Můj otec

(Úryvek z mé kroniky "ROD ŠAFRŮ - historie čtyř století" )

Hony Šafra

Hony09OBR1.JPG, 34kB Workoholik - tak se těm lidem říká dnes.
Flamendr – tak se charakterizoval sám.
Srandista, bavič, sedmilhář – říkají mnozí jiní.
Uměl vůbec mluvit vážně?

V r. 1990 odešel a zůstaly jen vzpomínky. Moje, naše, příbuzných, známých a přátel. Možná ještě žijí ti, které rozesmál, doběhl i napálil. Jistě však nikoho neurazil. Pamětníci však odcházejí a proto vzniklo těchto několik stránek, aby vzpomínky neodešly s nimi. Děkuji všem, kteří přispěli svým vyprávěním, všem, kteří na Jana Šafru („toho pražského“) nezapomněli. Děkuji i člověku, který ho znal velmi málo, a přesto pátral po jeho stopách v myslích pamětníků – panu Bedřichu Jurniklovi.

Můj otec Jan Šafra (*1911) byl vyhlášeným vtipálkem. Uměl s vážnou tváří vyprávět fantastické nehoráznosti a největší radost měl, když mu někdo naletěl. K jeho parádním kouskům patřila mystifikace, že umí hrát na tahací harmoniku (chromatiku). Této mystifikaci podlehli všichni jeho spolupracovníci a navzdory občasné nejistotě ji nikdy neprohlédli. Docházelo i k takovým scénám, že ho zvali hrát na svatby nebo na svazácké schůze. Ze všeho se dokázal vymluvit, ale pozvání vytrvale přicházela dále až do jeho pozdního věku.

Byl také neuvěřitelně pracovitý a bez práce nemohl být. Nevadilo mu ve volném čase například odklízet sníh před činžákem, což nebyla vůbec jeho povinnost, a ještě měl zábavu z toho, když mu kolemjdoucí nadávali, že uklízí sníh tak pozdě, že už měl být dávno odklizen. Byl řemeslně velice šikovný na každou práci s kovem i vyhledávaným klepačem kos. (Nerad však dělal něco ze dřeva a nikdy v životě nemaloval vlastnoručně byt). Do práce chodil zásadně o víc než o hodinu dříve a ti, kteří nastupovali z technologických důvodů o hodinu dříve, už měli od něj často připravenou kávu.

Byl zapřisáhlým nekuřákem. Trochu sice kouřil v době vojenské služby, protože se cigarety „fasovaly“, ale rychle zjistil, že cigarety lze v kuchyni výhodně vyměnit i za „důstojnické“ řízky. Tvrdý alkohol skoro nepil, pil radši pivo, ale nebyl ani „pivařem“. Měl spíš rád to posezení v hospodě (především v Ondřejově - hlavně „U Vávrů“), ve společnosti přátel na pracovišti nebo mezi známými a příbuznými. Mezi neznámými lidmi se cítil nejistý. Snad se nikdy úplně neopil, ale vždy uměl společnost rozveselit. Jeho heslem bylo „sranda musí být i kdyby fotra věšeli“ a to myslel vážně.

Peněz v letech padesátých i šedesátých nebylo nazbyt, a pokud jsme jezdili v sobotu do Ondřejova, pak jenom vlakem do Senohrab a pak 4-5 km pěšky, protože to bylo o několik korun levnější, než autobus přímo do Ondřejova. V Ondřejově jsme v dětství trávili celé prázdniny, maminka byla zprvu v domácnosti, později byla domácí dělnicí a práci si brala do Ondřejova sebou. Otec za námi jezdil na víkendy. Jako děti jsme mu s bratrem chodili naproti k Lensedlům, a vždycky jsme se těšili na bonbony nebo čokoládu, kterou nám přivezl (byla to tehdy zvláštnost a pro děti vzácnost). Občas jsme ho ale museli „prošacovat“, podobně jako maminka kvůli výplatě.

Vzpomínám, že někdy kolem roku 1960 jsme byli přes vánoční prázdniny v Ondřejově a otec odešel na Silvestra na „jedno pivo“ k Vávrovům. Nevrátil se a na Nový rok ráno nás maminka poslala „na městečko“ podívat se, kde je táta. Ležel sníh a dost mrzlo (následovalo dokonce několik týdnů „uhelných prázdnin“). Otce jsme objevili před hospodou se společností asi čtyř jeho vrstevníků. Hráli si na partyzány nebo něco takového, protože otec měl přes rameno dětskou špuntovku (tehdy) malého Vládi V., a všichni se hrozně veselili. Hned nám mával: „Ahoj kluci, řekněte mámě, že hned přijdu!“ Na oběd přišel, jako by se nic nestalo. Známí o něm říkali, že uměl zamlada pěkně flámovat. Přitom už tehdy měl veliký smysl pro odpovědnost a dokázal jít z flámu rovnou do práce, kde na něm nikdo nic nepoznal.

Slavnostní příležitosti neměl rád. Uváděly ho do rozpaků. Svatby ho dojímaly k slzám a o pohřbech reagoval někdy úplně opačně. Když v roce 1969 zemřel jeho celoživotní kamarád Jindřich Vomáčka, byl z toho dost smutný a zprvu ani nechtěl jít na pohřeb. To však kamarádovi udělat nemohl, a proto šel. Po pohřbu však společnost přátel a muzikantů skončila „U Vávrů“. Pak přišla otcova „hvězdná chvíle“. Smutek šel stranou, rozezpíval, rozesmál a roztancoval hospodu. Nějakou náhodou jsem tehdy přijel (už jako student) do Ondřejova a maminka mě poslala do hospody, abych se podíval po tátovi. Věděla, že Jindrovu smrt špatně nesl a dělala si o něj starost. Vážně naladěn jsem vstoupil do sálu a pak jsem viděl neuvěřitelné - bílé košile, černé kravaty, saka někde po věšákách, zpívající společnost, otec tancoval uprostřed sálu a jako partnerku držel deštník. Muzikantům lepil bankovky na čelo. A muzikanti hráli jak na plese. Rozesmátí mi pak vyprávěli, že chodili s „Jendou a Jindrou“ do školy a že s nimi byla vždycky sranda. Že už se s Jendou neviděli kolik desítek let a že se to setkání musí pořádně oslavit, protože už se asi nikdy nesejdou. Otcův komentář byl vystižný: „To je krásnej funus! Škoda, že tu není Jindra, ten by se bavil s námi!“

Často vzpomínal na dětství, i když jenom útržkovitě. Ve škole zřejmě dost zlobil. Od pana řídícího Vomáčky (Jindrova otce) velmi často dostal rákoskou nebo pohlavek. S tím se doma ovšem nesměl pochlubit, protože by od otce dostal výprask ještě jeden. Říkal, že kdyby si tehdy učitel pozval rodiče rošťáka do školy, tak by doma šlo o život a pak ještě učiteli o kariéru, protože si neuměl s dětmi poradit. Na venkově bylo pořád hodně práce a lidé neměli rádi, když je škola obtěžovala více, než nezbytně musela. On sám pak do školy kvůli nám, dětem, také nikdy nechodil. Říkal, ať si to s námi kantoři vyřídí sami. O známky se zajímal, ale velkou vědu z toho nedělal. Jenom neměl rád špatná vysvědčení. Ale když jsem přinesl ze školy jedničku, prohlásil přezíravě: „No mohlo to být lepší!“. Když byla občas pětka, reagoval opačně a člověka ještě potěšil,: “No bóže, já je nosil taky!“ (zneužít jsme toho ovšem k nějakému lajdáctví nemohli).

Někdy koncem první války nebo těsně po ní se často mluvilo o stávkách. Žáci (Šafra, mladý Vomáčka, a celá řada dalších) se usnesli, že budou také stávkovat a nepůjdou na hodinu náboženství. Posadili se na dřevo složené „na městečku“ - jak se říká dodnes návsi v městysi Ondřejově - a stávkovali. Jejich odhodlání však postupně upadalo, neboť najednou nevěděli, k čemu je taková stávka vlastně dobrá. I začali se tedy jednotlivě trousit do školy. Za dveřmi školy však stál pan řídící Vomáčka s rákoskou, a jak některý odpadlík vkročil do školy, hned za dveřmi to schytal. Druhý podobný trest následoval od pana katechety ve třídě. Nikdo nebyl vynechán.

S náboženstvím měl Jan neustálé problémy. Nakonec už ani nevěděl, o čem je řeč. Údajně prý vždy pan katecheta vešel do třídy, prohlásil: “Šafra, ven!“ a pak se teprve všichni modlili. Asi tomu tak opravdu bylo, neboť jeho vztah k náboženství byl velmi vlažný, i když velmi dbal, aby se, byť jen náhodou, nedotkl něčího náboženského cítění. To bylo mimo působnost jeho legrácek. Ale do kostela vstoupil jen v případech společenské nutnosti, nikdy z vlastní potřeby. V tom byl zřejmě výjimkou mezi svými sourozenci. Rozhodně však nebyl nevěřící.

Ačkoliv jej všichni pamatují jako srandistu a pracanta, asi méně je známo, že rád četl a měl velmi široký rozhled. Nejen, že pravidelně četl noviny, ale přečetl i celý Brehmův Život zvířat a všechny cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Schovával přede mnou pronásledovanou legionářskou literaturu (pochopitelně jsem ji vyslídil a četl s ním, aby to však nevěděl). Víceméně pravidelně poslouchal zahraniční vysílání BBC pro Československo a, byla-li příležitost, i Svobodnou Evropu (kvůli rušení byla slyšet jenom někdy a někde). Na komunisty nadával, hlavně však kvůli jejich způsobu hospodaření. Pokud někdy použil slovo soudruh, tak jenom ve vtipu nebo jako nadávku. Ptali-li se ho někdo v zaměstnání, jestli neví, kde je (třeba) soudruh Jahoda, odpověděl: „Tady žádný soudruh Jahoda není. Kdyby Vám stačil pan Jahoda, tak ten stojí tamhle.“

Na komunistickém režimu však velice oceňoval, že je dostatek práce, celý život měl strach, že by práce opět nemusela být. Jemu bylo jedno, kolik se za práci platí, hlavně, aby byla. Bývaly doby. kdy šel do práce v pondělí ráno a vrátil se v úterý večer. Pak šel ve středu ráno a vrátil se ve čtvrtek večer. Na páteční směnu šel normálně. V noci na úterý a na čtvrtek spal jen 4 hodiny „pod ponkem“ (jeho vlastní tvrzení). Pro zajímavost jednou v prosinci spočítal přesčasové hodiny a vyšlo mu, že by do konce května mohl být doma na náhradním volnu. Nějaké kňourání doma typu: “Kde je tatínek a proč si s námi nejhraje“ utnula mamka hned v zárodku: „Má nás rád, vydělává penízky, abychom měli co jíst.“ – nadávání, kňourání, sebelítost, nářky na chudobu – to se u nás doma „nenosilo“ – platilo „Kdo je zdravý,je bohatý dost. Může pracovat.“.

S náhradním volnem také občas dokázal laškovat. Své manželce (mé mamince) s ledačíms doma pomáhal, také s velkým prádlem. Jednou se domluvili, že oba přijdou dříve z práce a budou prát. Podle dohody přišla mamka domů (musela si vyjednat napracování, to už dělala pomocnou sílu v rozmnožovně Federálního shromáždění) a co neviděla - prádlo bylo pověšeno na šňůrách. Otec se tajně vrátil domů, vypral, pověsil prádlo a zmizel na dalších 24 hodin do zaměstnání.

Velkým obřadem byl den „svatého Berouše“. Otec, kromě menšího kapesného, odevzdával mamince všechny peníze. Ale musela je najít. Vždycky tvrdil, že výplata nebyla, že byla žloutenka v bance a že někdo přepadl účetní (to se v ČKD skutečně stalo) a tak podobně – vymyslel nepřeberné množství výmluv, žádná se za celá ta léta neopakovala. Výplata byla schována pod čepicí, pod podšívkou v aktovce, v botě, v kastrůlku od oběda (nosil si obědy z domova), schoval ji do poštovní schránky, vložil do novin,…. Zkrátka skončilo to vždycky osobní prohlídkou a bývalo u toho u nás dost veselo.

Jako asi každý správný Šafra měl vždy něco našetřeno bokem, ale nikdo nesměl vědět kolik. Tak například několik let schovával vkladní knížku za sprchovým koutem, byla zabalená v hrubém papíru, přepásaná křížem měděnými pásky - a zaletovaná.

Vzpomínám v té souvislosti na to, jak nás s bratrem zvykal na peníze. I když se doma hodně šetřilo, pravou bídu jsme nikdy nepoznali. Když jsem jel se školou v 8. třídě na hory ( to byl r. 1962), vnutil mi 200 korun, což byly v té době velké peníze. Já se bránil, ale on prohlásil: „To nemáš na útratu. To máš, kdybys rozbil okno nebo se ztratil, aby ses dostal domů. Nevíš, co se může všechno stát a s penězi je každý problém menší. Potom mi ty peníze vrátíš!“ Když jsem se vrátil z hor, zase jsem mu peníze odevzdal. Tak jsem si zvykl peníze mít a nepoužít je, bratr byl na tom stejně.

Otcovy životní zásady i rady do života byly jednoduché a přímočaré. Jen namátkou uvádím: * Chlap může páchat cokoliv, ale musí uživit rodinu. * Nekuř, je to svinstvo, radši si kup čokoládu. (S mou manželkou jsme to za svobodna na studiích schválně zkusili. Každý den jsme utratili 5 korun za čokoládu. Za týden jsme se na ní nemohli ani podívat! A bylo po utrácení.) * Jestli se nechceš pořádně učit, tak se na to vykašli a jdi něco pořádného dělat. Učíš se pro sebe a ne kvůli mně. * Chlap, který nadává na práci, kterou dělá, není chlap - když ho to nebaví, ať jde dělat něco jiného. * Ženský? To je příroda, s tím nic nenaděláš. Ale co si sám vybereš, s tím se budeš taky sám rozčilovat. *

Nikdy si nedělal legraci na účet někoho jiného, většinou sám ze sebe. Opravdu mu stačilo, když mu někdo „spolkl“ nějaký nesmysl. Kdysi k nám v Praze chodila jistá paní S.., velice hodná, ale poněkud pomalejšího myšlení. Bavila se s maminkou, otec něco kutil. A paní S. si postěžovala na nějaké problémy s pěstováním fíkusu. Otec, do té doby mlčící, vážným hlasem prohlásil: „Nojo, je to problém. Taky jsme měli fíkus. Krásnej...“. Maminka vyvalila oči, já ztuhnul, nikdy jsme žádný fíkus neměli. A táta vážně pokračoval: „ Nojo, ale zvadnul nám. Oni fíkusy nesnášejí, když se lidi v rodině hádají“, a věnoval se dál své práci. Ještě dnes letech vidím ty nešťastné oči paní S., která vůbec nevěděla, na čem je. Maminka sice po chvíli vyprskla smíchy (smála se ráda a otec ji k tomu dával dost příležitostí), takže ona paní nakonec pochopila, že to byl (asi) vtip. Co ji ovšem muselo vrtat v hlavě, byl ledově vážný, až nedbalý tón hlasu, jímž to bylo všechno proneseno. Otci se pak radši vyhýbala, tušila, že na jeho nápady duševně nestačí a nepozná, kdy mluví vážně. (Popravdě řečeno, i my, co jsme s ním žili denně, jsme často naletěli. Tenhle fórek vyzkoušel s úspěchem na více lidech.)

Otec nikdy nezapomněl na své venkovské a zemědělské kořeny v Ondřejově. V životě nejel nikam na výlet, do zahraničí nebo k moři. Táhlo ho to jenom do Ondřejova. Držel si tam trvale „letní byt“ i v dobách, kdy to věru nebylo obvyklé a spíš podezřelé, přes léta padesátá. Jen podle rodinné hantýrky a paměti uvádím, že jsme bývali u N., u K. a nakonec nejdéle ve „vile u V.“. Tam to měl táta nejraději, protože mohl mít na zahradě velký záhon a pěstoval tam hlavně jahody, později také okurky. Až v důchodu se dočkal vlastní zahrady, když se synem (mým bratrem) Miloslavem postavili rodinný domek na „šebláku“, na svahu, kde jsme kdysi jako děti lyžovali.

Otec pocházel z mnoha dětí (v matrice jsem se dopočítal 13, ale některé v dětském věku zemřely). Povahově mu nejblíže byl bratr František, to byl také prvotřídní „šoumen“. Byli si podobní vzhledem i povahou a sdíleli i podobný způsob humoru, spočívající v umění s vážnou tváří vykládat nehoráznosti. To jim oběma vydrželo do pozdního věku. Přitom největší radost měli, když se jim podařilo doběhnout jeden druhého. Z jejich podání se dochovala tato historka, pro ně charakteristická:

František a Jan se sešli v hospodě u Vávrů. Kolemsedící okamžitě nápadně ztichli. Následoval asi tento dialog: „Franto, mám problém.“ „Jaký, Jendo?“ „ Ve vokurkách mi rejou krtci. Náš mladej (to jsem byl já) už chytil tři, a nepomohlo to.“ „ Jednoduchá pomoc, Jendo. Stav se u mne. Dám ti prášek na krtky.“ „No to je fajn, jak se to používá?“ „ Jednoduše. Chytneš krtka, posypeš ho práškem a v tu ránu je po něm...“



Když vyšlo první vydání mé "samizdatové" kroniky, vzbudilo v Ondřejově velký ohlas i mezi lidem nepříbuzným. A objevily se další vzpomínky na mého otce. Namátkou vybírám (jména pamětníků vynechávám, ale znám):

* Ještě za svobodna seděl Jan Šafra v hospodě „U Kyclerů“ v Ondřejově na náměstí a dělal si legraci z kdečeho. Jistý Pokorný ze Zvánovic ho dobře nepochopil a na Jana se vrhl. Začal jej škrtit vázankou, kterou měl Jan na krku. Další přítomní kamarádi obou stran je posléze od sebe odtrhli a zabránili tak všeobecné hospodské rvačce. Jan to potom v klidu okomentoval: „Ty blázne, vždyť jsi mě mohl ze srandy docela vážně uškrtit!“

* Jan Šafra přišel do hospody ještě se svým nerozlučným kamarádem Jindřichem V. a ještě s někým, jehož jméno se nezachovalo, leč nosil brýle. A ten brýlatý si stěžoval, že přes brýle nějak špatně vidí. Sundá je a vidí, že mu je „podělal“ nějaký vrabec. Jan ho utěšoval: „Ty máš hochu kliku! Umíš si představit, jak bys vypadal, kdyby létaly krávy?“

* Jednou jel Jan Šafra do Ondřejova autobusem a vedle něj seděl jeho známý chatař. Autobus měl nějakou poruchu, jel pomalu a ještě zastavoval lidem na trase podle potřeby, takže zpoždění narůstalo. Chatař se nakloní k Janovi a říká: „Dneska s tím opravdu jede jako s hnojem“. Jan Šafra pohotově odpověděl: „Co naložil, to veze“

* O trojici kamarádů Jan Šafra, Jindřich V. a Bedřich P. bylo známo, že s gustem obcházejí blízké i vzdálené vesnice a navštěvují posvícení, poutě, svatby, pohřby a jiné podobné příležitosti svých příbuzných a známých – hlavně když se konala v hospodě nějaká zábava. Jednou se také všichni tři vraceli v noci ze soboty na neděli ve víceméně podroušeném stavu domů. Bylo zataženo, nesvítil měsíc. Tak se konečně s potížemi v orientaci dostali pod osadou Kaliště do údolí potoka Vejborka. Narazili přímo na soutok dvou potoků. Ve tmě nemohli poznat, kterým směrem teče voda. Věděli, že by měli jít proti proudu. Řešili to tím, že po větší námaze slezli doků k potoku a postupně po vodě pouštěli svoje parádní černé klobouky. Ty jim samozřejmě voda ihned vzala a klobouky uplavaly, leč směr proudění všechny tři flamendry správně nasměroval a oni se dostali do Ondřejova. Ráno šli někteří sekáči do těch míst sekat louky a našli v potoce tři klobouky, na soutoku pak sešlapanou trávu a polámané větve, jako po nějaké rvačce. V jednom klobouku bylo na vnitřním lemu napsáno J.V….. Z toho vznikla domněnka, že se tam něco nekalého stalo. Když nic dalšího v okolí nenašli, odebral se jeden ze sekáčů do Ondřejova oznámit, co se asi stalo. Vomáčka, Šafra i Pecka zatím vyspávali kocovinu. A po Ondřejově se rozšířila zvěst, že se v potoku Vejborka všichni tři utopili…

* Stalo se kdysi dávno, když ještě žila paní Zemanová, manželka ondřejovského baráčnického drába, která sama byla „veselá kopa“. Bylo jí už hodně přes 60 let, když přiběhla do krámu, předběhla celou frontu čekajících zákazníků a šla rovnou k pultu. Zákazníci reptali, co si to dovoluje. ona se ohradila, že má přednost, protože je těhotná. Z řady čekajících vystoupil Jan Šafra, začal si stařenku prohlížet a potom řekl: „Možná, že jste těhotná, ale tak maximálně hodinu“. Všichni se smáli a napětí povolilo.

* Jan Šafra měl věrného kamaráda a kumpána ve v šech žertech a taškařicích jménem Jindřich V., syna místního pana řídícího školy. V té době chodíval po Ondřejově a okolních vesnicích „kůžkař“, který vykupoval usušené kůže z domácích zvířat. V Ondřejově na městečku před domem pana Šenycha č.p. 17 stávala dřevěná lavice. Na ní si kůžkař vždy postavil plátěnou krosnu s kůžemi a chodil po domech vykupovat kůže.
Jan Šafra a Jindřich V. tehdy stáli na ulici a ihned zrealizovali svůj nápad. Vběhli do čalounické a sedlářské dílny pana Václava Pospíšila (manžela paní Pospíšilové) a žádali několik hřebíků a zapůjčit kladívko. Když žádané obdrželi, vyběhli ven a krosnu kůžkaře k lavici přibili.
Kůžkař, když přišel a chystal se s krosnou odejít, zvedal s krosnou i lavici. A Jan Šafra k velkém pobavení lidí, kteří se tam již na popud obou vtipálků shromáždili, na něj volal: „Josefe, ale ta lavička je Šenychova, tu neber!“

* Pan J. vzpomíná: Do Ondřejova jsem se přistěhoval až jako důchodce před několika lety a skoro nikoho jsem neznal. Starého pana Šafru jsem vídával chodit kolem našeho plotu, když chodil navštěvovat svou sestru Františku P., a zdravil jsem ho, jak je u nás na Moravě zvykem, i jménem. Pletl jsem si ho však s jiným ondřejovským jménem: „Dobrý den, pane Šaldo!“
On mne vždy s úsměvem opravil, ale já se pletl pořád. A jednoho dne mi řekl: „Když si to tak pletete, tak si vždycky řekněte: Sakra, sakra, už jde starej Šafra. Bude se Vám to rýmovat, a tak si to zapamatujete.“

* Když otec ovdověl, snášel to těžce. Přesto se u něj ještě záblesky černého humoru občas objevily. Například čas od času jemu i mamince snacha nebo někdo jiný po koupání pomohl ostříhat nehty u nohou. A on se nechal slyšet: „Měly se nám stříhat nehty. Maminka radši umřela, aby se tomu vyhnula“.

***

Jan v roce 1989 ovdověl. Byt v Praze na Žižkově nechal vyměnit za družstevní garsonku v Hradci Králové, ale nenastěhoval do ní. Dožil v Ondřejově u syna Miloslava. Přežil nejen manželku, ale i všechny své kamarády a ztratil chuť k životu. Zemřel v roce 1990 po banální operaci, když již před ní si lékaři stěžovali, že pacient nemá vůli k životu. Bylo mu necelých 79 let.

tlacZpet.png, 30kB                                                 pokračovat: