Josef Nebřenský IV. (*1885) – můj dědeček byl čtvrtým a posledním hospodářem toho jména. Oženil se s Marií Vejmolákovou z Dobříkovic, s mojí babičkou. Měli spolu 3 děti. Nejdříve se narodil chlapec Karlíček, který ale zemřel ve věku 9 měsíců. Chlapeček onemocněl zřejmě nějakým chřipkovým onemocněním, které přešlo v zápal plic. Babička byla tehdy nezkušená matka a její tchyně, která vychovala několik dětí, ji uklidňovala, že děti mívají teplotu a o nic se nejedná, takže doktora nevolali. Když se situace stále nezlepšovala, babička milého Karlíčka zabalila do deky a pěšky s dítětem v náručí došla až do Lukavce k lékaři, který jí ale řekl, že bohužel přišla již pozdě. Skutečně pak zakrátko Karlíček zemřel. Když o tom babička mluvila, tak i po 60 letech při tom vzpomínání plakala.
Za 1,5 roku se jim narodila starší Mařenka (moje maminka) a za 3 roky nato její mladší sestra Lidunka. Maminka, tehdy 3letá vzpomínala, jak jí dědeček (její tatínek) v noci vzbudil, aby se podívala, že se jí narodila sestřička. Pro maminku to musel být silný zážitek, říkala, že ve vzpomínkách vidí bílý uzlíček, který leží na stole a dědeček do něj prstem opatrně šťouchá.
Já si na dědečka ještě dobře pamatuji, i když mnoho společných zážitků nemáme, protože já jsem byla dítě stýskavé a sama bez rodičů jsem u babičky a dědečka nechtěla být. Dědeček zemřel, když mi bylo 10 let. Když zemřel můj tatínek, bylo mi 8 let a tehdy nám dědeček říkal“ holky, nebuďte smutné, dokud žiju já, je to jako byste měly tátu“. Zemřel jen o málo později než dva roky po tatínkovi…..
Vzpomínám si, že jsem s dědečkem chodila do lesa na „prašivky“, které on potom prodával a tím získal nějakou korunu na přilepšení. To se mi moc líbilo, protože bylo daleko jednodušší nějakou houbu najít, když jsem nebyla limitovaná tím, aby houba nebyla jedovatá. Při tom jsem si s dědečkem vyprávěla.
Ptala jsem se: „dědečku, když máš k jídlu na talíři dvě věci, jednu máš rád a druhou ne, kterou sníš dřív?“
Zajímalo mě, jestli to dědeček dělá jako já, že nejdříve sní tu, kterou moc rád nemá, aby to měl odbyté, a teprve potom si vychutná tu druhou.
Dědeček mi tenkrát odpověděl : „Já nejdřív sním tu, kterou mám rád a tu, kterou rád nemám, nejím vůbec“.
Mám před sebou obrázek dědečka, jak pokuřuje fajfku, na hlavě má placatou čepici s kšiltem a na nohou „bandory“ (dřeváky), sedí na trojnožce a naklepává kosu, nebo vyřezává zuby do dřevěných hrábí. Vzpomínám, jak jsem byla ráda, když mě dědeček vzal do řezáče, kde připravoval řezanku pro dobytek, tu potom v opálce (velké ošatce z dřevěných dýh) nosil do chléva a dával jí do žlabu kravám. Vybavuje se mi, jak dědeček jezdil na jetel s kravkou zapřaženou do valníku. I přes babiččiny výhrady jsem se vždycky hrnula do vozu, že pojedu s ním. Těšila jsem se, že až dědeček poseká a naloží plný valník, nahoru na fůru posadí mě a pojedeme domů, to byla krása!
Marie Nebřenská (rozená Vejmoláková, *1894) – byla moje babička.
Jako velmi mladá se setkala s Josefem Nebřenským, sedlákem ze Starých Práchňan. Bylo to při poutním procesí na Sv. horu, babičce bylo tehdy asi 16 let. Dědeček byl o 9 let starší a babička se mu líbila, během pouti neustále po ní pokukoval, čehož si babička pochopitelně všimla. Ptala se své kamarádky, jestli ví, kdo to je. A ta jí odpověděla: „To asi bude nějaký ženáč, nevšímej si ho“.
Babička mi pak jednou vyprávěla, že se jí zpočátku dědeček nelíbil a trochu se ho i bála. Dědeček měl poškozený palec na ruce, neustále ho měl pokrčený - prý následek úrazu při řezání řezanky. To byla další věc, která jí na něm vadila. Nakonec to však skončilo svatbou a přes mnohé těžké chvilky, které babička v hospodářství, na které se přivdala, musela snášet, to bylo velmi vydařené manželství.
Babička se ve škole dobře učila. Do pozdního věku ráda četla, zvláště v zimě, kdy nebylo v hospodářství tolik práce jako v létě. Korespondenci v rodině vyřizovala babička, měla pěkný rukopis a psala bez gramatických chyb. Dědeček si v této oblasti příliš jistý nebyl, ale dle slov naší maminky byl dobrý na počty, sčítal zpaměti a bezchybně sloupce čísel.
Babičce se narodily 3 děti. První byl chlapeček Karlíček, který zemřel ještě dřív, než dosáhl věku jednoho roku. Pak se narodila moje maminka, které se říkalo Mařenka, a po necelých 3 letech přibyla do rodiny maminčina sestra Ludmila zvaná celý život (tetička) Lidunka.
Babička byla velmi pořádkumilovná a úpravná.
V obytné světnici v chalupě se každou sobotu pečlivě, až do běla drbala prkenná podlaha, která pak musela nějakou dobu schnout. Babička se vždycky zlobila, když jí někdo na mokrou podlahu nepřezutý šlápnul. Jednou se tohoto „hříchu“ nevědomky dopustil její zeť, můj tatínek, a když si to uvědomil, silně se omlouval. Ale protože babička na tatínka moc držela, tak ho chlácholila slovy „ Luďku, to nic, to vůůůůůbec nevadí“. Vím, že se tomu maminka smála a vyprávěla to jako důkaz tatínkovy obliby u jejích rodičů.
Za okny stavení byly v létě překrásné, bujné, pravděpodobně dobře hnojené muškáty. Ta krásná okénka chalupy nás při příjezdu vítala a zůstala nám ve vzpomínkách. Později můj manžel podle fotografie babiččinu chalupu namaloval, ale muškáty tam neudělal. Vzpomínám, jak jsme na nich se sestrou trvaly, a teprve když je tam domaloval, byl ten obrázek chalupy takový, jak jsme si ho pamatovaly. Tyto květiny babička každé ráno pečlivě zalévala. Konvičku na to pochopitelně neměla, tak používala plechovou dížku s kovovou sběračkou (dížka byla nádoba, která se používala při dojení krav). Při zalévání kovová sběračka o dížku cinkala a budila mě a sestru, které jsme si chtěly o prázdninách déle pospat. Tehdy jsme podezíraly babičku z toho, že to dělala úmyslně, abychom už vstaly. Asi to je možné, protože na venkově bylo zvykem vstávat brzy, musel se opatřit a nakrmit dobytek, a pak se šlo na pole. Takže myslím, že babičce už v 6 nebo dokonce v 7 hodin ráno přišla dost pokročilá doba na to, aby „měšťáci“ konečně vstali.
Babička s dědečkem se postarali oběma svým dcerám i jejich dětem o peřiny. V zimě se dralo peří (ale to já už pochopitelně nepamatuji). Vím, že maminka si peří velmi vážila a vždy vděčně zdůrazňovala, že dral i chudák dědeček se svým chromým palcem. Jednou mi maminka vyprávěla o tom, že chtěla na tatínkovi, který za ní tehdy už chodil jako nápadník domů, aby jim přinesl ukázat nějaké své rysy. Tatínek jí tedy po určitém zdráhání nakonec vyhověl, ale protože se styděl, tak z rozpaků hodil složku rysů na stůl, na kterém byly hromádky peří. Peří se rozletělo a babička zas musela tatínka utěšovat, i když to pro ni vzhledem k její pořádkumilovnosti asi muselo být dost těžké.
Za pěkného počasí se všechny rezervní peřiny vynášely ráno ven na bidlo, aby se vyvětraly a byly voňavé a večer se zas nosily zpátky do stavení. Myslím, že těch peřin bylo alespoň deset, byly nacpané k prasknutí, takže patřičně těžké, byla to náročná práce. A to nepočítám vůbec polštáře, těch muselo být nejméně dvacet, protože se pro každou osobu počítaly dva.
Stejně jako všichni Vejmolákovi byla babička velká parádnice.
Na svůj zevnějšek si babička velmi potrpěla, pokud pracovala ve světnici, měla vždy čistou, naškrobenou a nádherně vyžehlenou pěknou zástěru. Pokud šla do vsi, nebo dokonce do sousední vesnice (Čáslavsko), převlékla se do lepšího, svátečnějšího oblečení. Svátečních šatů měla několik druhů, podle toho, jestli šla jen do Čáslavska nebo dokonce do Čechtic.
Moje maminka byla velmi šikovná, a i když měla jen rodinnou školu, naučila se pěkně šít. Sice jí to dělalo starost, ale když jsme byly se sestrou mladá děvčata, tak v této činnosti dosáhla téměř dokonalosti, byla schopná ušít i šaty do plesu a dokonce i kabát. Velmi často, když maminka přijela do Práchňan, čekala na ni nějaká látka, ze které babičce šila šaty. Vím, že si maminka stěžovala, protože se jí na babičku šilo podstatně hůř než na nás. Babička už tehdy byla tělnatější, starší žena, spodní prádlo tehdy bylo (pokud bylo vůbec nějaké) nekvalitní a netvarovalo postavu tak, jako dnes. Látky obvykle bylo málo a to, co si babička přála ušít, se z tohoto množství látky skoro nedalo vykouzlit. Vzpomínám si, jak maminka vždy lamentovala, že jí ta látka nevyjde. Pak se jí to vždycky přece jen podařilo. Babička pečlivě prohlédla všechny odstřižky látky (jednalo se většinou jen o malé proužky, které při stříhání vždy vzniknou) a mamince vyčítavě řekla: „Vidíš, říkala jsi, že máš málo látky a zatím Ti jí ještě spousta zbyla“.
Dnes se nám to zdá úsměvné, ale chápu, že mamince to tenkrát přišlo líto a stěžovala si, že tomu babička nerozumí a jen jí komanduje.
Ale když se dílo podařilo, byla babička spokojená a rozvažovala, kam ty nové šaty bude nosit. Vím, že jednou maminka skromně navrhla, že se šaty docela povedly a že by si je mohla obléci, třeba když jde do Dobříkovic a nebo do Čáslavska. Babička se ale rozzlobila, protože jí přišly tak pěkné, že by jich do Čáslavska bylo škoda a mohly by se nosit i do Čechtic nebo do Lukavce.
Babičce vždy záleželo na tom, aby měla pěkné oblečení a aby jí to slušelo. I v pozdním věku byl vždy zážitek s ní nakupovat oblečení, nebo látky. Zkoušela, zhlížela se v zrcadle, přikládala látky k obličeji, mnohé zavrhla. Okřídleným se stal její výrok, který se musel datovat někdy do jejích 80 let věku: „Co říkáte, jde mi to k obličeji?“
Babička byla pracovitá, energická žena a velmi dobrá hospodyně.
Co já si vzpomínám, tak u Nebřenských se vždy dobře hospodařilo, babička držela rodinné finance pevně v rukách. Ale to neznamená, že to byla lakomá hospodyně. Všichni členové rodiny, čeleď i sezonní pracovníci vždy dostali dobře najíst.
U babičky jsem se setkala se zvykem podávat nejdřív druhé jídlo (maso) a teprve poté polévku. Jednou mi babička vysvětlila, že to bylo proto, aby nemohla být nařčená z toho, že chce chasu zacpat polévkou, aby pak nemohli sníst tolik masa. Já sama pamatuji, jak babička dávala „výslužku“ jedné ženě, která pomáhala při žních – prý pro děti.
Z maminčina vyprávění si také vzpomínám, že k nim chodili různí potulní „žebráci“ a vždycky dostali najíst. Maminčin oblíbený žebrák byl „dědek z Jinovic“. Byl to lesní muž, který žil v lese nazývaném Jinovice, a nebyl to stařec, nýbrž asi 30letý růžolící muž. Čas od času se objevil, dostal najíst, nechali ho někde ve stodole nebo na půdě vyspat, a pak zas odešel. Moje pracovitá babička mu jednou domlouvala, aby něco dělal, že by si mohl vydělat peníze a nemusel se takto potulovat. Vidina peněz se mu líbila a tak zjišťoval, čím by se ty peníze daly vydělat. Babička mu navrhla, že by mohl sbírat houby a pak je prodávat, nebo si je uvařit. Jemu se to zdálo docela přijatelné a tak babičku pověřil, aby ho brzy ráno vzbudila, že na ty houby půjde. Druhý den ráno ho babička opravdu probudila, a když se dědek nehrabal ven, šla se opatrně podívat, co dělá. Slyšela ho, jak se chruje a medituje: „Jo, vono se řekne houby, ne že bych na ně, na potvory, neměl chuť, ale prašivky mi mohou pr..l vylízat, ještě si v tom lese roztrhnu o peroutku kabát a přijdu do škody ….“
Po chvíli se dědek opět zavrtal do slámy, spokojeně se dospal a z hub nebylo nic. A babička uznala, že kdyby si roztrhnul o peroutku kabát, tak by to při kvalitě toho kabátu byla velká škoda a už mu nic takového příště nenavrhovala. A my jsme tímto získali další z mnoha rodinných „okřídlených“ rčení pro situace, kdy se nám do některé práce nechtělo.
Babička byla velmi pracovitá a neměla moc smyslu pro zábavu. Rovněž nepěstovala velká přátelení se se sousedy. Jejím hlavním zájmem byla práce v hospodářství. A na tzv. „kamaráčoft“ vždy pohrdavě říkala: „Ále, co je do toho!“
Na druhou stranu, když se babička rozhodla, že někam půjde, nebo něco se bude dělat, tak jí neodradilo od jejího úmyslu nic, ani kdyby padaly trakaře. Svůj úmysl prosazovala s velkou energií a nepomohlo, ani když jsme poukazovali na to, že prší a je bouřka. To se vždycky podívala na oblohu a prohlásila: „No sice prší, ale už se to trhá!“
A další „okřídlené“ rčení bylo na světě.
Legraci babička moc nerozuměla, vtipy nedělala. Někdy však nevědomky pronesla něco tak směšného, že se všichni rozesmáli, protože zrovna od ní nic takového nečekali. Vím, že maminka vyprávěla, jak přišli koledníci s písní, ve které koledovali o něco pro Ježíška, a zpívalo se tam o tom, že oni to pak Ježíškovi dají. Babička to okomentovala slovy: „No, na vás bych se tak mohla spolehnout!“, ale pochopitelně jim koledu dala.
Nebo: babička byla velký jedlík a vynikala báječným trávením. Pro ni nebyl problém na sladké knedlíky se napít piva, nebo na uzené vypít kyselé mléko. Jednou to vysvětlovala, že to je proto, že ona jedla vždy střídmě a „nikdy si svoje trávení nezkazila“. Tatínek se tomu moc nasmál a říkal jí, že si vůbec nedovede představit, co by bývala musela dělat, aby si ona zkazila trávení.
Život babičky za socialismu.
Pro sedláky byla tato doba velmi těžká a já si na ty začátky nepamatuji. Nicméně později, když už jsem měla rozum alespoň natolik, abych mohla některé věci pochopit, bylo to nejhorší období překonané, a když se o té době hovořilo, tak se lidé vraceli spíš k veselejším historkám.
Babička s dědečkem nikdy nevstoupili do JZD a snažili se hospodařit, dokud to jen šlo. Ale protože dědeček už byl starý a na práci nestačil, nařízené zemědělské odvody byly vysoké a skoro se nedaly splnit, rozhodli se prarodiče, že dají pole Státnímu statku. Maminka vyprávěla, že s tím byly problémy, protože Státní statek ta pole nechtěl, potřebovali pracovní síly, které jim už moji prarodiče nemohli dát. Soudruzi argumentovali svými údernými frázemi o tom, že „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ a dědeček vždycky přišel domů a nic nevyřídil. Maminka se pak musela do jednání vložit a soudruhům vysvětlit, že je to přesně v duchu toho hesla - její rodiče už na půdě pracovat nemohou, a proto jim také nemohou patřit ta pole. Za husarský kousek si považovala to, jak zareagovala, když jí jeden pracovník státního statku řekl: „Teď nám ta pole chcete dát, ale kdyby se to obrátilo, to byste je zas chtěli zpátky!“ (Tím obrácením se myslel pád komunistického režimu). Maminka se postavila a rozhořčeně se ohradila: „Soudruhu, jak si to dovolujete, o jakém obracení to mluvíte!!??“
Tehdy si soudruh uvědomil, že přestřelil, a kdyby maminka jeho slova někde ventilovala, mohl by z toho mít velké problémy. Obrácení situace soudruzi vůbec nepřipouštěli, komunismus u nás přece zvítězil „na všechny časy“. Dědeček se nakonec uklidnil a vzpamatoval se z leknutí, které mu svým neohroženým vystupováním jeho dcera způsobila.
Takže nakonec se prarodiče polností i dobytka zbavili a zůstala jim jen záhumenka, na které si mohli vypěstovat něco málo pro svou obživu a pro jednu krávu (později už jen kozu).
pokračovat: 