budou vánoce „bohatší“ – vyjádřeno průměrem finančních nákladů vynaložených na „dárky“, téměř absolutní neznalost souvisejících biblických legend a do toho často zcela nesmyslné a nesouvisející televizní pořady. Zkrátka uřvaný lunapark.
Tyto vánoce už dávno neslavíme, pouze mlčky respektujeme, neb jsou zapsány v kalendáři. Se sedmi křížky na hřbetě jsme se už dávno dopracovali k poznání, že lidé se mají mít rádi celý rok a také si celý rok dělat radost. Dárky si mají dávat, když je to dobré, užitečné a přináší to radost, bez ohledu na kalendář a roční dobu. Dnes tedy Vánoce sice zlehka, ale přesto, slavíme po celý rok a docela nám to svědčí.
S Vánoci se také váží různá klišé, vyvolávající dojem, že je to jeden stejný svátek pro všechny. V realitě to tak ale nefunguje. V dobách mého učitelského působení se mi stávalo, že tu a tam některá šestnáctiletá slečna na mne, kantora stojícího u tabule, koukala zrakem zjevně prozrazujícím duševní nepřítomnost. Já se smál a říkal jí, že kouká „skrz blba doblba“ – ve třídě nastala chvilka užaslého ticha a pak třída vyprskla v masový smích. Protože studenti pochopili, že si klidně dělám legraci i sám ze sebe, stal jsem se pro některé slečny jakousi „vrbou“, zvláště pak, když jsem výše uvedené rčení doplnil otázkou, zdali je dotyčná „čerstvě zamilovaná nebo čerstvě rozmilovaná“. I svěřovaly se mi slečny s ledačíms a já se jich jednou zeptal, jestli se chtějí se svým Obdivovaným spolehlivě pohádat. To prý není možné. Tak jsem jim navrhl, aby se ho zeptaly, jak si On představuje první společné trávení Vánoc. Provedly typické šestnáctileté uchichtnutí...
Za týden přišly zkroušeně: „Jak jste věděl, že se pohádáme?“
I vysvětlil jsem jim, že Vánoce do značné míry stojí především na rodinných tradicích. Některé rodiny se hned první den volna sbalí a vyrazí do hor lyžovat. V jiných panuje jisté náboženské ovzduší a večer či v noci jde rodina na půlnoční mši. Může však také patřit ke Svědkům Jehovovým nebo se řídit židovskými zvyky, a Vánoce neslaví vůbec. V další rodině jsou sice už všichni bezvěrci, ale mají tzv. dědičnou babičku, po níž by bylo možné zdědit dům, leč babička trvá na přísném katolickém přístupu k Vánocům. Atd., atd. – další varianty si již každý domyslí sám.
Proto dává smysl to slovíčko „tenkrát“ – když ještě nebyla televize ani obchodní řetězce, když ještě lidé věděli, co je to betlémská hvězda či proč se vzpomíná na tři krále, a v mnoha rodinách se vyřezávaly či alespoň vystřihovaly nebo jinak vytvářely „betlémy“, ba dokonce se i kvůli tomu rodiny vzájemně navštěvovaly.
Ale ani za mého dětství neměly Vánoce v naší rodině nějakou zcela unifikovanou formu. Maminka sice byla přísně věřící, otec ale byl spíše volnomyšlenkář, ač pocházel z katolické rodiny, v níž jeho starší sestry zpívaly v ondřejovském kostele až do vysokého věku. Hodiny náboženství v jeho dětství začínaly dle rodinných pamětí tak, že pan katecheta vešel, prohlásil „Šafra ven!“, a pak se teprve třída modlila. Navzdory těmto rozdílům vydrželi spolu moji rodiče celý život jak příslovečné hrdličky – otec byl samá legrace a maminka se ráda smála. Na půlnoční jsme tedy nikdy nechodili, ale Vánoce u nás byly dlouhé. Již nejméně týden před Mikulášem se maminka pustila do pečení vánočního cukroví. Tím to začalo. Mikuláš s čertem nás (mne a o rok mladšího bratra) občas potrápili, ale bylo nám divné, že Mikuláš mluví skoro stejně jako paní sousedka. Mikuláš byl dodavatelem buráků, zlatých čokoládových mincí, někdy pěkných jablek, škrobových mejdlíček (pamětníci vědí, nepamětníkům vysvětlit už nelze), nějaké té brambory a kousku uhlí.
Další vánoční etapou byl nákup vánočního kapra, většinou ale dvou nebo tří. To byla pro nás mrňousky velká atrakce, protože nám kapři na spoustu dnů zablokovali vanu, aby prý ztratili nějakou bahenní příchuť. Chodili jsme je s bráškou krmit a hlavně pošťuchovat. Před Štědrým dnem si tatínek se známými vyměňoval zkušenosti, jak takového kapra nejlépe zabít, ale popsat to vražedné drama nemohu, k tomu nás rodiče nepustili. Registrovali jsme však, že se nařezané řízky hýbou ještě na pekáči.
Dárky k nám nosil Ježíšek. Když jsme byli malí, přinesl je i se stromečkem, později jsme mu museli pomáhat se zdobením. Na Ježíška jsem věřil až do 9 let svého věku, a asi jsem nebyl sám, protože teprve v té době se o přestávkách ve škole vedly zasvěcené diskuse, jestli Ježíšek je nebo není. Komunistické děti ho sice popíraly, ale pro změnu věřily na Dědu Mráze – budiž to dokladem toho, jak mohou být Vánoce v různých rodinách různě chápány. Dneska se k nám vtírá nějaký Santa Claus, nápadně podobný Dědovi Mrázovi, takže asi jeho klon, ale lidi už dnes nevěří na „nic“, ovšem s výjimkou reklamy a slibů politiků.
Sváteční večeře byla asi standardní – rybí polévka, bramborový salát, smažený kapr -, většinou brzy po setmění. Ke slavnostní atmosféře tehdy stačil ubrus, svíčka (to ale nebyla zvláštnost, svíčka musela být po ruce kvůli častým výpadkům dodávek elektřiny – jenže ta byla „obyčejná“, k vánočnímu stolu patřila zdobená), miska s jablky a ořechy (vlašskými papíráky, buráky, nalouskanými lískovými, vzácně i s para-ořechy). Mimořádně se mohl objevit pomeranč nebo mandarinka. Pochopitelně také miska s cukrovím.
Po večeři otec prohlásil, že má pocit, že asi Ježíšek přišel, že něco cítí ve vzduchu, a odemkl pokoj (ten byl zamčený, aby Ježíška náhodou někdo předčasně nevyplašil a on neutekl). S nábožnou úctou jsme tam s bráškou vtrhli a hned se zarazili. Skutečně, stromeček s hořícími svíčkami tam stál s několika dárky, ověšený různými ozdobami a hlavně zase s nějakou čokoládou zabalenou v barevném staniolu.
Z dárků si vzpomínám jen na některé, ale zato nezapomenutelné. Ten poslední ještě od Ježíška byla stavebnice Merkur velkost č. 4. K ní jsem si od rodičů později vymodlil ještě č. 7, a výsledek byl ten, že jsem si Merkurem hrál celé mládí, a protože přece jenom nestárnu (jen tělo by potřebovalo vyměnit), hraju si dodnes. Zrovna nedávno jsem si od výrobce nechal poslat nějaké součástky za tisíc korun. Akademik Wichterle z Merkuru sestrojil přístroj na odlévání kontaktních čoček, já, neakademik, s ním alespoň spojuji různé díly včelařských pomůcek, řeším uchycení blikaček na kole, ba i provizorní závěsy na překližkových dveřích v době, kdy opravdové dveře byly odvezeny na renovaci, a tak podobně a tak všelijak. Jako kluk jsem s Merkurem vymýšlel různé přístroje a strojky, navijáky na pouštění draků, mikroskop, později třeba držák na kopírování diapozitivů, střelnou zbraň na patrony pro poplašňáky.
Když mi bylo 11 let, dostal jsem hodinky značky Poběda. Tato „čistě kovářská práce“ sovětské provenience mi dokázala sloužit dlouhých 30 let. Drobné opravy zvládl pan soused na počkání.
Pak už to byly jenom knihy. Především verneovky, později mi maminka sháněla „pod pultem“ (pamětníci znají tento termín, nepamětníkům vysvětlit nelze) detektivky ze série „3 x s....“.
To vše se odehrávalo v Praze. Potom Vánoce pokračovaly přesunem do Ondřejova, otcova rodiště. Otec si tam držel „letní byt“, jednu místnost v podnájmu, kde se ale dalo přebývat i v zimě. Pokud byl (dosti vzácně) sníh, bylo o zábavu postaráno. Když nebyl, bylo o zábavu také postaráno, neboť dobře polovina městyse byli příbuzní – televize ještě nebyla a lidé se uměli bavit i bez ní. Dětí našeho věku tam byla spousta.
Vánoce pak pokračovaly k Silvestru. Jednou o Silvestru v podvečer se otec vytratil, že jde „na jedno“ do hospody „U Vávrů“. Protože se nevrátil ani ráno na Nový rok, poslala nás maminka na „městečko“, abychom se po otci poohlédli. Objevili jsme ho v prostoru mezi hospodou a kostelem. Měl starý pracovní kabát, děravý klobouk a s asi třemi kamarády svého věku si hráli na partyzány. Za tím účelem si někde sehnal dětskou špuntovku, kterou měl zavěšenu přes rameno. Když nás uviděl, radostně zahalekal: „Ahoj, kluci, řekněte mamince, že za chvíli přijdu!“
Potom zřejmě vyhráli válku, demobilizovali a na oběd už byl opravdu doma, samá legrace a srandičky. Maminka by se ráda zlobila, ale nešlo to, musela se smát také. (Nesmí vzniknout dojem, že byl opilý. Otec pil velmi málo, ale měl bouřlivou inspiraci k realizaci nejrůznějších srandiček a pronášení legendárních hlášek a komentářů).
Zdálo by se, že tím Vánoce končí, případně končí nástupem do školy, byť stromeček se likvidoval až na Tři krále. Ale....
Stalo se také, že udeřily mrazy. A byly vyhlášeny uhelné prázdniny (pamětníci vědí a nepamětníky možno politovat). To se vyhlašovalo rozhlasem, příbuzní nás okamžitě vyrozuměli. Zůstali jsme tedy v Ondřejově, jen otec odjel do Prahy „do práce“. K příbuzným jsme chodili poslouchat rádio, jak to bude s těmi prázdninami dále. Jeden rok ty uhelné prázdniny trvaly tři týdny.
Jo, to byly TENKRÁT dlouhé VÁNOCE!
pokračovat:
