Zpívající učitelka

Hony šéf-Vetešník a jeho pokus o předmluvu

Přiznám se, že jsem na rozpacích.

„Zpívající učitelka“ Eliška V. je natolik mimořádný zjev, že se obávám, že jakákoliv předmluva z mé strany může vyznít jako pitvorná snaha poskakujícího trpaslíka, snažícího se přiživit na ohlasu velikánově. (To byla metafora, to neberte doslovně).

Přiznám se, že jsem na rozpacích.

Narazit na mimořádný zjev, jakým je „zpívající učitelka“ Eliška V., a mlčet by mne vedlo k obavě, že budu právem považován za ještě většího blba, ignoranta a hlupáka, než za jakého jsem kdy byl, jsem a určitě ještě budu považován (To nebyla metafora, o tom bych mohl sáhodlouze vyprávět.)

S vědomím, že ať se rozhodnu tak či onak, bude to ne zcela dobře, a při uplatnění volné parafráze jistého výroku oddávajících pastorů v anglosaském světě: „Máte-li co říci, řekněte to teď, nebo mlčte navěky!“, dovolím si pár slov přenést z mozku na klávesnici:

Již dlouhodobě zastávám názor, že my Češi nejsme národ, ale pronárod, protože nemáme nic, co by nás jako národ spojovalo. Neznáme svůj jazyk, neznáme historii, a to nejen tu velkou, ale ani krajovou či rodinnou, nemáme žádné společně slavené svátky (pouze dny pracovního volna bez jakéhokoliv svátečního obsahu, a když už, tak nejraději s alkoholově-metanolovým opojením), za vrchol vlastenectví považujeme společné hospodské poskakování, když pár šílenců na ledě nebo hřišti střelí komusi „góóól“. Nemáme ani společné náboženství (ve smyslu povědomí o křesťanských kořenech), dokonce ani společný ateismus, protože věříme kdejaké pitomosti, jakou jsou horoskopy (publikované už i rádobyseriózním tiskem), reklamě i slibům politiků všech barev a typu zrůdnosti. Nemáme žádné společné hrdiny. Snad jenom všeobecná závist a zloba vůči komukoliv, kdo vybočuje, nás ještě trochu drží pohromadě. – Výjimky jsou jistě početné, ale přesto v počtu nepříliš výrazném, a pravidlo tedy spíše potvrzující.

Jako závan čerstvého vzduchu proto zapůsobí, když se najde učitelka, která českou řeč a českou historii dokáže vlastní tvorbou oživit, zpřístupnit, nabídnout a podat té nejmladší generaci. Učitelka, která převede svou nabídku do básnické a hudební podoby a rozezpívá děti, aby si alespoň něco z národního povědomí odnesly do budoucího života. Protože složí-li někdo čtyřverší jako:

„Čeština bývala popelkou
s děravou, strakatou zástěrkou,
když každý svoji řeč povznese,
ještě si zatančí na plese.“


a odhodí různá historická klišé o „úpění pod cizí nadvládou“ a napíše:

„Josef II.: Volný buď každý tvor lidský!
Ruším život nevolnický!
Kážu i svobodu vyznání!
A taky podpořím vzdělání!


Marie Terezie: Jo, teď jsem si vzpomněla! ŠKOLA JE PRO VŠECHNY A POVINNĚ!

S moudrým úsměvem na líci vládnou osvícení panovníci.
Se spoustou myšlenek nových, z důvodů čistě rozumových.
Víra už lidem nestačí,
pro změnu zas zní rozumu hlas.“


a kdo oživí krásnými monology i dialogy osoby historické, méně historické i prehistorické, takový člověk vzbuzuje naději, že by mohlo přijít další národní obrození. Protože to první trvalo bratru 200-300 let, doufejme, že tentokrát to bude rychlejší, i když za svou osobu si už vzhledem k věku i k hanebnostem školské byrokracie naději na dožití lepších časů nedělám. Ale třeba se toho dožijí děti a děti našich dětí. Na to bude ovšem zpívajících kantorů potřeba ještě mnohem více. Eliško, máte můj obdiv – když je už asi zřejmé, že je to SÁMO!