PRAVDIVÉ HISTORKY KANTOROVY (II.)

Hony Šafra

*) Někdy krátce „po sametu“ jsem dostal za úkol učit základy ekonomie ve třídě učňů nějaké strojnické specializace. Předmět sám by byl zajímavý, ale dotace byla dvě hodiny týdně jednou za 14 dnů a třída měla 30 žáků. Dát dohromady klasifikaci se mi od začátku jevilo jako dost problematické. Vždycky jsem radši přednášel, než zkoušel. A tak jsem klukům řekl, že si mohou jednu známku „nahonit“ tak, že si připraví referát na nějaké aktuální ekonomické téma. Pokud ho přednesou spatra, dostanou „1“, pokud podle nějakého pomocného papírku či osnovy, tak za „2“ a pokud ho budou číst, tak „3“ – v případě, že referát během pololetí nebude, pak pochopitelně bude následovat „5“, a omezil jsem počet referátů na den (max. 3) aby mi nezačali šturmovat před konferencí.
Krátce na to tedy několik (trojkových) referátů zaznělo. Někdy koncem října se ale náhle přihlásil jeden žák, a když dostal slovo, řekl: „Pane inženýre, kolik musím mít známek, abych byl klasifikován z ekonomie?“ Já:“Alespoň dvě“. A on: „Tak víte co. Já tam mám trojku z referátu, ze zkoušení mi napište rovnou pětku, na vysvědčení mi to dá čtyrku a jsem spokojený“.
Nejdříve jsem sice ztuhl, ale koneckonců žádné pravidlo porušeno nebylo a nedostatek ctižádosti není v Česku (stejně jako blbost) trestný, tak jsem mu to odkývl. Pointa historky? – Vzápětí se jich přihlásilo jedenáct, třetina třídy. Co se dalo dělat? Rozdal jsem žákům čtyřky s podmínkou, že budou řádně docházet na vyučování a nebudou při hodinách „otravovat“. Což radši dodrželi.

*) Ta předešlá historka mne nutně vede k zamyšlení, zda je lépe učit kluky nebo děvčata. Nevím, jak to funguje na základní škole, ale na střední se mi nejlépe pracovalo s kluky-učni. Měli smysl pro srandu a pro „férové“ jednání. Prostě uznali, že udělali malér, nebo že si zaslouží „4“ z milosti. Maléry, které dělali, byly napravitelné zpravidla bez následků a docela dobře se ně i vzpomíná (viz kausa minimax). Děvčata se zásadně dožadují lepších známek, než si zaslouží, mají sklon k urážlivosti a ke lhaní, a dělají maléry často těžko napravitelné. Takže jednu žákyni hledala policie (a našla) až v Bratislavě, jiná se bezhlavě zamilovala do řidiče autobusu MHD a místo do školy jezdila s ním z konečné na konečnou. Další skončila v nějaké bláznivé sektě, do školy sice ještě nějaký čas chodila (ale doma už o ní nevěděli a chodili se ptát do školy, zda přišla), ale ani jedna z nich nakonec školu nedokončila.

*) Učil jsem na více typech škol a kde to bylo nejlepší, těžko říci. Všude to bylo jiné, nehledě na to, že nejsou jasná kriteria, podle kterých to hodnotit. Záleží na úrovni žáků, kvalitě kolegů, vedení školy..., ale i to je dost zjednodušující. Prostě žáci mentalitou odpovídající učňům se nemají brát na (kdysi) výběrovou střední školu. Kvalitního učně zase moc nezajímá dějepis, ale těší se na praktický výcvik. Rodiče ho však nutí, aby měl „tu maturitu“ (to je citát jednoho studenta, který vysvětloval, proč chodí do školy, když ho to nebaví) a tak proleze na několikátý pokus maturitou a není ničím, nic neumí a je prakticky nezaměstnatelný, pokud mu rodiče nenajdou nějakou zašívárnu nejlépe ve státní službě. Nekvalitní kolegové dokáží člověka, který chce děti něco naučit třeba neotřelými způsoby, také docela dobře otrávit. Kdysi jsem na vyzvání ředitelky pronesl pár slov o tom, jak mám zorganizovanou výuku, domácí úkoly a komunikaci se žáky i rodiči přes internet, a jistá kolegyně si za mými zády ulevila (všechno se člověku donese) ve smyslu „to se mu to kecá, když ho to baví“. Měla ale vlastně pravdu, mne čistá kantořina opravdu bavila, ale jinak jsem radši zalezl do kabinetu a choval se tam samotářsky indívidualisticky. Vyměňovat si názory s hlupáky znamená zhloupnout.

V jistém úzkém smyslu to asi nejlepší bylo na učňovské škole, kde se ředitel ing. J.S. stavil v kabinetě, v němž jsme seděli tři chlapi – učitelé odborných předmětů (chemie, kovo, elektro), a pronesl památná slova: „Pánové, učte si, co chcete, kde chcete, kdy chcete a jak chcete, ale ručíte mi za to, že u závěrečných zkoušek nebude ostuda“ (K závěrečným učňovským zkouškám totiž chodili ředitelé nebo jejich zmocněnci z podniků, pro které se učni připravovali). Ostuda se nikdy nekonala.
Na škole platila univerzální zásada, že „mimořádná situace se řeší mimořádnými prostředky“ a zkrátka nic nebylo problém. Jednou tentýž ředitel řekl: „Nebaví mne chodit na nějaké přiblblé hospitace. Chlapi, až budete dělat něco zajímavého, dejte mi vědět, já nakouknu, ať mám do těch pitomých papírů něco rozumného k napsání“ a tak to i fungovalo. Všichni jsme byli fandové do svých oborů, zajímavého se dělo dost, tak pozvaný ředitel přišel, nakoukl, občas ho to natolik zaujalo, že se i zdržel, pohovořil se žáky i učitelem, a obešlo se to bez nervozity a stresu. A hlavně měl neformální papír o „kontrolní činnosti“.
Na zdrávce to ale také nebylo nejhorší. Aniž jsem to tušil, moje internetové stránky, určené žákům (v dobách, kdy to byla rarita), s pobavením sledovala ředitelka (byla tam spousta účelově použitých legrácek) a jistým solidním způsobem pak nade mnou držela ochrannou ruku, aby na mne nedolehly ty největší buzerace RVP a ŠVP (znalci vědí, co to je a neznalcům se to ministerské zvěrstvo asi nedá vysvětlit – ona to totiž neuměla učitelům vysvětlit ani zástupkyně, která to měla na starosti, a vyžívala se tedy v prázdných frázích. Dokonce si byla stěžovat u ředitelky, že „Šafra na školení zase dělal opičky“. Potvrzuji: opravdu dělal. A nakonec jsem tu výpověď přece jenom podal. Díky tomu mě minula další byrokratická zvěrstva, například "Seznam aktivních sloves", která se smějí používat při sepisování nějakých vzdělávacích plánů. Školským ministerským škůdcům nevadí upadající úroveň školství, hlavně že se tak děje v souladu se Seznamem aktivních sloves. Díky mému důchodcování jsem tedy neobohatil zdravotnickou statistiku o svůj infarkt, ani „černou kroniku“ o obsáhlou zprávu typu „Terorista zastřelil dosud nezjištěný počet lidí na ministerstvu školství. Co se v budově děje, není kvůli pokračující střelbě možno ověřit“. V rámci tvorby RVP-ŠVP jsem byl vlastně nucen plánovat, co budu dělat za pět let, když už jsem to 2 roky dělal, no nevraždili byste?)

*) Takzvané „pedagogické rady“ (ve smyslu porady, nikoliv předávání zkušeností) jsou leckdy také pěkná ptákovina. Tedy v zásadě uznávám, že určité školní období je třeba nějak uzavřít, proti tomu nic. Ale na jedné škole (nebudu speciální školu pro neslyšící jmenovat, dali mi tam práci, byť atmosféra tam byla dusná) se skutečně (!) se vší vážností probíralo i to, s kým která dívka ve třídě chodí. Jinak problém nebyl ani tak s vedením škol, jako s ukecanými kantorkami, které sice byly ochotny donekonečna líčit, jaký mají těžký život, protože je doma čeká „druhá směna“, ale na pedagogických radách se vykecávaly a domů kupodivu nespěchaly.
Jelikož jsem do školy přišel z fabriky, tak na něco takového jsem moc zvyklý nebyl. Chvíli jsem se rozkoukával, pak na SOU nastoupil nový ředitel ing. J.S., první porada s ním proběhla ještě standardně ukecaně. Jenže na další, pololetní, jsem před zahájením napsal na tabuli „Kdo bude kecat déle než 2 minuty, je můj osobní nepřítel“.
Přítomní kolegové se zachechtali a kolegyně se tvářily okázale neutrálně a těšily na sprdunk, který mne nemine. Vedení školy, tj. ředitel, zástupce a zástupkyně přicházeli přesně načas a jako poslední. (Pak už chodili jen opozdilci). Jakmile nápis zhlédla zástupkyně, vrhla do pléna vražedný pohled a hnala se k umyvadlu pro houbu. „Nový“ ředitel ji ale zarazil a prohlásil: „Dobře, tak dneska to budou maximálně 2 minuty, a příště tady nechci slyšet, že by někdo žvanil déle než 90 sekund. Budu to považovat za nepřipravenost na poradu“.
A skutečně, příště v situaci, kdy se třídní učitel a mistr odborného výcviku na pedagogické poradě začali dohadovat nad jedním problémovým žákem, oba vyhodil na chodbu, ať se laskavě dohodnou a nezdržují celý učitelský sbor. Takže pak se to ustálilo tak, že porada začala neoficiálně ve 14 hodin, kantoři i mistři se během čtvrt hodiny museli sjednotit na konečných návrzích (anebo třeba i den předem), ve 14.15 porada začala oficiálně a během minuty bylo za každou třídu odhlasováno vše navrhované, od pochval až po trojky z chování.
Jenže i na ředitele „došlo“. Ono součástí každé porady bylo seznamování s novými výplody školských byrokratů. A tak nám ředitel předčítal nějaké nové předpisy. Asi po dvou minutách se kolega ing. J.P. obrátil na kolegu ing. J.V. a polohlasem prohlásil: „Na tyhle blbosti nejsem zvědavý, jdeme na pivo“. Ředitel to zaslechl, sklapl papíry a prohlásil: „Máte pravdu, chlapi, tohle si může každý přečíst a parafovat sám. Jdu na pivo s vámi“. K tomu je snad třeba jen dodat, že všichni chlapi na škole (učící odborné předměty) měli za sebou mnohaletou fabrickou praxi. A ve fabrice vždycky záleželo na výsledku, kdežto ve škole jen na formě. V učitelském sboru se pak vždy poznalo, kdo má za sebou „fabriku“ a kdo celý život jen učil. Ty mentální rozdíly byly občas i dost propastné (ne v inteligenci, ale v přístupu k řešení problémů).

*) Největšími nepřáteli českého školství jsou ministerstvo školství a jeho byrokrati, v jedné řadě s politiky, kteří se chtějí zalíbit voličům i za cenu úplného zničení kvality vzdělávání. Hlavně aby bylo hodně papírů a co nejvíce hlupáků mělo maturitu či případně i akademický titul, byť třeba „plzeňského“ typu… Byrokratizace školství je úplně úděsná.
Příklad? Volné listy v závěru třídní knihy se musí předepsaným způsobem proškrtnout a každý podepsat. V některých třídních knihách je přitom ještě všit obyčejný sešit shodného formátu, kam se zapisují různé poznámky. I tam se musí nepopsané listy (těch je zpravidla většina) proškrtnout a podepsat (vynikající využití času vysokoškolsky vzdělaných učitelů).
Jednou jsem do šikmého celostránkového škrtu ve stavu totální nasranosti (to není sprosté slovo, ale odborný termín pro stav pedagogovy duše při plnění byrokratických buzerací) vepsal slova: „Kdo to zkontroluje až sem, má u mne deset korun“.
Na první pohled při běžném prolistování to nebylo vidět. Přesto se za pár dnů přihnala jistá komisní zástupkyně ředitele (nebudu ji jmenovat, abych současně neurazil samice tura domácího) a hlásila se o 10 kaček. Se smíchem jsem je vyplatil a řekl: „Na tomhle jsem nemohl prodělat. Buď bych zjistil, že je to kravina, kterou nikdo nekontroluje, nebo jsem zjistil, čím se takový zástupce ředitele vlastně zabývá“.
Uraženě odprejskla.
(Po letech mám sílící dojem, že s řediteli jsem vlastně vycházel více než dobře, ale zástupci mě nesnášeli.)

*) Číst alespoň zběžně některé ministerské výplody však mohlo být sice vzácně, ale přesto užitečné.
Přišel za mnou ředitel ing. J.S s papírem a slovy: „Mrkněte na to. Je to nějaký návrh na nové osnovy, můžeme k tomu napsat připomínky, ale jestli k tomu nic nemáte, tak to ignorujte.“
Protože od dětství čtu vše, co se mi mihne před očima, tak jsem do toho nakoukl a zjistil jsem, že to je návrh nových osnov učebního oboru gumař-plastikář, tedy stěžejní náplně mého tehdejšího pedagogického působení. Byl jsem v té době vlastně jediným učitelem s plnou kvalifikací a specializací pro tento obor v celém východočeském kraji. A protože jsem grafoman, tak jsem k tomu "z hlavy" rovnou napsal asi dvě stránky připomínek. Ředitel byl rád, že může projevit za školu aktivitu, odeslal to a tím to usnulo a upadlo v zapomnění.
Jenže za několik měsíců přišel balíček s několika výtisky nových osnov učebního oboru gumař-plastikář. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se to od původního návrhu dost podstatně liší, a že je to celé přepracováno dle mých připomínek. Já měl od té doby několik let blahý život. Ničemu jsem se nemusel přizpůsobovat a učil jsem podle ministerských a přesto vlastních osnov.



*) „Mimořádná situace se řeší mimořádnými prostředky“ – platilo na SOU. Tak se také stalo, že jednou jsem neměl svoji skupinu 8 či 10 žáků kde učit (budova školy byla malá, rozvrh se nepodařilo vždy sladit s prostorovými možnostmi, zvláště když si některou učebnu vynutila nějaká nahodilost.) Tak jsem žáky posadil na schody vedoucí na půdu, které se nacházely hned proti dívčímu WC. A názvy i vzorce organických sloučenin jsem psal barevnou křídou přímo na dveře toho WC. Ještě po letech mi při náhodném setkání jedna dívka odříkala, co jsem to tam vlastně psal – takový to mělo didaktický účinek. (Jednou jsem také učil v Šimkových sadech na lavičce, ale uznejte, půvab výuky na schodech u dámského WC to mít nemohlo).

*) Na „zdrávce“ se také stalo toto: Jednou, když jsem byl zvláště dobře naladěn (což většinou jsem), jsem na jednu neznámou dívku, která se spolužačkami právě vycházela ze třídy, vybafl, že jí s okamžitou platností navrhuji „dvojku“ z chování. Ona se úplně vyděsila, co se děje, nevěřícně kroutila hlavou, ústa nedokázala zavřít, kamarádky ztuhly.
„Jak to, že se neusmíváte? Nevíte, že úsměv je kosmetika zadarmo? Kdo se má koukat na kyselé obličeje?“
Kamarádky vyprskly smíchy, dotyčné dívce chvíli trvalo, než ji došlo, že si z ní „nějakej bláznivej“ učitel dělá legraci.
Jak to dopadlo? Nějak se to rozkřiklo, já to ostatně ještě párkrát zopakoval (u cizích tříd, v těch, které jsem učil, by to ten efekt už nemělo, tam na mne byli příliš zvyklí), a když jsem potkal na chodbě dívky, začaly se na mne z dálky smát, některé zprvu ostentativně strojeně (jako, že musí), ale já je pochválil, jak jim to sluší, někdy jsem jim státnicky pokynul ruku nebo naznačil smeknutí neexistujícího klobouku, takže nakonec se na mne smály spontánně, dokonce mi zdálky mávaly (chodby jsou tam dlouhé). Na chodbách to hned bylo, jakoby vyšlo slunce.Pravda, některé kolegyně opět nechápaly, co se to děje...
Jen jednou jedna dívka dosti „oprsklým“ způsobem řekla, že nemá důvod se smát, že jí to nebaví. Tak jsem jí neméně „oprskle“ uzemnil, že její špatná nálada pacienty určitě zajímat nebude a budou jenom smutnější. Koukala dost nechápavě – jedna z těch, které cosi studovaly, aniž věděly proč (jen aby měly „tu“ maturitu).

-------------