(Pro nepamětníky: "Chmel" byla za bolševika povinná nucená galejnická práce středoškolské mládeže, která zkracovala prázdniny zhruba o 1 týden a odsouvala začátek školního roku asi o 10 dnů. Většina studentů ji absolvovala jednou nebo dvakrát. S několika spolužáky jsme ji ale dobrovolně absolvovali i ve třetím ročníku, a jak ukáže následující text, jeli jsme na chmel ještě počtvrté, už po maturitě. Kdo "uměl" a "chtěl" dokázal tam vydělat pro studenta i docela zajímavý peníz. Pro srovnání: dělnická mzda v r. 1966 se pohybovala kolem 6 Kč/hod, zedníci meloucháři brali 10 Kč/ hod. Na třetím chmelu jsem vydělal přes 1000 Kč a koupil si za to kufříkový psací stroj. Uznalý otec mi pak jako bonus zaplatil kurz psaní strojem. Ve skromných poměrech, v nichž jsme tenkrát žili, to bylo královské gesto. Žádnou dovednost jsem pak v životě neužil více.)
Po maturitě jsme jeli se školou jako abiturienti na chmel ještě jednou. Naše postavení bylo velice zvláštní, nejspíše by se dalo popsat pojmy z okruhu „rodina“, protože už jsme žáky školy nebyli, ale hlavně citové vazby byly značné (ke škole jako instituci, k učitelům i mladším spolužákům, a to nezdůrazňuji případně mladší spolužačky). Jel nás takový smetenec, zlomek z původně šesti tříd. Pro mne bylo podstatné, že jel spolutramp Petr „Pedro Čmuchálek" a dále jeho (již bývalý) spolužák Václav „Belmondo“ K.
Na chmel jsem se dobře připravil. Na nějakých svazarmovských závodech krajského kola jsem jako notorický svazarmovský funkcionář a atestovaný rozhodčí III. třídy rozhodcoval u „zamořeného území“, a spolupracující důstojník mi věnoval několik dýmovnic (jednou nafasované se za socialismu nemohly vrátit do skladu). Jednu z nich jsem si přibalil do „telete“, že ji šoupnem „bažantům“ na ubytovnu. Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale rozruch to byl. Vůbec tento chmel byl jakýmsi potvrzením hesla „Život je řada průšvihů nepravidelně po sobě následujících“ , přičemž nutno přiznat, že aktivní roli jsme v tom hráli občas i my sami.
Na chmel jsme s Pedrem jeli s minimem vybavení. Spolužák Olda B. byl z toho mírně „na mrtvici“, neboť s úzkostlivostí a pečlivostí sobě vlastní se hnal na chmel se dvěma kufry a batohem. Když nás spatřil na stanici tramvaje, považoval nás za zrádce společné věci a spustil zklamaně: „Kluci, vy nejedete?“
„Jedeme“, odvětili jsme téměř jednohlasně.
„A kde máte zavazadla?“, upokojil se poněkud.
„Tady“, natočil jsem k němu rameno, přes nějž mi ležérně viselo telátko a Pedro pozdvihl pouhý starobylý lékařský kufřík, na němž měl přivázaný ešus.
„Kluci, vždyť vy tam nevydržíte déle ne tři dny“, strachoval se o nás.
„Hehehe“, zasmáli se staří trampové.
V Solopyskách jsme okamžitě byli lanařeni na práci na kombajnu, ale to jsme k údivu bažantů 1, 2. i 3. třídy odmítli, neboť jsme si rychle spočítali, že na chmelnici si při 15 věrtelích vyděláme stejně, při dvaceti z nás budou grandi a navíc tam bude větší legrace, ba přímo sranda.
Na vlastní česání není však moc co vzpomínat, a tak se přidržím „společenského“ života, který se odehrával kolem vlastní brigády.
Tak především, chmelová brigáda znamenala neustále rvačky, šťouchanice či povyk mezi
a. brigádníky a burany (obvyklé „šovinistické“ to označení místních chasníků)
b. mezi burany a burany v jedné vsi
c. mezi brigádníky a brigádníky v jedné vsi (například podle dělení „žižkováci“ vs. „vinohraďáci“)
d. mezi brigádníky a burany z téže vsi na straně jedné versus brigádníci a burani z jiné vsi na straně druhé.
… a to nevylučuji ještě další permutace válčících stran.
Různé odpovědné orgány (chmelové štáby, pedagogické dozory) tuto společensky náročnou situaci řešily obvyklým administrativním způsobem, například zákazy přecházení brigádníků z vesnice do vesnice. Problém byl v tom, že my, abiturienti, jsme takováto omezení osobní svobody ignorovali a totéž lze říci i o řadových žácích školy. Učitelé hlídali silnice (snad to dokonce měli rozepsáno rozvrhem pedagogických dozorů) a žactvo jim zdrhalo přes humna. To se prostě uhlídat z principu nedalo.
S bráchou Pedrem jsme byli náramně opatrní, abychom se k něčemu nepřimotali příliš zblízka, ale zase jsme nechtěli přijít o nějakou tu legraci. Takže když se jednoho dne v podvečer chystala jakási trestná výprava do Konětop na nějakého „šerifa“ s tetovanou rukou, šli jsme s bráchou také. Nevěděli jsme sice valně o co jde, i udělili jsme si statut „politických pozorovatelů“ s tím, že se do ničeho nezapleteme, což se nakonec ukázalo býti prozíravým. Onen „šerif“ měl mít údajně na svědomí několik monoklů pod očima žáků naší školy. Trestná tlupa byla poměrně hojná, skládala se jak z brigádníků, tak z místních domorodců. Ti zmlátili cestou několik domorodců konětopských (do místních třenic jsme se nepletli), pak jsme protáhli Konětopy jak armáda dobyvatelů a onen šerif byl skutečně vypátrán, poznán, identifikován.
Nálada začala být bouřlivá, i stáhli jsme se mírně do pozadí a hleděli, co se bude dít. Mezi hlučící dav mstitelů a šerifa, který už byl značně rozklepaný, náhle vstoupil jakýsi vychovatel a snažil se situaci uklidnit. Protože vina byla vcelku jasná a onen šerif tváří tvář tolika svědkům ani nic nepopíral, navrhoval onen vychovatel, že provinilec bude „kázeňsky“ potrestán. Dav, v němž bylo několik lidí přímo fyzicky oním šerifem napadených, dosti hlučně protestoval, že nestojí o to, aby měl šerifa průšvih, že si to s ním vyřídí sami, na místě, hned, s definitivní platností a bude zase všechno v pořádku. Vzrušená debata o „procesních podmínkách“ ještě chvilku pokračovala, ale nakonec byl šerif několika sešlými (se) pedagogy odtažen do kanceláře JZD a tak unikl „lynčování“. Nám nezbylo než jít domů. Jenže páni pedagogové nahlásili celý incident Veřejné bezpečnosti, která měla trvalou pohotovost v celém chmelařském kraji s cílem zabraňovat podobným incidentům.
Tak se stalo, že jsem byl při návratu do Solopysk náhodně „zatčen“ a okamžitě vyslechnut. Jednali se mnou sice pověstně humpolácky, leč korektně, a kladli mi téměř řečnické otázky a průpovídky, jestli jsem slyšel o zákazu přecházení z vesnice do vesnice a že mi hrozí „dvojka“ s chování apod. Tak jsem je chvilku poslouchal a pak jsem je vyvedl z omylu. Upozornil jsem je, že jsem plnoletý, že jsem se ničeho nedopustil a že zákazy pedagogického sboru se mě netýkají. A že si po práci budu chodit kam chci, kdy chci a s kým chci. Něco na mě vrčeli, ale viděli, že vyhmátli nepravého, tak jsem byl „amnestován“ a propuštěn. Pokud vím, stejně či obdobně dopadli i u dalších a nakonec se nevyšetřilo nic. Lépe řečeno, nebylo co vyšetřit, protože kromě vzrušené hádky se nikomu a nic nestalo.
Jakožto „supermazáci“ (řadoví studenti byli námi klasifikováni šmahem jako "bažanti " několika tříd) a abiturienti jsme bydleli na poslední cimře u Petrlíků. To byla ubytovna vytvořená na dlouhé půdě, na níž byly zřetězeny různé, postupně se zmenšující místnosti. Už na prvním chmelu jsme spali u Petrlíků, ale jako „bažanti“ v té první největší půdní „místnosti“. Takže s přibývajícím věkem jsme se postupně probojovali do nejcennější místnosti poslední, jejíž zásadní výhodou bylo to, že nebyla průchozí a bylo tam více relativního soukromí. Za námi byla sice ještě jedna místnost, ale ta byla zamčená. Zámek ovšem neodolal a tak jsme si zvětšili životní prostor. V této místnosti jsme si udělali skladiště chmelových košů, objevili jsme tam navíc odložené staré svaté obrazy, těmi jsme si okamžitě vyzdobili ložnici. Byl z toho určitý malér, našel se nějaký učitel (mně neznámý), který to chtěl otočit politicky, jako nezákonnou náboženskou propagandu mezi žáky (prostě něco na ten způsob). Ostatní kantoři ho sice umravnili, ale obrazy musely se stěn dolů, aby byl klid.
S Pedrem jsme na pokoji otevřeli kurz vrhání nožů, který měl velký úspěch, ale zase jsme se dostali do sporu s učiteli. Prostě z různých třenic jsme nevycházeli.
Určitým vrcholem se stal jeden večer, kdy se na pokoji rozvinula bouřlivá akademická debata na téma absolutní svoboda. Byla místy dokonce i velmi zajímavá, navíc budiž to dokladem, že jsme nebyli jenom „loupežníci“, ale vcelku inteligentní mládež právě odmaturovavší na elitní „žižkovské Sorboně“, které (té mládeži) navzdory politickému režimu nedělalo problém formulovat názor (na rozdíl od dnešních maturantů). Leč s Pedrem jsme toho měli za ten den na chmelnici dost a tak jsme na sebe mrkli, a rozhodli jsme se, že tu debatu „mocensky“ ukončíme, aby se mohlo jít spát. Mohlo totiž být něco po dvaadvacáté hodině a bažanti „v předpokojích“ už většinou klimbali, pokud přímo nechrápali (bylo „po večerce“). A tak měla přijít ke slovu zmíněná dýmovnice, původně určená pro bažanty na „kanadskou“ noc.
Zavřeli jsme okno, přičemž nikdo nic nezpozoroval. Všichni (tj. snad osm „spolužáků“) seděli na horních palandách a vášnivě debatovali. Postavil jsem dýmovnici na práh, nikdo nic nezmerčil a bažanti v předpokoji už spali. Debata pokračovala neztenčenou silou. Brácha se postavil k vypínači a já vytrhl pojistku z dýmovnice. Ta začala syčet, spustil se tří- nebo čtyřvteřinový zápalný mechanismus. A brácha zhasl v místnosti světlo právě v okamžiku, kdy dýmovnice vybuchla. Vylétly z ní jiskry, já ji kopl do místnosti a Pedro vyskočil ven a zavřel dveře. Chvíli bylo ticho, a pak se ozval pekelný řev. Vykoukli jsme z okna předpokoje a viděli jsme, že se venku začínají sbíhat kantoři. Sice jim nedošlo, oč jde, později jsme vyslechli, že si mysleli, že hoří. Poprvé jsme si také všimli, že někteří jsou drobátko nejistí v kolenou a že už někde trošku více nasávali.
Viděli jsme s bráchou, že hrozí zase průšvih i snažili jsme se splynout s davem a vrátit se do „naší“ místnosti. Jenže se nám nepodařilo otevřít dveře. To nás poněkud vyděsilo, přece jenom jsme neměli představu, co taková dýmovnice může dokázat v malé místnosti. Lekli jsme se, aby se někomu něco nestalo. Tipli jsme to na nějakou poruchu dveří, rozeběhli jsme se proti nim a vrazili jsme do nich rameny. Rána, bažanti se začali probírat, dveře vydržely, jen se naštípla jedna výplň a stěrbinou se začal vinout tenký červený proužek dýmu. V tom se přiřítil profesor Vocelka, klel, sakroval, nadával, dá se říci, že přímo explodoval. Nás dva přehlídl a začal bouchat na dveře. Ty se najednou otevřely a …
Byl to pohled „pro bohy“! Totální svítící „rudo“ a v té červené barvě byla vidět jenom žárovka, která tomu dodávala patřičnou iluminaci. Jinak nebylo vidět nic, snad jen temnější stín přecházející postavy.
„Nějací bažanti nám sem hodili dýmovnici“, ozvalo se zevnitř. Sláva, nikdo nic nevěděl!
To na učitele Vocelku neplatilo, natolik znal své „papenheimské“ .
„To je kec, chlapi, to udělal někdo z vás, já to vyšetřovat nebudu“, prohlásil velkoryse, když viděl, že nejde o požár, nasadil nevěřící úsměv č. 3 a ztratil se.
Půl hodiny dobře trvalo, než se dým ztratil z místnosti a další hodinu, než dým přestal být cítit. Takže jsme se do postele dostali stejně až kolem půlnoci. Kluci si pořád dokola líčili své dojmy a zážitky, a tak jsme s Pedrem poslouchali a postupně se dozvěděli celou „rekonstrukci“ toho, co se dělo uvnitř:
Protože dýmovnice vybuchla v okamžiku, kdy Pedro zhasl, diskutéři se domnívali, že nastal nějaký zkrat ve vypínači a vypadly pojistky. Proto bylo chvíli ticho. Jenže v přítmí (dovnitř dopadalo světlo z pouličního osvětlení) zahlédli, jak se od země zvedá dým a něco syčí, pochopili, že se asi jedná o dýmovnici, seskákali z paland a rozsvítili. Domnívali se, že útočí bažanti a proto někdo použil zástrčku dveří a zablokoval je. Belmondo popadl dýmovnici a chtěl ji vyhodit o okna. Jenže to bylo zavřené a navíc ho horká dýmovnice popálila, takže se mu ji nepodařilo vyhodit na první pokus a ona spadla zpátky. Otevřeli okno, Belmondo popadl dýmovnici mezi dvě tenisky a hodil ji ven. V tom okamžiku ale už přestala kouřit. Rozsvícená místnost vydávala intenzivní červené světlo, osvícen byl i červený dým, který se valil z okna, proto vznikla venku iluze požáru. S bráchou jsme drželi zobáky až do uklidnění situace, a pak jsme své spolubydlící seznámili se stavem věci. Byli překvapeni, protože o útoku bažantů byli skálopevně přesvědčeni. Druhý den se na chmelnici nemluvilo o ničem jiném a událost navíc patřičně ústní podáním zmohutněla…
Ve vedlejší vesnici, v Domoušicích, tradičně brigádničila konkurenční SVVŠ „Na Pražačce“ . Nebylo tedy divu, že na trase Solopysky – Domoušice bylo velmi živo, a to jak po silnici, tak po železničních pražcích (to sice bylo přísně zakázáno, ale…), po těch to ale pro naše dlouhé nohy bylo nepohodlné. A tak jsme s Pedrem jednoho pozdního odpoledne vyrazili na „loupežnou výpravu“ do Domoušic. Vzhledem k tomu, že potravinové lístky v Solopyskách i Domoušicích byly barevně shodné, lišily se jen názvem obce, povečeřeli jsme bez problémů v Domoušicích. Potom jsme se rozhlíželi po nějaké „trofeji“, kterou bychom přinesli na ubytovnu. To byl takový letitý zvyk, že brigádníci lovili v sousedních vesnicích „trofeje“ a ovšem také, že si bránily svůj rajón. Nejdříve náš zrak padl na vlajku červeného kříže nad ošetřovnou. To jsme nakonec vzdali, jednak z výškové nedostupnosti, jednak jsme usoudili, že by to nemusel být dobrý nápad, kdyby se někomu něco stalo a bylo nutné mu vyhledat rychlou pomoc. Pátrali jsme dále a nakonec jsme na sebe mrkli - bylo to jasné. Uprostřed návsi byla přímo do kmene kaštanu přitlučena cedule ve tvaru dlouhé šipky s nápisem „Chmelový štáb – Informace“. Délka byla něco přes 1,5 metru, šířka skoro 30 cm a celá ta cedule měla na rubu dřevěnou kostru, která bránila deformaci dřevotřísky s nápisem.
Byl to husarský kousek. Kolem proudily promenující davy brigádníků. Naší jedinou výhodou byl určitý polostín pod kaštanem. Byla skoro tma, ale svítily pouliční lampy. Pracovali jsme na střídačku. Jeden dělal zeď a druhý páčil za příšerného kvílení hřebíků, které jsem slyšel dokonce i já. Z kolem chodících davů si nás nikdo nevšiml. Konečně cedule povolila. Pomalu jsme ji sundali (jen žádný rychlý pohyb, který by upoutal pozornost), brácha ji popadl vpředu, já vzadu a už jsme ji nesli tak, aby na ni nepadalo světlo z pouličního osvětlení. Šli jsme energickým krokem, ale neutíkali. Zakrátko jsme byli ve tmě mezi chmelnicemi. Cesta až solopyskému železničnímu přejezdu proběhla dobře, noc byla temná a svítily nám nad hlavou jen hvězdičky. U přejezdu jsme zahlédli čtyři stíny. Pochopili jsme, že jsou to hlídkující kantoři. Rychle jsme zvážili variantu, uskočit do tmy chmelnice, ale nakonec jsme se rozhodli neztrácet čas a jít „čelem“. Vzal jsem ceduli, skryl ji za sebou na výšku. A už se rozsvítila baterka pedagogické patroly:
„Á, to jsou jenom naši abíci“, zahlaholila učitelka Vlachová, pod jejímiž ochrannými křídly jsme ve dne česali. (Nikdy mě neučila, ale znal jsem ji jako „gardedámu“ z tanečních, kde jsem občas protáčel její dcerku.)
„Kde jste byli, pánové? Na hruškách? Dejte nám…“, žadonili učitelé.
„Kdepak, my nekrademe, byli jsme jenom na procházce“, odpověděli jsme a já se točil stále čelem k nim, abychom nemuseli tu ceduli vysvětlovat.
Za chvilku jsme už byli na pokoji, bylo po večerce, nicméně uvítal nás bujarý hlahol, když kamarádi viděli, co jsme ukořistili.
Za několik dní měli někteří naši spolunocležníci návštěvu svých bývalých spolužáků ze základní školy, studujících však na Pražačce. Návštěva se náramně divila, jak se „jejich“ cedule ocitla na našem pokoji.
Jednoho podvečera nám Belmondo předvedl zajímavý kousek. Belmondo byl totiž „bedna“, ale zcela jednostranně zaměřená. Z maturitní písemky z němčiny měl kouli, z češtiny čtyřku, odmaturoval z milosti pedagogické. Byl (je) to totiž „pan“ Matematik. Patřil mezi pět nejlepších matematiků a pět nejlepších šachistů v republice ve své kategorii. A to co nám předvedl, ho plně charakterizovalo. Hrál šachy. Protivníci u šachovnice byli dva a mohli se radit. Belmondo se navíc na šachovnici nedíval, hrál zpaměti. To ovšem není všechno. On totiž za stejných podmínek hrál současně na dvou šachovnicích simultánně. Ale to ještě není všechno. On totiž současně hrál ještě mariáš a měli domluveno (snad je to i v pravidlech, nevím, nejsem mariášník), že se karty nebudou mezi hrami míchat. A Belmondo si do druhého kola již pamatoval, jak jdou karty za sebou a co má tedy kdo v ruce. Ano, Belmondo vyhrál nejen mariáš, ale současně i oba šachové zápasy.
Chmel se rychle blížil ke konci a protože my, abiturienti, jsme byli vázání různými dalšími povinnostmi, skončili jsme naše účinkování asi o tři dny dříve. Bažanti všech tříd z toho byli velmi otrávení, jednak s námi byla sranda (to dělení na "mazáky" a "bažanty" nemělo nic společného se šikanováním ), jednak se báli, že budou muset na chmelu kvůli našemu výpadku zůstat déle. Leč nedalo se nic dělat. Já i Pedro jsme shrábli svých asi 750 Kč (obrovský to majetek), ostatní obdobně, a odjeli jsme. Smutné na tom bylo, i když jsme si to v tu chvíli příliš neuvědomovali, totiž že už se v životě většinou nesejdeme a neuvidíme. Jen Olda B. se ještě pokoušel asi půl roku vegetovat na VŠCHT a s Pedrem a Belmondem nás čekaly ještě mnohé čundry….
pokračovat:
