Pořád.
Co chytil brácha, dostal jsem já a při první příležitosti jsem mu to odvedl. Jednalo se hlavně o dětské nemoci a kromě spály jsme snad měli všechny. To nás trápilo asi tak do 10 let a pak už byl pokoj. Když jsme byli malí, ještě předškolní, tak penicilin byl vzácností. Navíc nebyl jako tablety, ale jen jako tekutina do injekční stříkačky a používal se velmi zřídka (vzpomínám že byl v malých skleničkách s pevně přidělanou gumovou zátkou, která se musela jehlou propíchnout. Prázdnou jsme pak měli na hraní.)
Hlavním lékem byl acylpyrin, horký čas s medem, mléko s medem a máslem, tu heřmánek, tu mateřídouška. Zalehnout, vypotit a několikrát dokola. Když jeden z nás onemocněl, pan doktor rovnou doporučil, aby ten druhý nebyl izolován, abychom si ty nemoci odbyli co nejdříve.
Často jsme tedy s bráškou marodili společně. Leželi jsme v kuchyni v jedné posteli a hádali se, kdo už se vypotil a kdo ještě ne. Dokonce si vzpomínám na některé halucinace, které jsem měl v horečkách, dokonce si je dovedu znovu vyvolat. Nepříjemná byla ta, při které jsem se marně snažil nůžkami přestřihnout kámen. Trvalo to celé hodiny a často se to opakovalo. To už jsem pak vždycky věděl, že mám vysokou teplotu. Když to přešlo, bylo po teplotě.
Jedna choroba se však na mně vyřádila nehezky. Spalničky. Měl jsem je prý v necelých třech letech věku dvakrát hned za sebou a ležel jsem s nimi tři týdny. Pak už byl pokoj. Zdánlivě. Během dalšího roku si rodiče všimli, že když nás volají domů, a to volali hlavně mne, protože jsem byl starší, ozval se jim vždycky mladší Míla. Dokonce mě prý i navštívila vařečka za to, že neposlouchám (ale na to se nepamatuji, to mám z "doslechu"). Zkrátka bylo jim to za nějaký čas divné a navíc měli pocit, že špatně mluvím, a tak začali se mnou běhat po doktorech. Na to si trochu pamatuji, protože to bylo dílem zajímavé a dílem nepříjemné. Závěr byl ten, že jsem silně nedoslýchavý a že za to mohou ty spalničky. Tenkrát se o tom moc nevědělo, dneska platí za dosti nebezpečnou nemoc a děti se proti nim očkují. A že mi to zasáhlo sluchové nervy a že s tím asi nic moc nepůjde dělat. A pak se k tomu přidaly opakované záněty středouší, to bylo zlé. Měl jsem je často a poslední jsem měl někdy v sedmé třídě, to už jsem začal jezdit se Svazarmem na čundr. Ale ten poslední zánět se pak nějak rozešel sám, ani jsem kvůli němu nechyběl ve škole.
Zkrátka s ušima to bylo špatné, ale já si to tenkrát ani moc neuvědomoval, ty opravdové problémy přišly až později ve škole, spíše tedy ve školním kolektivu.
Maminka se mnou pravidelně chodila na logopedii (nevím jak se to tenkrát jmenovalo, já tam chodil nerad a na dlouhá léta jsem to vytěsnil z paměti). Vím však, že to bylo v Kaprově ulici za Staroměstským náměstím. Tam mi také dělali první audiogramy, vzpomínám na velká černá sluchátka. Učili mě tam některé hlásky, hlavně sykavky (dnes vím, že je neslyším, spíš domýšlím). Učilo se to se sirkou mezi zuby a musel jsem to trénovat doma. Také se mluvilo o tom, že neslyším vysoké tóny a různé takové odborné závěry, tenkrát mi to nic neříkalo a ani jsem nevěděl, proč se kolem toho dělá rozruch. Jinak mě měl v péči pan doktor Říhánek, toho jsem měl moc rád, i když mě občas dělal různé bolestivé zásahy do uší. Vždycky na mě koukal přes to velké kovové oko a ucho mě prohlížel trychtýřkem. Máma nebo sestřička mi musely držet hlavu. Pokud se pamatuji, později úřadoval na Prokopově náměstí, ale před tím to bylo někde jinde, už ale nevím kde. Měl mě v péči až do vojenského odvodu, a to už jsem byl na vysoké škole. Nejvíc mě však na celé té zdravotnické záležitosti vadily nekonečně dlouhé čekací doby. Ty čekárny, to byl pro mne jako dítě hrob.
Ve třech letech jsem také utrpěl „úraz“. Kousla mě kočka. Siamská. Já si s ní chtěl hrát, byla na zahrádce, a ona mě kousla do kolena. Rodiče se mnou museli do nemocnice, kde mi ránu sešili. Slabou jizvu má dosud a nelásku k siamským kočkám (a jim podobným psům boxerům a buldokům) také.
Škola se však rychle blížila a tak se řešil problém, co se mnou, jestli to vůbec zvládnu. Doktoři mluvili o ústavu.
Maminka měla známou z dětství, bývalou jeptišku, která sice opustila řeholi, ale přesto zůstala pracovat u (jak se tehdy říkalo) hluchoněmých dětí. Myslím, že sama byla nějak postižená, mám dojem, že kulhala a chodila s holí. Pracovala v ústavu pod Petřínem, dnes vím, že to je v Holečkově ulici na Smíchově. A ta nás pozvala, abychom se tam do toho ústavu přišli podívat. Byli jsme tam jednou v neděli odpoledne celá rodina, ona ta bývalá jeptiška tam i bydlela. Měli tam na chodbách výstavku různých ručních prací (vzpomínám, že jsme to pak s bráškou doma napodobovali), ukázala nám třídy i internát (na postele si živě pamatuji, měl jsem obavy, jestli tam nebudu muset spát, ale to, myslím, pražákovi nehrozilo). Jinak se mi tam docela líbilo. Nicméně tato naše hostitelka, která jistě měla značnou zkušenost, pronesla větu, na kterou si přibližně vzpomínám a která patřila v mém životě k těm důležitým výhybkám a křižovatkám, před něž se člověk už nevrátí a je na nich jednou provždy někam nasměrován. Těch výhybek a křižovatek jsem zažil ještě několik, není jich moc, ale jsou důležité. Ta dobrá žena řekla pouze: „Miluško, dejte ho do normální školy. Zkuste to, sem může přijít vždycky.“ Tím to bylo rozhodnuto. Rodiče se vzepřeli verdiktu lékařů. A já se do „ústavu pro hluchoněmé děti“ dostal až po více než 45 letech – jako vychovatel a učitel, a nestačil jsem se divit, jak důležitá výhybka to tenkrát byla.
Přes všechny problémy, které mi to přineslo, jsem se zdárně integroval do společnosti slyšících.
Uf, ale byla to fuška!
pokračovat:
