....
A škola šla svým tempem, uplynul první rok, uplynul druhý. Problémy se množily, soužila mě hudební výchova (nechápu, že nikoho nenapadlo mě z ní uvolnit), vztahy ke spolužákům se zauzlovaly, o posměch nebyla nouze, zvláště, když jsem něco udělal jinak, než se mělo, protože jsem to prostě včas nepochopil. Nejhorší to bylo v tělocvičně, obrovský prostor, ve kterém jsem neslyšel už vůbec nic a pouze napodoboval ostatní. A to znamenalo být vždy o desetinku vteřiny pozadu a tím pádem vybočovat. Ve třídě jsem byl pomalu, ale jistě, vytlačen na okraj.
Vlastní výuku jsem však jakž takž zvládal, byť občas s různými „kopanci“. Například nám paní učitelka dala úzké proužky papíru, diktovala početní příklady a my měli psát výsledky. Jenže já nepochytil klíčové slovo „výsledky“, a tak jsem psal všechna čísla, která jsem slyšel a včetně těch výsledků (počtář jsem byl hbitý), ale bylo mi divné, že to nestíhám napsat. Tak jsem dostal první „kouli“, protože paní učitelce to nesouhlasilo. Až podruhé si všimla toho, že už mám popsaný sloupek, ačkoliv ostatní mají třetinu. Tak mi to ještě jednou vysvětlila a tu „kouli“ nějak zaretušovala. Ale ten kravál, co byl mezitím kvůli tomu doma mi už odpárat nemohla.
Jiným typem hororu byly diktáty. Odezírat nebo psát. Současně to nešlo, ztrácel jsem čas a pak ho doháněl škrabopisem. Míval jsem to bez chyb, ale množily se červené poznámky „Úprava!“ a „Přepsat za domácí úkol!“, a doma zase bylo dusno. Copak se dospělým dalo něco vysvětlit, když jsem svému stavu sám nerozuměl? Že odezírám jsem zjistil až po dalších asi čtyřech letech, když už byla doma televize, a stejně jsem ještě neznal slovo „odezírat“ – to jsem poprvé slyšel až u vojenského odvodu.
.....
Jednou jsem udělal průšvih přímo politický. Byla nějaká školní sláva (ve škole byl malý sálek i s divadelním pódiem), kde se to odehrávalo. Čeho se to týkalo, nevím, asi nějaká politická ptákovina běžná v té době, a končilo se hudbou. Všichni už jsme stáli, ale já myslel, že to je jenom, jako že už půjdeme pryč. A protože jsme pořád stáli, a do toho znovu vrzala nějaká muzika, tak jsem začal dělat z dlaní trumpetu a dělal, že do toho troubím. Najednou jsem vycítil, že přitahuji pohledy učitelů, div se jim oči z důlků nevyvalily, tak jsem přestal "troubit". Jim se přestaly oči vyvalovat a já na to rychle zapomněl, vždyť jsem přece nic neprovedl, nevyrušoval a kdoví na koho se koukali. Ale zpráva mě předběhla a doma už byl táta informován o mém nepřístojném chování. Udělal mi kázání, že při „ruský“ hymně se musí stát v pozoru a držet hubu. A že při „český“ taky. Co je hymna, to mi nevysvětlil. Jen mi bylo divné, že mi nadává a přitom se mu oči smějí. A pak potají, když myslel, že to "neslyším", říkal sousedovi, že jsem „hanobil ruskou hymnu“ a ten se tomu smál. A já nevěděl, co je to „hanobit“. Měl jsem velké nedostatky ve slovní zásobě. Ale už brzy se to mělo radikálně změnit a má slovní zásoba se měla v krátkém čase zmnohonásobit tak, že jsem strčil do kapsy nejen spolužáky, ale i mnoho dospělých.
......
Někdy ve druhé třídě jsem již pochytil základy čtení natolik, že jsem si tu a tam něco slabikoval sám i bez nucení. Po druhé třídě jsme opět jeli k dědovi do Suchovršic, a jak jsem se již zmínil, byla tam půda. Na půdě staré skříně. Ve skříních staré kalendáře. A v těch kalendářích jsem si začal trochu číst. Vybíral jsem si jen krátké texty, abych se v nich neztratil, vtipy apod. A ono to šlo, sice ztuha, místy únavně, spoustu slov jsem neznal. Ale smysl čteného jsem neztratil.
O čtení jsem se už trochu zmiňoval. Pořád jsem musel číst. Nahlas a často pořád dokolečka totéž. Mamka, občas těžce ozbrojena vařečkou (bez zbrojního pasu) na to přísně dohlížela. Ono asi taky nešlo jen o čtení, ale i o moje nešťastné mluvení. Došlo to až tak daleko, že jsem uměl zpaměti nejen jednotlivá slova, ale celá sousloví, ba i celé věty. Takže články z čítanky jsem nakonec uměl víceméně zpaměti a předváděl jsem spíše deklamování než čtení. Časem jsem se začal bouřit (byť nade mnou visela Damoklova vařečka) a dožadoval jsem se, že si to nejdřív přečtu „potichu“. Leckdy jsem totiž byl zvědavý na to, co vlastně čtu a při četbě nahlas to šlo pomalu a já ztrácel smysl přečteného, byla to pak jen změť slov a "zvuků". „Potichu“ jsem to přečetl mnohem rychleji. Nakonec mě spasil táta. Sice mě také nutil číst, ale ve druhé třídě už netrval na tom, že to musí být nahlas (pokud to ovšem nebyl domácí úkol). Táta mě také zasvětil do rozdílu mezi čtením „šeptem“ a čtením v duchu. Vzpomínám, že se to mamce moc nelíbilo, bála se, abych „nezapomněl číst nahlas".
Staré kalendáře na dědově půdě, to byl jen takový krátký rozeběh. Důležité na tom bylo to, že byly prázdniny a teror s hlasitým čtením polevil. Na podzim, ve třetí třídě jsem se víceméně náhodou dostal s jedním kamarádem do knihovny. Byla vzadu ve školní budově a kralovala tam neuvěřitelně stará "paní knihovní", čarodějnice v modrém pracovním plášti. Kamarád vrátil nějaké knížky a šel si do regálů vybírat. Já jen koukal. Jako příslovečné tele na vrata. Tolik knížek! Z dnešního pohledu komentováno: připadal jsem si jako ten černoušek, co spadl ve filmu "Bohové musejí být šílení" do cisterny s vodou. Ten si také neuměl představit, že tolik vody na světě vůbec existuje. Tak jsem se opatrně poptal, co musím udělat, když chci také chodit do knihovny. Čarodějnice se změnila v přívětivou stařenku a řekla, že mi napíše průkaz. Jé, takové vznešené slovo!, a nic to nestálo, vyřídila to se mnou na místě, jen abych to příště přinesl ještě s podpisem rodičů. A vpustila mě k regálům. Ta první knížka se jmenovala "Vaska Trubačov a jeho kamarádi" a bylo to typická sovětská nalejvárna ve stylu tehdy známějšího "Timura a jeho party".
Doma pro změnu koukali vykuleně na mne. Tedy máma. Večer sdělovala tátovi, že jsem se přihlásil do knihovny. Povytáhl obočí, zašklebil se, neřekl tak ani tak. Stal jsem se čtenářem.
Ten Vaska Trubačov měl ještě druhý díl. Ale už další knížka se jmenovala "Syn lovce medvědů", která za ranného komunismu nějakým zázrakem vyšla. Obálka byla vyspravena obyčejnou kreslící čtvrtkou a autor Karel MAI byl dodatečně opraven přimalováním nožičky na MAY. To bylo vzrůšo…
Další výhybka mého života byla nastavena. Objevil jsem nový svět. Od toho času jsem nepotřeboval kamarády, nepotřeboval jsem učitele, nepotřeboval jsem vůbec nikoho. Knížky jsem jen hltal. Zaregistroval jsem občasné debaty rodičů se známými, které považovali za vzdělanější, jestli se mi mají knížky povolit, omezit, nebo vybírat, protože z té mé hladovosti po četbě, uznávám, musel jít až strach. (Kdyby mi někdo chtěl vzít knížku z ruky, snad bych ho kousnul jako pes, když se mu sáhne do misky se žrádlem.) Každý radil něco jiného, nikdo se nechtěl k ničemu zavázat. Já zatím hltal všechno co mi přišlo pod ruku. Staré pověsti české. Pohádky. Domácího lékaře (s odpornými obrázky). Dobrodružnou literaturu (tu hlavně). Jiráska (snad celého). Krakatit. Válku s mloky (nádhera!). Návod na pracím prášku. Tři mušketýry, Edmonta Dantese alias hraběte Monte Cristo. Učebnice dějepisu z vyšších ročníků. Verneovky (sběratelská vášeň!). Jen detektivky jsem „objevil“ až na střední škole, jako formu četby, která díky napětí zabere nejmenší čas a je tedy maximálně produktivní. (V padesátých letech nevycházely.)
Rodinný známý „strýc“ Václav Polák řekl na neustálé dotazy rodičů: „Jen ho nechte ! Pravopis pochytí v knížkách, co neuslyší ve škole, to si přečte, třeba jednou bude profesorem.“ Toho se táta chytil a častoval mě „profesorem“ při každé příležitosti.
Asi musím (znovu) zdůraznit, že v té době ještě nebyla televize. Teprve její začátky, jak se zmíním jinde, protože k tomu mám co říci. A táta také hodně četl. Přečetl snad celý Brehmův Život zvířat, půjčoval mu ho někdo v práci. Já to četl s ním. Ty biologické podrobnosti jsem sice vynechal, ale všechny příhody ze života zvířat (a je jich tam hodně) jsem hltal na jeden zátah. Několik Hanzelků-Zikmundů (Tam za řekou je Argentina, Afrika snů a skutečnosti).
Jednou jsem našel na skříni nějaké knížky. Asi tam byly schované. Přečetl jsem je, mnohému jsem nerozuměl. Legionáři, teplušky (vagóny s kamny), zemljanky, bolševici, Masaryk, magistrála, Zborov, Vladivostok.... Za několik dní se tátovi něco nezdálo a říká: „Ty, profesore, tam na skříni mám nějaké knížky, to nečti, to se nesmí“. Koukal jsem rozpačitě (se lhaním jsme si doma nezahrávali), a on s náhlým pochopením a se zděšením v hlase hlesl: „Přiznej se, žes to už prošmejdil?“
Zkroušeně jsem se přiznal, že už jsem je přečetl.
„Všechny?“
„Všechny.“ Obrátil oči v sloup a se slovy: „Tak o tom, proboha mlč, nebo nás zavřou. Vždyť se tam nadává na Lenina!“ jednou provždy rezignoval. Jistě jsem teď tu třetí třídu asi o rok či dva předběhl, více určitě ne.
pokračovat:
