....
Na matematiku do „šestky“ přišla jakási soudružka Petřinová. V té době jsem už začal chápat matematiku jako cosi ve své podstatě zábavného.
....
Soudružku učitelku jsem tedy přijímal s pozitivním očekáváním, právě kvůli té matematice. Soudružka učitelka se mi však brzy znelíbila z příčin zcela nematematických a myslím, že měla kvůli mne také krušnou chvíli. Ale od začátku – dnes už to zní neskutečně, ale v čem se chodilo do konce 50. let do školy, to se vymyká popisu. Třeba v teplákách, kdeco se přešívalo po příbuzných, mladší sourozenec samozřejmě nikdy neměl nic nového, protože musel dotrhat ošacení po starším. Dnes, kdy stánky Vietnamců i pulty luxusních obchodů se prohýbají pod tíhou zboží, se to zdá nemožné. A tak se stalo, že rodiče dostali od někoho starší, ale velmi zachovalé šněrovací boty, které mi dobře padly, a byli rádi, že zase je o jednu starost méně. Problém těch bot byl v tom, že byly světlé barvy, skoro žluté. Snad to dokonce měla být obuv pracovní. No a mým "drahým" spolužákům se cokoliv hodilo, aby si na mně „smlsli“. Nejdříve se mi pošklebovali, pak jsme si vyměnili pár nadávek a nakonec mi slíbili výprask. A právě u té Petřinové jsem hledal pomoc, protože nás vedla jako poslední vyučující do šatny a já si naivně myslel, že by mě mohla ve škole jako „zdržet“. Snažil jsem se jí to vysvětlit, že mám problém, ale ona se mi vysmála a vyhodila mě ze školy s ostatním houfem. Tak jsem dostal výprask. Doma jsem nic neřekl, bál jsem se mrzutostí kvůli těm botám, věděl jsem, že naši byli rádi, že mi je sehnali. Ale už jsem byl psychicky na pokraji výbuchu. K němu došlo hned druhý den. Spolužáci, kterým dosavadní beztrestnost zvýšila sebevědomí, se do mě pustili hned ráno v šatně (že mám boty žluté od psího … a pod) a o první přestávce už došlo na šťouchance a nakonec mě povalili přes nastavenou aktovku.
A bylo zle. Sáhl jsem do tašky pro své kovové půlmetrové pravítko a se vztekem a bez jakýchkoliv zábran jsem vyrazil do protiútoku. Bral jsem to hlava – nehlava a ještě dnes mám hrůzu z toho, jak blízko jsem byl tomu, někoho vážně zranit. Role se obrátily, útočníci se rozprskli jak hejno vrabců a já je ještě pronásledoval po třídě třískal je pravítkem přes záda. Židle se kácely, holky ječely, zkrátka horor. Do toho zazvonilo, vědomí povinnosti přerušilo naše bohulibé obcování. Do třídy nakráčela právě soudružka učitelka Petřinová, bojovou scénu se pochopitelně nepodařilo zamaskovat. Několik snaživých dívek hned paní učitelce poreferovalo, že „Šafra zuří a mlátí děti nějakým mečem“. Paní učitelka na mě upřela dloubavý a hloubavý pohled, pak se sebrala a odešla ze třídy. Za chvíli se vrátila a vyučování už bez problémů pokračovalo. O další přestávce panovalo ledové příměří a až nápadné ticho. Všude kolem číhavé pohledy a váhání, zda to na mě zkusit znovu nebo ne. Ale příměří ten den (kupodivu) vydrželo.
Doma mě už ale čekala rozlícená matka, protože soudružka učitelka Petřinová si ve svém krátkém odchodu vyžádala v nižší třídě brášku a pověřila ho, aby pozval rodiče kvůli mně do školy. Hned jsem slíznul pár pohlavků, preventivních, pak nastal výslech, během kterého jsem celou tu historii ze sebe vysoukal a mamka hudrovala méně a méně a bylo vidět, že je z toho všeho nějaká bezradná. Tak čekala do večera na tátu, zasvětila ho do problému (u toho jsem nebyl). Táta mě pak zavolal, řekl abych mu dal to pravítko. Tak jsem mu ho podal, čekal jsem, že mě s ním přetáhne a měl jsem z toho hrůzu, protože táta mě ovládal očima a prakticky nikdy mě nebil (snad v nejrannějším dětství, nepamatuji si na to). Vzal pravítko, ohýbal ho na jednu stranu, ohýbal ho na druhou stranu, drbal se po hlavě, krčil nos a nakonec řekl: „Pitomče, mysli. Vždyť jsi mohl někoho zmrzačit na celý život! Chceš někomu do konce života platit?“
Čekal jsem, kdy padne rána, ale on natáhl ruku, pravítko mi vrátil a jenom řekl: „Schovej to!“.
Maminka chabě protestovala, ale on jen mávl rukou a řekl: „Je dost velkej, ať se hlídá sám“. Pak měli ještě nějakou debatu. Zvažovali kdeco, i moje převedení do jiné třídy nebo školy, ale k ničemu určitému (asi) nedospěli. O čem debatovali dál večer, nevím.
Ráno šla mamka se mnou do školy (tátu by tam nikdo nedostal ani párem koní, vždycky říkal, ať si to kantoři s námi vyřídí sami a jestli nám dají pohlavek, on nám doma druhý přidá. Že na nějakého Makarenka není zvědavý). Mamka se na mne mračila jak deset čertů, ale aspoň mi nenadávala. Pak šla někam do sborovny a já do šatny a do třídy. Další detaily jsem se nikdy nedozvěděl, jen útržkovitě jsem odposlouchal, že u jednání byla naše třídní , že pak skončili u ředitele a ten si povolal Petřinovou a měl k ní nějaké kázání, a že z toho byla celá zkoprnělá. To vše jsem jen tak "odposlechl", jak to maminka pak vyprávěla různým lidem když si myslela, že „nejsem na drátě“ (Odezírání může být nebezpečné :-D). Faktem je, že tento můj malér byl pečlivě ututlán a už ho nikdy nikdo oficiálně nepřipomenul. Vztahy ve třídě se sice nezlepšily, ale k násilným střetům už přece jenom nedocházelo. Pokud si vzpomínám, vyskytly se i pokusy odcizit mi moje pravítko, ale neuspěly. Mám ho dodnes.
Na základní školu vzpomínám nerad, byť se mi (dokonce písemně) někdejší spolužáci po desítkách let omluvili. To už ale byli jiní lidé. Na střední škole (žižkovské Sorboně) už pak byla úplně jiná atmosféra.
pokračovat:
