Řecký ostrov Korfu je známý a oblíbený nejen mezi milovníky přírody, ale i historie.
Různé kláštery vysoko na skalách fascinují svou touhou být co nejblíže Bohu a turisté neváhají v úmorných vedrech šplhat po kamenných schodech nahoru, aby se jen letmo dotkli té úchvatné pokory a snažili se pochopit skutečné hodnoty, které se zde určitě neodráží v bohatství a majetku.
Už v minulosti sem také přijížděli různí panovníci, aby v klidu a teple nabírali síly k dalšímu panování a nebo si léčili různé neduhy.
I my jsme při našem pobytu zatoužili navštívit letohrádek císařovny Sisi a můj muž nutně potřeboval do mořského muzea.
Vypůjčili jsme si skútr a vydali se na cestu po ostrově. S dopravními předpisy si zde nikdo až tak moc velkou hlavu neláme a tak jsme i my velmi rychle pochopili, že můžeme všude, kam se náš skútr vejde. Předjíždění zleva, zprava, nic zde není problém. Kupodivu jsme neviděli ani jednu dopravní nehodu, přestože provoz byl celkem hustý.
Od průvodce letohrádkem jsme se mimo jiné dověděli, že Sisi nebyla žádný velký lidumil. Velmi si zakládala na svém štíhlém pase a na nádherných vlasech. Říkali, že je to vlastně historicky prvně doložená anorektička, která se živila převážně pivem a mlékem. Vlasy si nechávala česat od služebných a za každý vytržený vlásek je nechala zbít, takže služba císařovně asi i dost bolela.
Ovšem v mořském muzeu žádné takové hrůzostrašné řádění krásné Sisi nehrozilo. Naopak, uchvacovalo nás všemi možnými i nemožnými krásami skrytými pod hladinou. Mého přírodozpytce samozřejmě nejvíc lákaly různé ulity, ulitky a šnečí domečky vůbec. A dokonce více ty, které lze najít na souši. Ředitel muzea bodrý Řek se mi sice představil svým příjmením, které bylo ale tak složitě řecké, že jsem je hned zapomněla. Ale musím říct, že naše české příjmení dělalo potíže zase jemu, tak si kluci plácli, že si budou říkat křestním jménem. Prostě si padli do noty a pan ředitel pozval mého muže do útrob muzea, kam normální smrtelník nemá přístup. Já bych u těchto odborných promluv byla naprosto nadbytečná, tak jsem si raději v klidu prohlížela krásné exponáty a čekala, až se odněkud ti dva vynoří.
Vynořili se s blaženým úsměvem na tváří a bylo vidět, že rychle našli společnou řeč. Plácli si, že si sbírky vzájemně obohatí. Vyměnili si vizitky, zkontrolovali údaje na nich, aby náhodou nenastal nějaký zádrhel.
Po návratu domů začal můj muž připravovat zásilku českých šnečků na obohacení sbírky ostrova Korfu v sekci „ulity ze světa.“ Skutečně několikrát letěly balíčky sem a tam a oba dva sběratelé se tetelili blahem, jak to krásně klaplo.
Po nějaké době, kdy už jsme tady doma v Čechách řešili běžné denní potřeby a problémy, jsme jeli autem na nákup. Já seděla jako spolujezdec, můj muž řídil. Vtom mu zazvonil mobil a on mi říká:
„Prosím, tě, zvedni to.“
Proč ne? Zvednu mobil a přihlásím se obvyklým: „Prosím“...
Na druhé straně se ozve anglicky pozdrav a sdělení: „ Tady Napoleon.“
Já na to: „ A tady Marie Terezie...“ a zavěsila jsem. To je tedy blbej vtip.
„Prosím tě, kdo to byl?“
„Ale, nějaký blbec si ze mne dělá anglicky srandu a hlásí se mi jako Napoleon...“
Málem jsme havarovali...
„Pane Bože, to byl přeci ředitel muzea z Korfu, čekám na jeho telefonát...“
Ha... Já jsem opravdu zapomněla, že ten zajímavý Řek se křestním jménem skutečně jmenoval Napoleon. Vtom mi blesklo, že jsem se přeci nad vizitkou před muzeem usmívala, jak dneska někomu mohou dát takové jméno, které se k němu ale vůbec nehodilo.
Naštěstí ta rakouská panovnice Bonaparta neodradila a za chvíli volal znovu. To už si telefon zvedl můj muž...
Pokračovat:
