který pak sloužil trampské osadě Stráž pustin několik let. Po jeho opuštění po studiích v r. 1971 vydržel sloužit trampské veřejnosti až zhruba do r. 1990. Jakožto student jsem měl vždy dlouhé prázdniny, a trávil jsem tam v létě, někdy i sám, 3-4 týdny, kamarádi přijížděli a odjížděli podle jejich možností).
Jak jsem se tak potloukal po kraji, seznámil jsme se na pastvinách s jistým Standou R., mohlo mu v té době být tak 17-18 let. Měl po úraze zchromlou ruku a tak mu bylo svěřováno pasení jalovic. Pro mne na tom byly zajímavé dvě věci. Že měl rád hospodu a koukal se z té pastvy ulejt, jak jen to šlo. Ta druhá věc je pointou: on ty krávy pásl na koni, byl to pravý kovboj. A pak už nebylo těžké se domluvit. Standa šel do hospody a já na koně. Dostalo se mi základního poučení o kravské mentalitě a o ovládání koně. Načež instruktor zmizel a kovbojské léto mohlo začít.
Teda ze začátku to opravdu byla kovbojka. Člověk nevěděl, co dřív. Koukat po kravách, koukat po koni, držet se ho jako klíště a přitom ho řídit žádoucím směrem únosnou rychlostí, nenechal si rozmlátit zadek od sedla, nenechat se shodit větví (páslo se na lukách mezi lesy). Navíc hrůzná vzpomínka na krávu, která spadla v 65. roce se skály …Brrr!.
Ale nakonec se to zvládlo. Kůň byl snadno ovladatelný dobrák, který se mnou měl svatou trpělivost, přitom to nebyl lenoch a docela pěkně se se mnou uměl proběhnout. Zvládli jsme prodírání se nízkými smrčinami, do nichž se nám krávy krávy (to první je nadávka, to druhé označení zvířete) rády zatoulaly. Dokázali jsme se otočit skoro na místě a on navíc věděl, co dělat s kravami. Jedinou věc jsem si v sedle nedovolil. Vystřelit. Ne že by chuť nebyla, ale byla také obava, aby se poklidný koník nezměnil v nezkrotného mustanga.
Na starosti jsem měl kolem šedesáti jalovic. Jako číslovka je to jedno slovo. Ale je to šedesát (slovy šedesát) individuálně různých úplně pitomých zvířat. Pro hlídání stáda krav platily zhruba dvě poučky:
1. moc je nehonit, prémie jsou za přírůstky, takže žádná odtučňovací kůra.
2. kráva, která vidí stádo, utíká ke stádu.
(Obr.: Tak to jsem já, klobouk se mi válí někde na pastvině. Jedna kráva je možná vidět koni za ohonem v pozadí, ale bylo jich tam kolem šedesáti.)
Jenže tyto dvě poučky jsou mírně namířeny proti sobě. Jakmile se stádo nechá volně pást, rozvolní se, krávy přestanou dávat pozor a při hledání šťavnatých kousků mizí v okrajích lesa, za skupinou stromů apod. Tím se dostanou z dohledu stáda a dvě tři si tak udělají vlastní ministádo a jsou schopny se sice pomalu, ale přesto značně vzdálit (a kde je pak v divoce členěném kraji hledat?). Takže to znamenalo honit se na koni neustále kolem dokola, vyhledávat tyto „oddrolené“ individualistky a jejich skupinky a vyhánět je od lesa a ze smrčin do dohledu na celé stádo. Nejdřív ale bylo nutno ty krávy krávy vyrušit z příjemného požírání, prostě do nich najet koněm. Ten jednak věděl, co se po něm chce, jednak představoval pro krávy přirozenou autoritu, protože nosil hlavu nahoře a tak je převyšoval. Do krávy najel hrudí, často ale uhnula včas. Vyrušenou krávu pak bylo třeba uvést do pohybu patřičným směrem. To už byl trochu problém, protože když se ke koni otočila zadkem, už ho neviděla a přestala ho respektovat. Takže bylo třeba ji tu a tam nakopnout (pro jezdeckého začátečníka přímo horor), ale příště jsem si na to vzal svoje „laso“ a jím jsem krávu občas přetáhl. Lepší by byl pletený bič, ale ten jsem neměl. Když se takto „zatoulaly“ tři čtyři krávy společně, bylo nutno zjistit, která z nich je neformální autoritou. Pak stačilo vyhnat tuto jednu a ostatní se k ní přidaly. Pokud to člověk dobře neodhadl, odehnal jednu krávu a tři mu v lese zůstaly. Fakt je, že se o tu jednu už starat nemusel, jakmile uviděla stádo, dala se většinou sama do běhu a zmizela někde v něm. Ale člověk se musel vrátit pro ty ostatní „tulačky“. Přitom však musel mít oči i na druhé straně obvodu stáda, aby zaregistroval, že se tam nějaká kráva (to je nadávka) nezatoulává do lesa. Za odpoledne toho měl člověk tak akorát. Ale je stará zkušenost, že romantika je devět dílů dřiny a jeden díl snů.
A tak jsem strávil na koni a s jalovicemi celou řadu odpolední. Standa byl také spokojený, mohl vysedávat v hospodě „u Šťastného“ a mzda mu přitom „šla“. Přírůstky byly v pořádku, krávy řádně těžkly a plnily plán. Jenom zahnat celé stádo do kravína, to mi nesvěřil. To je kumšt a musí se to umět. On to zvládl samojediný a s jediným koněm. Docenil jsem to až po mnoha letech, když jsem v okolí Mariánských Lázní viděl, jak o něco menší stádo zaháněli do kravína 3 (slovy tři) kovbojové na koních a dva pěší a měli s těmi krávami kravami co dělat. Ale bylo to asi tím, že byly černobílé a neuměly česky. Ale zas tak velký rozdíl v tom být nemohl při jejich omezené slovní zásobě.
Jednou však poprchávalo. Nicméně jsem se dostavil na pastviny a co nevidím. Standa proháněl krávy – na motorce. Prý nebude v blátě mazat koně, to radši jawu dvěstěpadesátku. Ale tu jsem ovládat neuměl. A taky by to už nebyla ta správná romantika. S koněm se vrátil až když zase svítilo sluníčko. A tak mohu hrdě prohlašovat, že i v dobách totality jsem v socialistickém Československu dělal kovboje a honáka krav (byť amatéra).
pokračovat:
