Maturita

Hony Šafra

....

Maturita začala vlastně již maturitním plesem. Ten se konal v Lucerně. Byli jsme ošpendleni stužkou s nápisem „Alea iacta est“ – „Kostky jsou vrženy“ – neboť přesila „mediků“ ve třídě si žádala latinu. No budiž, také jsme se přiučili.

....

Natvrdo už součástí maturit byly maturitní písemné práce. Psali jsme dvě, z jazyka českého a jazyka západního (u nás ve třídě tedy z němčiny a angličtiny - žižkovská Sorbona byla raritní škola, kde se z ruštiny nematurovalo!). Na tu němčinu si už moc nevzpomínám, myslím, že nedopadla nijak zvlášť dobře, ale podrobnosti bych musel hledat snad někde v archivu, protože mi známka při závěrečném hodnocení nějak unikla.

S češtinou to byla jiná káva. Učitelka Tesaříková se netajila tím, že očekává „výkon“.

Tenkrát byly písemné práce přímo obřad hodný královského dvora. Ředitelka nebo někdo ze zástupců se dostavili do třídy se zapečetěnou obálkou z ministerstva školství. Žákům v první lavici byla obálka předložena ke kontrole neporušenosti pečetě. Když tito odsouhlasili, že pečeť je neporušená, byla obálka okázale rozstřižena, vyňat z ní list se zadáním, který byl opět žákům v první řadě okamžitě předložen k vizuální kontrole, načež se zadání přepisovalo na tabuli. Souběžně nám běžela několikaminutová lhůta (tuším 15 min) na rozhodnutí, které ze čtyř či pěti témat si vybereme za námět naší písemné práce. Poslední minutou tohoto limitu padla možnost si téma změnit. Vybral jsem si úvahu na téma, které přibližně znělo „Jak nám pomáhá literatura v různých životních situacích“. Zalovil jsem v paměti, vytáhl z ní neselhávajícího Karla Čapka, dále hru Fyzikové od Friedricha Dürrenmatta a ještě něco, už nevím co. A spáchal jsem mnohostránkové veledílo, s nímž jsem byl docela spokojen. Ale ouha, můj „anděl zkázy“ (či „spásy“) učitelka Tesaříková stála nade mnou, mírně se usmívala (stran obsahu byla zřetelně spokojena), leč očima výstražně koulela:  „Ještě si to, Šafro, jednou přečtěte!“

Ústa se mi křivila odporem, žaludek zachvátila mořská nemoc, leč průvodní příznaky šly stranou a já to četl znovu. Našel jsem tři chybějící interpunkční čárky. Tak jsem si oddychl. Leč znovu se ozvalo: „Radši si to ještě jednou přečtěte!“

Uf! Nalezl jsem další dva interpunkční nedostatky. Konec trápení? Ani náhodou. Musel jsem to přečíst ještě jednou a také jsem ještě jednu chybu našel. Pak přišlo spásné: „Tak už byste to snad mohl, Šafro, odevzdat.“

Věděl jsem, že jsem zvítězil. Škoda, že jsem tuto práci už nikdy neviděl (opravenou). Zajímalo by mne, zda se tam přece jenom ještě něco nečervenalo. (Vždyť v tomto spisku vychytávala chyby celá rodina několik týdnů a radši nepomyslet, kolik jich tu ještě zůstalo.)

Na ústní maturitu mám vzpomínky světlé, byť jsem si povinné penzum nejistoty také odbyl. Kantoři nás dílem strašili , dílem konejšili (Zajíc: „Přece vás nevyhodí, když už vás tam pustili. Kdo by se s vámi otravoval ještě jednou?“). Jak se blížil svatý týden, začal jsem i já, který si školu připouštěl jen v míře ekonomicky nejnutnější, přiznávat, že bych asi měl něco udělat, případně naplánovat další postup. Jenomže plánovat co? A kudy do toho? Situace se mi pořád nejevila až zase tak moc kritická. Představoval jsem si, že chemii se učit nebudu, tu že jistě zvládnu levou zadní, u češtiny že se snad budu muset podívat znovu na nějaké „lumírovce“, „ruchovce“ a jiné „ptákovce“ a větný rozbor (třikrát „fuj!“), ale jinak, že bych to měl s hromadami přečtených knih nějak zvládnout. Matematika, že asi bude vyžadovat nějaké definice a možná vzorce (že bych nějaké neznal?). No a němčina, cizí jazyk, ta že bude vyžadovat znovu projít všechna „odhadnutá“ a v úvahu přicházející témata a trochu juknout na gramatiku, abych u všeho aspoň něco hubou klápnul. Zkrátka, viděl jsem to proměnlivě.

Jenže všechny předpoklady mi byly převráceny vzhůru nohama. Spolužačky usoudily, že jestli do nich tu matematiku nenatluču já, tak už nikdo. To byla jedna rána do časového rozvrhu. Ta druhá přišla z nečekané strany. Zastavila se se mnou na chodbě učitelka chemie Franková a bez přechodu pronesla památná slova: „Šafro, jistě jste si všiml, že jsem Vás dva a půl roku nezkoušela. Očekávám tedy, že budete u maturity excelovat“!

A „svaťák“ byl tady. Holkám jsem vyhlásil pravidelné konzultační hodiny v Riegrových sadech (počasí bylo správné předmaturitní). A na lavičce jsem se do nich snažil nahustit „(a + b) to celé na druhou“ a jiné matematické blahodárnosti. Přiznám se, že jsem chvílemi chápal, proč jsou ženy řazeny až někam za delfíny, byť mají jiné nepopiratelné přednosti. (Předešlu jen tolik, že ty, co jsem měl v „práci“, odmaturovaly, což v té době při 75%-ní úspěšnosti u maturit nebylo zdaleka samozřejmé). Na češtinu a němčinu mi čas nezbyl. Učil jsem se totiž – chemii! Požadavek na „excelování“ se mi jevil dosti surovým, no zkuste si to představit. (Něco jako typický stranický úkol: „Soudruzi sportovci, strana, vláda a dělnická třída od Vás očekávají, že přivezete z tý buržoasní olympiády zlaté medaile!“).

Rozvrh určil, že budu maturovat v pátek 10. 6. 1966 odpoledne. Vcelku rozumně (kde se to ve mně vzalo?) jsem usoudil, že nemá cenu „bláznit s učením“ do poslední minuty. Den před památným dnem odpoledne jsem všechno sklapnul, obrazně řečeno „hodil do kanálu“, a prohlásil: „Co jsem se nenaučil za tři roky, už nedoženu“.

Jakožto starý zálesák postavil jsem si v maturitní den dopoledne na zahradě dřevěnou desku a věnoval se svému oblíbenému sportu – vrhu nože. Vydržel jsem u toho snad dvě hodiny, pak se mi deska rozpadla na dva silně roztřepené kusy. I snědl jsem, co mi maminka připravila, natáhl „kvádro“ a vyrazil dělat zkoušku na dospěláka.

Organizačně to byl standardní postup, který se od těch dob nezměnil a snad pamatuje ještě císaře Josefa II. Čtveřice odsouzenců byla nahnána před zraky komise a hlavně předsedkyně, formálně jí představena a pak už to frčelo. Začínalo se češtinou a hned „malér“. Z nějakého rafinovaného důvodu se podle předem stanoveného (taktéž) rafinovaného klíče vylosovanému číslu otázky přiřazovala jiná otázka s jiným číslem. Proč, nedokážu vysvětlit, nikdy v budoucnu jsem se s něčím podobným, ani sám jako předseda maturitní komise, nesetkal. Ale bylo to tak. Vytáhl jsem si otázku č. 3, asi jsem byl upozorněn, že tomu odpovídá otázka číslo nějaké jiné. Upozornění však zřejmě přišlo zezadu, tudíž jsem ho pochopitelně nezaregistroval a na potítku jsem si našel: Otázka č. 3 – počátky české literatury. Bum ho! Nejprotivnější otázka, za kterou by se autoři měli veřejně střílet, hned a bez čekání do úsvitu. Bylo mi jasné, že s četbou nevystačím (byť jsem Kosmu absolvoval, tím to ale končilo) a  že to budu muset překulit na dějepis. Tak jsem z mozkových závitů vyšťoural pár opěrných bodů (r. 995 – vyvraždění Slavníkovců, dosti akční téma na upoutání pozornosti ), cyrilici, hlaholici, blabolici – azbuku, sázavský klášter atd. A sesmolil jsem si jakous-takous osnovu. Pocity jsem z toho měl nedobré, odhodlání to „okecat“ mě však neopustilo.. No a  pak se uvolnilo místo před komisí, tak jsem přesunul své tělesné individuum před komisi. Jedva jsem spustil svůj orálně-verbální stroj, byl jsem zastaven, že mám otázku číslo nějaké jiné. Já se bránil, že jsem si vytáhl č.3 , nastalo zděšené vysvětlování, komise upadla do značného zmatku, protože nevěděla, co s nastalou situací dělat. Program maturit byl svatý, nějaké přehazování pořadí by jistě bylo velmi komplikované a přitom mi na druhou stranu nechtěli ublížit. Tak jsem chtěl vědět, jaká že je ta správná otázka. Bylo to něco jako „sociální tematika v literatuře 19. století“.

„No tak dobře, tak já budu mluvit o tom“, navrhl jsem. To zaskočilo zkoušející učitelku J. Tesaříkovou: „Vždyť jste se na to, Šafro, nepřipravoval…“ a  zjevně se snažila pro mne něco udělat. „To nevadí, já mohu mluvit hned !“

A také že ano, jel jsem jako kolovrátek. Bodejť by ne! Němcová, Arbes, Neruda – měl jsem toho přečteno spoustu, k tomu ještě hromada dějepisných údajů, ba i některé pasáže z F.L.Věka jsem zatáhl do hry. (Netušil jsem pochopitelně v tu chvíli, že jednou v dávné budoucnosti budu předsedat maturitní komisi právě v Dobrušce). Učitelka Tesaříková mě přerušila snad jen jednou, aby se dostala k druhé části otázky. To byl pochopitelně nějaký větný rozbor (třikrát fuj!), ale zbyla na něj sotva minuta času. Takže na hloubání v mých ne-znalostech nezbyl čas, a asi na tom ani nikdo neměl zájem. K tomu mi ještě řekli, že tu maturitní písemku z češtiny mám za „výborně“, takže to vypadalo, že čeština by mohla být „v suchu“.

Němčina proběhla skoro hladce. Zkoušející vyučující Marie Dočekalová nenechala nic náhodě a v posledním půlroce do nás nahustila obrovské množství různých témat včetně vyprávění německých pohádek. Jak se jí to podařilo, je mi dodnes trochu záhadou. Zřejmě perfektně rozuměla svému (pedagogickému) řemeslu. Už se nepamatuji, co jsem měl za otázku, ale proběhlo to hladce. Jen jsem tušil, že písemka asi nedopadla moc dobře, ale tragedii jsem neočekával.

Matematika byl opět mírný kabaret, spíše tedy trapas, i když to je možná silné slovo. Řeč byla o mocninách, jejich násobení a podobných operacích. To nepředstavovalo žádný problém, příklad jsem řešil z hlavy. Problém představovaly moje slovní komentáře. Zkoušející dr. Benešová mě osolila hned dvakrát: „Šafro, mluvte spisovně!“ a „Šafro, mluvte matematicky přesně!“ Násobení mocnin o stejném základě jsem sice provedl bezchybně, ale vysvětloval jsem to způsobem, který pohnul těly všech dávných matematiků v hrobě: „Vono se tady tohle nahoře sečte…“ (na ukázku by to asi stačilo). Díky maturitě si po celý život pamatuji, že „mocniny o stejném základě se násobí tak, že se základ umocní na součet exponentů“. Pak ještě nějaké logaritmické rovnice, ale to už proběhlo bez rozruchu.

Nakonec chemie. Otázka zněla: "Chemické zpracování tuků. Hnojiva."" Chvíli jsem se na to mračil, čas na potítku plynul a žádný zvláštní nápad nepřicházel. Už jsem se začal bát debaklu. Ale nápad přišel (jako později mnohokrát v životě) až cestou na „zkušební“ židli. Zkoušející učitelka Věra Franková mě blahosklonně vyzvala, abych spustil. Nezklamal jsem ji, nápad byl dobrý, i když trochu riskantní. Začal jsem tím suchopárným úvodem, co jsou tuky a jak se zpracovávají na mýdla. A mýdla jsou emulgátory, které se používají při emulsní polymeraci. A tam jsem byl ve svém živlu (kaučuk a plasty se staly mojí pozdější specializací). Polymerace se v chemii (tenkrát) vůbec neprobírala, to jsem znal jaksi navíc, ze zájmu. A tak jsem speciálně pro maturitní komisi „vyrobil“ vinylchlorid, zpolymeroval ho na PVC (emulsně! – aby tam byly alespoň ta mýdla), popsal jeho zpracování a vlastnosti, nádavkem jsem jim ještě emulsně zpolymeroval chloroprén. A čas letěl, já žvanil a věděl jsem, že mám vyhráno. Učitelka mě nechala mluvit, dodat zřejmě nebylo co, a jenom mě v závěru, zase asi tak na 1 minutu, přehodila na ta hnojiva. A tak jsem na kyselé půdy použil zásaditá hnojiva (vápenec a dolomit) a bylo po maturitě.

Nakonec si nás zavolali, přečetli nám hodnocení a bylo to lepší, než se dalo čekat. Čeština 1, němčina 2, matematika „ještě 1!“ (ani u maturity mě tento již obligátní komentář neminul, soudružka doktorka Benešová se na mne ještě k tomu posměšně zašklebila), chemie 1 „vynikající vystoupení“. Celkově: prospěl s vyznamenáním.

A tím skončilo moje tříleté působení na SVVŠ Sladkovského náměstí. (Padne ale ještě zmínka o památné účasti na čtvrté chmelové brigádě).