*) Když jsem nastoupil do školy jako řádný a zplnomocněný učitel, šéf ing. V.K. si rychle všiml, že mi nedělá potíže cokoliv o čemkoliv sepsat. Takže jednoho dne krátce po mém nástupu se při vyučování otevřely dveře ve třídě, a ředitel mne osobně vyvolal na chodbu: „Soudruhu inženýre, my bychom něco potřebovali. Je tady soudruh inspektor a potřebuje, abyste nám sepsal inspekční zprávu o tom, jak se naše škola připravuje na oslavy VŘSR. (Pro nepamětníky: Velká říjnová socialistická revoluce – 7. listopadu 1917 bolševici v Petrohradě vystřelili z Aurory a začala se psát historie komunistické diktatury, což byl důvod k opakujícím se komunistickým oslavám – podrobnosti viz historické spisy). Dejte žákům nějakou práci, paní z kanceláře na ně dohlédne. Chcete sekretářku? Ne? Tak se posaďte do ředitelny, já vám tam dám psací stroj a my si se soudruhem inspektorem ještě něco zařídíme“. (...a šli do hospody).
Vrátili se asi za hodinu, já měl popsané dvě stránky formátu A4 neskutečnými bláboly v požadovaném politickém jazyce (viz též můj spis Komunismus všedního dne), oni si ho přečetli (tréma se mnou cloumala, netušil jsem, co tomu řeknou), a pak se shodli, že je to výborné, že jenom vypustí jednu větu, což byla jediná „úprava“. Inspekční zpráva byla hotova.
*) Stalo se kdysi, že si mládenec učeň dovoloval nadmíru nepravostí ke spolužačkám. Stěžovaly si kolegovi, již staršímu pánovi. Ten si vzal milého mládence na chodbu, kde jsem právě přecházel, a provinilci s krátkým mravoučným komentářem ubalil pořádnou facku. Kluk jen zamžikal očima, vrhl ukřivděný pohled na mne a já mu povídám: „ Co je, to se občas stane, že někdo upadne na schodech“. To prosím není příklad bezuzdého násilí zlých učitelů na ubohých žácích, ještě jsem nedodal pointu. A ta je:
Druhý den přišel kluk do školy s polyetylénovou taškou za oním starším kolegou do kabinetu, vytáhl z tašky staženého králíka a povídá: „Pane učiteli, já pěstuju králíky, tady jsem Vám jednoho přinesl a prosím Vás, ať se to o tom s těmi holkami nedozvědí moji rodiče“.
*) Stalo se kdysi, že si mládenec učeň dovoloval nadmíru nepravostí ke spolužačkám. Dívky si přišly ke mně stěžovat. Zavolal jsem si dotyčného do kabinetu a (pozor, žádná facka!) povídám mu: „Tak mladý pane, račte si vybrat. Trestní oznámení pro omezování osobní svobody, protože už jste starší 15 let. Nebo oznámení otcům oněch dívek a upozorňuji Vás, že jeden z nich je docela chlapík od rány – „tirák“ ...“
Mládenec začal cosi blábolit a já dodal: „Nebo je tu ještě možnost, koupit kytku a těm děvčatům se omluvit. Odchod!“
Druhý den ráno se holky hned o první přestávce přihnaly, oči navrch hlavy: „Pane inženýre, pane inženýre, na všechno zapomeňte, on nám dneska přinesl bonboniéru“, a hned mi z ní nabídly.
No řekněte, odmítli byste?
*) Kluci z mé třídy se jednoho dne jako obvykle na chodbě pošťuchovali přímo před kanceláří zástupce ředitele. Nejednalo se přímo o rvačku, to by zástupce asi „vystartoval“. Při tom pošťuchování shodili pěnový hasicí přístroj, ten podle zákona schválnosti padl na nárazník a začal chrlit pěnu po chodbě a schodišti. To byl „bordel“ jak v pohádce „Hrnečku, vař!“
Kluci však byli frajeři a věděli, že zatloukat průšvihy je nejhorší varianta. Namířili si to rovnou do ředitelny. „Soudruhu řediteli, my udělali průšvih,....“ a bez mučení mu všechno přiznali.
I ředitel ing. V.K. byl frajer (nebyla to feminizovaná škola): „Kluci, že jste se přiznali, tak to svedeme na školníka, že to měl mít pořádně připevněné. Tady jsou peníze a dojděte mi za trest do sámošky pro svačinu“.
A školník? To byl také frajer: „Ona tomu hasičáku stejně docházela životnost, tak ho aspoň dáme znovu naplnit.“
Školu jsme čistili od pěny skoro dvě hodiny a smrděla ještě tři dny.
*) Nesnášel jsem rodičovské schůzky. Když se ale zase jednou jedna konala, a já měl být k dispozici rodičům na učebně č. 11, abych odpovídal na jejich ustrašené dotazy, napsal jsem velkým písmem na tabuli: „Vaše děti jsou obrazem svých rodičů a svých učitelů. Máme se rádi a nestěžujeme si“.
Rodiče se přitrousili, přečetli si nápis a jejich jediná reakce byla: „To myslíte vážně? Tak to je poprvé v životě, co si na naše dítě někdo nestěžuje“ a zase odpochodovali. A já měl od nich pokoj.
Pak tam vlezla komisní zástupkyně ředitele, přečetla si, co je na tabuli, útrpně obrátila oči v sloup, prohlásila „No jo, Šafra....“, zakroutila hlavou a znechuceně odpochodovala také.
(Tohle jsem s úspěchem zopakoval i na další škole).
*) Když jsem začátkem každého školního roku nastoupil k výuce do nějaké nové třídy, žactvo, jak je jeho nepsanou povinností, okamžitě začalo zkoušet, co si může dovolit. Štěbetání, chichotání, legrácky. Tak jsem je rychle utnul v zárodku: „Dámy a pánové, smiřte se s tím, že legraci dělám při vyučování jenom já a nesnáším konkurenci. Dále si uvědomte, že vy tady žvaníte zadarmo, zatímco já za peníze. A také si uvědomte, že jsme tady, vy i já, dobrovolně. Takže pokud vás to tady nebaví, tamhle jsou dveře a můžete jít. Jestli zjistím, že to tady nebaví mne, tamhle je okno a taky mohu jít. Nebudeme si přece otravovat život.“
Třída ztuhla úžasem, pak se rozesmála a bylo o autoritu postaráno. Častěji se pak ovšem stalo, že do třídy nahlédl někdo z vedení školy a vzápětí se omlouval, že si myslel, že ve třídě není učitel. To bylo tehdy, když se třída válela smíchy, a já zatím stál u tabule a vedl jsem zcela vážně svůj výklad.
*) Už od mladických let svazarmovského bafuňaření jsem věděl, že základem každé autority je dodržování pravidel, a že plané vyhrožování je „o ničem“. Takže například: psala se písemná práce. Zhruba osm-deset minut před koncem hodiny jsem upozornil, že budeme za pět minut končit. Asi tak třetina třídy to respektovala, žáci práci odevzdali ještě před limitem, a sice pololegálně, ale zcela prakticky (aby nerušili a neotravovali) odešli ze třídy. Při vypršení limitu ještě několik málo žáčků své dílo odevzdalo a někteří se ale dožadovali další chvilky na dokončení. S vědomím, že hodinu zkracovat svévolně nemohu, jsem jim limit prodloužil do okamžiku zvonění. Jakmile zazvonilo, odešel jsem do kabinetu s tím, že kdo práci neodevzdal, už ji odevzdávat nemusí. Uprostřed velké přestávky se v kabinetě najednou objevila dvoučlenná „delegace“, že sebrali všechny zbývající písemky a že mi je nesou. Tak jsem jim poděkoval a před jejich zraky jsem ty opožděné písemky (mohlo jich být tak 10-12) hodil do odpadkového koše. Co myslíte, kolikrát si ještě dovolili překročit nějak nastavený limit?
*) Ze vzdáleně podobného soudku je i toto: Vrchnost zdravotnické školy rozhodla, že žáci nebudou do budovy školy chodit hlavním vchodem, ale zadem přes dvůr do suterénu, kde byly šatny. Důvodem bylo to, aby se nekřížily trasy žáků přezutých a nepřezutých. Problém pro žáky byl v tom, že museli obejít školní budovou, což zhýčkanou mládež nadmíru obtěžovalo, a proto studentky neustále zkoušely do šaten proniknout hlavním vchodem. Když jsem měl první dozor, tj. před 8. hodinou, tak jsem si na tyto vykuky vypracoval celý ceremoniál. Jakmile žákyně (je to převážně dívčí škola) vlezla do školy hlavním vchodem, zastoupil jsem jí cestu, uklonil jsem se jí, uvítal jsem ji, podal jí ruku, popřál jí úspěšný den, případně naznačil i políbení ruky - a pak jsem ji imperátorským gestem vykázal ze školy. Tohle vstoupilo do legend, na které vzpomínají postižené se smíchem ještě po letech (moje žena to dokonce po dlouhé době vyslechla u kadeřnice).
K necti učitelského sboru patří ovšem zkušenost, že žákyně nejdříve nakoukly do dveří, kdo má dozor. Když viděly, že já, vzdaly to rovnou a obešly školu. Jedna to vyjádřila slovy: „Proč jste takový přísný, když to ostatním profesorům nevadí?“.
Na to jsem odpověděl, že nejsem „ostatní profesor“.
No a v jednom (jen v jednom!) případě se stalo, že to slečna zkusila tak, že mne obešla, ignorovala a šla zakázaným způsobem dál. Tak to byl jeden z velice ojedinělých případů, kdy jsem na žáka zařval tak, že se určitě třásly okenní tabule ještě ve druhém patře. Co se dalo dělat? - když to nešlo v legraci „po dobrém“, tak to muselo jít „po zlém“ (já bych to dotáhl třeba na „trojku“ z chování).
To vše má, jako každá správná historka, ještě jednu pointu: Stejně nesmlouvaný jsem byl na přezouvání, pochopitelně jen když jsem měl dozor, za lhostejné kolegy jsem nezaskakoval. (Kdysi, na SOU, jsme měli navíc všude PVC, tak přezouvání hlídal s kantorem i školník, šlo o to, aby se podlahovina nepoškrábala). Takže jsem i na "zdrávce" nutil žákyně se přezouvat a nekompromisně jsem je vracel do šaten. Když jsem odešel do důchodu, potřeboval jsem asi za dva roky v nějaké osobní záležitosti navštívit svou stále ještě (déle)sloužící manželku. Čekal jsem na ní jakožto civilní osoba ve vestibulu školy a (světě, div se!), jakmile mne studentky zmerčily, utíkaly se do šaten přezout.
*) Do legend asi vstoupily i některé moje „poznámky“. Jedné žákyni jsem do učňovské knížky napsal: „Vaše dcera je jako radio. Sdělte mi však, kde má vypínač“. Nebo: „Vaše dcera čmárá ve škole po nábytku. Vysvětlete jí, že není doma v obýváku, a sdělte mi, zda to bude čistit sama nebo zda se zúčastníte jako pomocná brigáda“ (Pokud se mi doneslo, tohle skončilo doma pár pohlavky). Takových a podobných poznámek jsem ovšem napsal víc, ale kdo si to má všechno pamatovat?
*) Film „Marečku, podejte mi pero“ asi přežije generace, takže ho nemusím nikomu přibližovat. Když jsem nastoupil do školství, hned moje první třídnictví bylo v podobné třídě. Při mých 36 letech věku tam byla polovina žáků starších než já. Mohu potvrdit, že to v té třídě vzpomenutý film silně připomínalo. Staří (starší) pánové se do role žáků docela rychle vpravili. Jen ty jejich legrácky měly lepší šmrnc než u postpuberťáků.
Často chodili do školy unavení z práce a tak se i stalo, že občas někdo při vyučování usnul. Když jednou zase jeden usnul a vyučování končilo někdy kolem 19:30 hod., dala třída těch pánů židle na lavice v neskutečné tichosti (pamětníci jistě vědí, jaký je to normálně rachot), aby kolegu nevyrušila. V naprosté tichosti opustila učebnu a poslední (já) zhasl. Asi v 21 hodin ho probudila uklízečka...
Pánové si občas do školy na povzbuzení přinesli placatici s něčím ostřejším a také mi nabízeli pohárek. Uplatnil jsem tedy svou oblíbenou výmluvu, že jakožto vyléčený alkoholik nesmím ani slzu, abych v tom zase nelítal. To je znejistělo, nevěděli, na čem jsou, a tak se šli jednoho kolegy zeptat, zda je to pravda. Ten mne ovšem nezradil a utrousil cosi v tom smyslu, že něco takového už také zaslechl. Když pak slavně ukončili první ročník, uspořádali pánové trachtaci U černého koně a pozvali i několik populárnějších učitelů, tedy i mne. Když jsme vstoupili do sálku, vypadalo to tam jak na připravené svatební hostině. I aperitiv už čekal na stolech. Sotva jsme však usedli, aperitiv z mého místa zmizel a objevil se místo něj zmrzlinový pohár, aby „soudruh třídní“ neupadl v pokušení. Kolegyně mi to moc záviděly a netušily, proč k tomu vlastně došlo.
Rád vzpomínám na maturitu této třídy. Dal jsem jim k tomu pár slov návodu typu: „Dámy a pánové, nejhorší, co můžete u maturity udělat, je mlčet. Nesmysly se dají opravit, o omylech lze diskutovat – to vše prostě nějak projde. Ale mlčení neprojde“. Pochopili to po svém a stálo to za to.
Jeden z maturujících dostal otázku na Čapka. Ještě dnes bych se vsadil, že neuměl skoro nic. Ale viděl Čapkovu hru „Matka“ v divadle v Pardubicích a u nějakých ochotníků z menšího města v Podkrkonoší. A když začal zhruba takto: „Čapek napsal mimo jiné také několik divadelních her, já jsem viděl jeho Matku ve dvojím provedení, a moc se mi líbilo to představení ochotníků, protože...“ a začal sáhodlouze vysvětlovat svůj názor, tak se usínající komise probrala a s viditelným napětím se zaposlouchala do jeho výkladu. Vymezených 15 minut uteklo jako voda a ještě mu málem zatleskali. (Kdo ví, jaká je to otrava sedět u maturit a donekonečna poslouchat našprtané fráze i nesmysly, ví také, o čem je řeč).
A jeden maturant si ve strojírenské technologii vyfasoval otázku typu „Potrubí“. Spustil jako kolovrátek a chrlil ze sebe nejen kusé znalosti, ale přímo čísla trubek, průměry, čísla materiálu, závitů, a kdovíčeho ještě, takže zkoušející (již zesnulý) kolega strojař Ing. Z. H. jen lapal po dechu. Nakonec už zkoušeného utnul slovy: „Člověče, jak to, že to všechno víte? Vždyť na to jsou přece strojnické tabulky.“
A maturant mu odpověděl: „Já vím, ale já tam u potrubí dělám skladníka“.
pokračovat:
