Na podzim roku 1966 si mne předvolala armáda do tehdejší památné Vily Terezy k odvodu (V dávnověku před válkou tam sídlilo sovětské velvyslanectví). Hned v předpokoji nám vrazili do ruky přihlášku k dobrovolnému odběru krve a pak nás prohnali takovým tím lékařsko-politickým „kolečkem“, kde se nás na ledacos vyptávali (kdo z příbuzných utekl do zahraničí) a museli jsme vyplazovat jazyk. U mne to proběhlo obzvláště rychle. Když zjistili, že udávám sluchové postižení a současně ohlašuji žádost o odklad nástupu z důvodu studia, dostal jsem jednoroční odklad s tím, že budu vyzván k dalšímu lékařskému vyšetření.
V době povánoční a předsilvestrovské, když jsem se učil na svou první zkoušku, absolvoval jsem pak též dobrovolný odběr krve na transfusní stanici v Ruské ulici ve Vršovicích. Byla to zajímavá životní zkušenost, které nelituji, i když jsem byl ještě další den jako připitomělý. Ale dostal jsem několik krabiček olejovek a podobného (v té době nepříliš dostatkového) zboží a tak jsem to považoval za dostatečnou kompenzaci.
Potom někdy na jaře ´67 mi skutečně přišlo předvolání k MUDr. Hníkovi (to byl jakýsi konkurent "mého" doktora Říhánka). MUDr. Hník vystupoval též jako vojenský lékař a prováděl se mnou různá kouzla., kterými se snažil dopátrat mého objektivního zdravotního stavu. Měl tvář hráče pokeru a nezjistil jsem, co si o mne, či mém zdravotním stavu vlastně myslí. Trvalo to všechno skoro dvě hodiny (s různým čekáním tu na audiometrii, tu na něco jiného) a nakonec jsem byl milostivě propuštěn, aniž bych se cokoliv dozvěděl o výsledku. Ten byl „vojenským tajemstvím“.
Na podzim ´67 jsem znovu obdržel předvolání před odvodní komisi. Ve Vile Tereze jsem znovu absolvoval politicko-lékařské kolečko, které však mělo zajímavý závěr. Skončil jsem ve větší místnosti, v jejímž čele seděla slavná odvodní komise v počtu 4-5 důstojníků a v protějším rohu seděl nějaký důležitý doktor, k němuž se sbíhaly různé dílčí zprávy z předchozích vyšetření. A já stál či seděl (dle okamžitých pokynů) na jakési židli „obžalovaných“ u zdi, aby slavná komise viděla dobře na mne i na doktora. Tvořili jsme tedy jakýsi komunikační trojúhelník, v němž však bylo moje postavení, navzdory tomu, že jsem měl trenýrky, krajně podřadné. Komise nicméně konstatovala s uznáním a povděkem moji svazarmovskou činnost a skoro to vypadalo, že skončím jako pobočník náčelníka generálního štábu:
„Soudruhu, armáda potřebuje lidi, jako jsi ty. Máme informace, že jsi téměř elitní střelec a dobrý organizátor,………“
Jenže pak pozornost komise i moji upoutal doktor. Nejdříve mi normálně položil nějakou banální otázku, já odpověděl a on mi pokládal další. Ale to už jenom hýbal rty a nemluvil. A já mu odpovídal.
„Jak se cítíte?“
„Dobře.“
„Máte nějaké potíže?“
„Kromě uší žádné.“
A ještě asi pět otázek tohoto typu. Odvodní komise vyloženě ztuhla a z „předsedy“ nakonec vypadlo: „Co to je, co to má znamenat?“
Doktor vykouzlil vědecký úsměv č. 4 a s pocitem odborné převahy prohlásil: „Kdyby slyšel normálně, tak by tohle neuměl. On odezírá!“
V komisi to zašumělo, důstojnictvo koukalo zmateně, přišlo jim to zřejmě jako varietní číslo, znevažující právě probíhající akt zvyšování obranyschopnosti socialistické vlasti.
A tak jsem (ze strany komise „s politováním“) dostal modrou knížku. No to byl gól! Vždyť já ve své naivitě předpokládal, že mě (nanejvýš s nějakým omezením) odvedou. Za bolševika odvedli kdejakého „chromajzla“.
A tak skončily pokusy armády angažovat mne ve svých útočných rojnicích.
pokračovat:
