....
Předpremiérou vstupu na SVVŠ (za totality: Střední všeobecně vzdělávací škola; gymnázium bylo zakázané slovo) byla chmelová brigáda. Již od oznámení o přijetí na školu se to doma přetřásalo s určitými obavami, co a jak bude, a hlavně, co to bude znamenat z hlediska vybavení. Kupodivu, sondáž zkušeností po širším okolí známých nakonec vedla k závěru, že nejlepší vybavení je to nejednodušší – například místo pracovních rukavic staré podkolenky s vystřiženou dírou pro palec, případně ukazovák. A jinak, jako na tábor. Tak to nakonec dopadlo, a vcelku bez problémů.
Místo určení byla obec Solopysky na Lounsku. Až na místo nás dovezl vlak.
Bylo nás „bažantů“ požehnaně. Pořádně jsme se neznali, sotva jsme se rozkoukali po sobě ve vlaku a hleděli jsme, abychom se neztratili pověřenému dozoru. Pověřeným dozorem byl jistý soudruh učitel Ladislav Zajíc (titulování profesor se netrpělo). Byl to již letitý "starý" mládenec a jako většina učitelů na této škole se dost vymykal běžnému obrazu učitele. Od prvního dne mi bylo jasné, že na téhle škole se mi líbit bude (měl jsem z toho předtím obavy vyplývající ze špatných zkušeností na základní škole). Tak především, všichni kantoři nám důsledně vykali, a toho jsme si moc považovali. Za další, brali nás spíše jako mladší kolegy než žáky, i když si pochopitelně určitý odstup udrželi (třeba právě tím vykáním).
Tak například hned na chmelu jsem zíral na partu „mazáků“, kteří chodili po vsi s dlouhými bílo-červenými šálami až na paty. A poznenáhlu jsem zjistil, že ten jeden postarší „mazák“ není mazák, ale učitel Jindřich Vocelka. Měl šálu, jako ti kluci, hrál s nimi po večerech mariáš, prostě, nehnul se od nich (správný pedagogický dozor) a přitom byl jako jeden z nich. Mne sice neučil, ale rozdat špatné známky mu prý nedělalo žádný problém. Ale dělal to tak korektně, že si nikdo nemohl stěžovat a jeho třída by za ním šla do pověstného ohně.
Zkrátka, každý učitel se nám jevil jako osobnost, výrazná, nezaměnitelná, někdy kuriosní, avšak nikdy nudná.
Náš „dozor“ Zajíc (také mě nikdy neučil) nám rychle zvyšoval sebevědomí, až jsme se divili, že se nebojí nějakého průšvihu. Mazáci nás pravidelně "týrali". Nebyla to pravá šikana, opravdu se spíše jednalo o tradované zvyklosti a byla to legrace. (Vzpomínám, že se mi jednou v noci zdálo, že na mne prší a já snažím před tím deštěm někam utéci – takový těžký nekonečný sen, až jsem se z něho probral, viděl jsem že je teprve večer a nějaký mazák na mě očním kapátkem kapal vodu. Kluci řvali smíchy, já se chvíli křenil, ale nakonec to přišlo k smíchu i mně – zvláště když šel svůj kousek zopakovat k další palandě). Ale když je něčeho moc, je toho příliš, a tak jsme z toho začali být drobátko nervózní, protože jsme nevěděli, jaká je adekvátní reakce. Jako bažanti jsme byli ubytováni na upravené půdě, kde nás bylo na palandách odhaduji asi padesát. Na tu půdu se chodilo zvenčí pro dřevěném schodišti (abych tomu neříkal rovnou žebřík). A takhle v podvečer k nám vtrhli tři (slovy tři) maskovaní mazáci v černých gumových pršipláštích (ty nosila četa od valníku, co nakládala štoky pro kombajn) a hned svalnaté řeči a hrozby. A my byli vykulení a nevěděli jsme, co se bude dít. Najednou se za těmi maskovanci objevil Zajíc a začal na nás hulákat: „Vy srabové, je vás tady padesát a nevíte si s nimi rady. Vyhoďte je!“, a zhasl světlo. Strhla se pěkná mela. Vzduchem začaly létat hrušky (zrovna v okolí zrály a každý jsme jich pár měli po ruce), u vchodu velká tlačenice a ti tři maskovanci s těch schodů dílem seskákali, dílem spadli.
Druhý den na chmelnici měl Zajíc pod okem menší monoklík, protože jednou tou hruškou také dostal, a tvářil se náramně spokojeně, protože
za a.) nikdo nic neviděl (byla tma),
za b.) nikdo nebude věřit nějakým řečem, že to sám vyvolal, když byl u toho také zasažen. A že on všechno zapře. (Ostatní kantoři potvrdili, že podobných „malérů“ měl více, ale vždycky z toho vyklouzl, protože se nikdy nic vážného nestalo, a žáci se za něj vždycky postavili - my bychom to ostatně udělali také). A protože byl Zajíc biolog, přímo na chmelnici nám konal různé sexuologické přednášky , což zvládal přímo s grácií a s odbornou terminologií tak, že nikomu ani nevadilo, že tam sedíme koedukováni kluci s holkami. My jsme česali, on mezi námi chodil a přednášel zajímavosti o menstruačním cyklu a ještě přitom někomu pomáhal.
Samo česání chmele mi zprvu sice moc nešlo, ale nebyl jsem nejhorší, jednou jsem dokonce byl hlášen místním rozhlasem asi na třetí pozici, ale to byla spíše náhoda (dostal jsem pak večer čokoládu od chmelového štábu). Nicméně vstával jsem ráno po páté hodině, zašel na snídani a hurá na chmelnici. Než přišli „výběrčí“, měl jsem už většinou 2 věrtýlky připravené na odevzdání. Život to byl sice jednoduchý, česat, posvačit, česat, poobědvat, česat, posvačit, česat a odchod na večeři. Trávil jsem na chmelnici dobře 10 hodin denně. Ale těšil jsem se na první opravdový výdělek. Za věrtel jsme ten rok dostávali 2,40 Kč, a při průměru 10 věrtelů denně (někdy více, jindy méně, hlavně v závislosti na počasí) minus 4 Kč denně srážka na jídlo to za dvacet dnů dalo 400,- Kč. To tenkrát byly nemalé peníze, hlavně pro studenta.
Vlastní česání byla jen otázka trpělivosti, šikovnosti a zvyku. Pověsit se na štok a strhnout ho ze závěsu. Děvčata si někdy vypomáhala, a zavěšovala se na štok dvě. Trochu si ho přehledně roztáhnout a pak už trhat a trhat šištice (i se šťopkami, aby se šiška nerozpadla). Listy chmele jsou drsné, o stonku ani nemluvě, byli jsme pořád poškrábaní na nechráněných částech těla i v obličeji. Když bylo hezky, česali jsme i v plavkách. Ruce v rukavicích (či ve starých podkolenkách) sice méně, ale trpěly také. Ztvrdlé kůže jsme se pak zbavovali několik týdnů. Denní norma byla 8 věrtelů, aby se brigádník vůbec vyplatil. Rozmazlenci to nezvládali, ti, co si opravdu chtěli vydělat, se naopak snažili. U kámoše Petra (chodili jsme spolu na ZŠ, ale nakonec se znás stali "bratři Čmuchálkové") byl nějaký Tomáš V. (snad z pěti dětí nejstarší a měl ty mladší na starosti), ten byl tak šikovný, že těch věrtelů natrhal dvacet osm i více.
Na chmelnici byla také spousta studentské legrace. Přece jenom to nebyl tak primitivní kolektiv jako na základní škole, takže na tu jsem ochotně zapomněl. Připomínal mi ji vlastně jenom Petr , který skončil v matematicko-fyzikální větvi a Ivana P., která nastoupila tuším u humanistů. Večer se konaly jednak různé „akce“ pro brigádníky (tu promítání, tu zpěvák, tu taneček), jednak se lid studentský dokázal s tím množstvím kytar, které si přivezl, zabavit docela obstojně sám. Já si navíc, jak jinak, přivezl nějaké čtivo (to by mi dlouho nevydrželo, ale stejný nápad mělo více lidí, takže při vzájemných výpůjčkách to docela šlo). A objevil jsem výborné místo na čtení – sušárnu chmele. Bylo tam světlo, bylo tam sucho, bylo tam teplo. A chlapík, který to obsluhoval, byl takový trpělivý vesnický strejc, který, když zjistil, že nekouřím, snad by mě tam nechal i bydlet. Tak jsem si tam v deštivých dnech chodíval lebedit s knížkou.
Na chmel se na mne přijela dokonce podívat máma, pak si tam dokonce sehnala nocleh na ubytovně občanských brigádníků a zdržela se do druhého dne a trochu mi při řeči pomáhala. Tyto návštěvy byly u bažantů obvyklé a říkalo se jim „rodinný kombajn“.
O nedělích se česalo jenom dopoledne nebo vůbec. Odpoledne jsme konali různé (zakázané) výpravy do sousedních vesnic (Konětopy – tam v té době byla na brigádě též jistá slečna Střádalová z Nového Bydžova, ale já ji tenkrát neznal, natož abych tušil, žese stane mou lepší polovičkou, Domoušice – tam byla tradičně konkurence z Pražačky, Ročov – to už byla jakási „vesnička středisková“). Občas se přitom strhla nějaká mezivesnická hrušková bitva, ale to šlo trošku mimo mne.
Na chmelu se mi prostě líbilo. Navíc byl v družstvu šikovný předseda. Nezapomněl uspořádat dočesnou (zábavu) a vyvalil několik bezplatných sudů piva, tak jsem byl večer v komandu střízlivců, kteří dopravovali podnapilé žáky na jejich palandu. A ten pan předseda zajistil, že se poslední noc spočítaly výplaty, dal za tu práci učitelům nějakou mimořádnou odměnu a my jsme při odjezdu ve vlaku dostávali peníze. Opravdu jsem si vydělal přes čtyři stovky.
Naši mi je nechali, a já je roztočil za (jak jinak?) odbornou literaturu.
pokračovat:
