Já sám jsem netančící a taneční zábavy nenavštěvuji, což má svou příčinu, která však zde není důležitá. Přesto si dovoluji vyprávět několik příběhů z rodinné kroniky, které s tanečními zábavami nějak souvisejí. Všechny se točí kolem mého otce Jana Šafry (1911 – 1990), který byl vyhlášeným šprýmařem, vtipálkem, bavičem, workholikem a také sedmilhářem v tom neškodném slova smyslu. Rád se občas napil, ale snad se ani nikdy neopil, k jeho zásadám patřilo, že pít se má jen pro radost, a také, že „sranda musí být, i kdyby fotra věšeli“. Podle toho to u nás doma také vypadalo. Maminka se smála ráda a jako rodina jsme taťku měli dobře „přečteného“, takže jsme mu na jeho historky zase tak snadno nenaletěli, i když nás rozesmály. Protože však dokázal s vážnou tváří vykládat neskutečné nehoráznosti, měl velkou radost, když mu někdo naletěl. K jeho úspěšné celoživotní mystifikaci patřilo, že umí hrát na chromatiku, a přesvědčil o tom velkou spoustu lidí. Často proto docházela k nám pozvání na různé plesy, tancovačky, svatby, ba i svazácké výroční schůze (pamětníci vědí své, že?), jestli by tam nezahrál. A on se z toho všeho dokázal vylhat a vymluvit, aniž by jeho pověst chromatikáře utrpěla. Doma občas vyprávěl, že byl zamlada flamendrem a že propil tři domy, což jsme mu pochopitelně nevěřili, ale případní hosté na to koukali dost nejistě.
Když ale ve věku nedožitých 79 let zemřel po banální operaci a hlavně smutkem po mojí mamince, přišlo mi líto, že člověk zemře, a časem se na něj pozapomene, ba i zapomene, a jakoby ani nikdy nežil. Začal jsem se tedy „pídit“ po jeho minulosti, ale nakonec se z toho stala několikaletá vzrušující detektivka po minulosti našeho rodu, v níž jsem se nakonec dopracoval až někam k roku 1610. Začal jsem také objíždět Posázaví a hledat domy, ve kterých měli kdysi bydlet moji předkové. A v Lensedlích, malé vsi vedle Ondřejova, jsem nemohl, ač jsem z matriky znal číslo popisné, najít dům, v němž se v r. 1819 narodil pradědeček, a ani místní kronikářka mi nedokázala pomoci. Nakonec mne odkázala na jistého velmi starého pána jménem Kulhánek, který, bude-li mít jasnou chvilku, bude o tom domě něco vědět, protože se o historii obce velmi zajímá a jako bývalý hostinský zná mnoho lidí.
Já ho tedy vyhledal, panu Kulhánkovi se představil, vysvětlil jsem mu, co hledám, on měl skutečně světlou chvilku a dokázal mi dát vyčerpávající odpověď. Stavení bylo na světě (dokonce u něj na dvoře). Pak se ale zarazil a povídá: „Kterýpak Šafra vy jste, já jich hodně znal.“ Tak jsem mu vysvětlil, že jsem syn ondřejovského Jana, který byl vyplacen za statku, vyučil se a pak žil v Praze, a v důchodu potom zase v Ondřejově. A ten pán najednou vztyčil jednu ruku vysoko nad hlavu, druhou si založil za záda, začal se točit jak derviš a cosi si prozpěvoval. Musel jsem v tu chvíli koukat asi dost zmateně. On se rozesmál a povídá: „Jóó, Jenda Šafra z Prahy. S ním a jeho kamarádem Jindrou jsme si užili strašně moc legrace. On se ženil dost pozdě a tak jsme tady obráželi po okolí všemožné zábavy a tancovačky.“ A mně najednou to otcovo povídání o tom, že byl flamendrem, začalo dávat smysl. Věřte, je to dost zvláštní pocit, když po smrti blízkého člověka narazíte zcela nečekaně na někoho neznámého, kdo ho pamatuje ještě z doby mládí. (I když jsme si s panem Kulhánkem slíbili, že se na ty dávné historie ještě sejdeme, už k tomu nedošlo, krátce po našem setkání zemřel. Nic se nemá odkládat!)
***
Pak už to šlo dost rychle za sebou. Vydal jsem („samizdatem“) první verzi rodopisu i s touto historkou, mezi Ondřejováky to mělo nečekaně velký ohlas, a najednou se mi začali hlásit další pamětníci a historek začalo přibývat. K tématu tancovaček se asi hodně a typicky blíží ta, která zřejmě vstoupila do legend, protože mi ji skoro stejně vyprávělo nezávisle několik lidí (odehrálo se to někdy kolem roku 1935):
O trojici kamarádů (Jan Šafra, Jindřich Vomáčka a Bedřich Pecka) bylo známo, že s gustem obcházejí blízké i vzdálené vesnice a navštěvují posvícení, poutě, svatby, pohřby, tancovačky a jiné podobné příležitosti svých příbuzných a známých – hlavně když se konala v hospodě nějaká zábava. Jednou se také všichni tři vraceli odkudsi v noci ze soboty na neděli přes pole a louky v mírně podroušeném stavu domů. Bylo zataženo, nesvítil měsíc. Tak se konečně s potížemi v orientaci dostali pod osadou Kaliště do údolí potoka Vejborka. Narazili přímo na soutok dvou potoků. Ve tmě nemohli poznat, kterým směrem teče voda. Věděli, že by měli jít proti proudu. Řešili to tím, že po větší námaze slezli dolů k potoku a postupně po vodě pouštěli svoje parádní černé klobouky. Ty jim samozřejmě voda ihned vzala a klobouky uplavaly, leč směr proudění všechny tři flamendry správně nasměroval a oni se dostali do Ondřejova.
Ráno šli někteří sekáči do těch míst sekat louky a našli v potoce tři klobouky, na soutoku pak sešlapanou trávu a polámané větve, jako po nějaké rvačce. V jednom klobouku bylo na vnitřním lemu napsáno J. Vomáčka. Z toho vznikla domněnka, že se tam něco nekalého stalo. Když nic dalšího v okolí nenašli, odebral se jeden ze sekáčů zpátky do Ondřejova oznámit, co se asi stalo. Vomáčka, Šafra i Pecka zatím vyspávali kocovinu. A po Ondřejově se začala šířit zvěst, že se v potoku Vejborka všichni tři utopili, a ctihodní občané ondřejovští se vydali je hledat…
***
Moje maminka pocházela z Podkrkonoší od Úpice, učila se kuchařkou v německém hotelu v Trutnově a před válkou pak sloužila jako kuchařka ve známé rodině továrníků Fričových. To byla rodina, která založila slavnou ondřejovskou hvězdárnu. Tu pak sice věnovali státu, ale v areálu hvězdárny si ponechali větší vilu, kde se přes léto zdržovali. Maminka, tehdy dívka svobodná, proto také navštívila nějakou ondřejovskou tancovačku, a tam se jí začal dvořit jistý místní chasník. Zprvu na něj hleděla dosti nejistě, ale bylo kolem něho veselo, říkalo se, že je velmi šikovný řemeslník, a tak její nedůvěra, také pod tlakem jeho velice zdvořilé vytrvalosti, posléze roztála. Prý jí hodně dlouho vykal a oslovoval „slečno“. Byla z toho skoro devítiletá známost, protože se v době války nechtěli brát. Svatbu měli až dva roky po válce. Nebýt ale té dávno zapomenuté tancovačky, asi by se nikdy nesetkali, a já, jejich prvorozenec, bych tady o tom teď nemohl psát.
***
Čas pak běžel a stalo se v roce 1969, že tátovi zemřel jeho celoživotní kamarád a kumpán Jindra Vomáčka (byl synem někdejšího ondřejovského řídícího učitele Antonína Vomáčky). Otec ani nechtěl jít na pohřeb, ale to přece jenom celoživotnímu příteli udělat nemohl, a tak šel. Já byl v té době v Praze, složil jsem v den pohřbu nějakou zkoušku a jel jsem se tedy do Ondřejova za rodiči pochlubit další zářezem. Bylo to už v podvečer a dlouho po pohřbu, maminka si o tátu dělala starost, aby někde moc nesmutnil. Poslala mne, abych se po něm podíval. Tak jsem vyrazil do hospody „U Vávrů“, kde byla, jakožto v důležitém místním informačním centru, největší naděje získat nějakou zprávu o tom, kde otce hledat. Bylo to ale jednoduché. Vstoupil jsem do výčepu a z vedlejšího sálu se ozývala hudba a zpěv. Nakouknul jsem tam a doslova jsem strnul úžasem.
Sál byl plný. Na parketu se tancovalo černým smutečním kravatám navzdory. Všichni zpívali. Muzikanti hráli s chutí a s velkou vervou jako na nějakém galaplesu. A můj otec tam prožíval svou hvězdnou chvíli. Tančil uprostřed s deštníkem, všechno to řídil, lepil bankovky dirigentovi na čelo a smál se od ucha k uchu.
Když mne uviděl, zahalekal: „Jendo, to je krásný funus. Škoda, že tu není Jindra s námi, tomu by se to taky líbilo!“
Muzikanti o přestávce, když zjistili, kdo jsem, mi řekli: „My jsme s Jendou a Jindrou chodili do školy. S těmi byla vždycky sranda. Ale už jsme je několik desítek let neviděli. Tak jsme rádi, že jsme se sešli alespoň takhle, musíme to pořádně oslavit, už se to bohužel víckrát nestane.“
No uznejte: je možné s čistým svědomím nechat takové historky a vzpomínky na rodiče a dávno zesnulé přátele nechat zapadnout do bezedné propasti času?
pokračovat:
