Výlet na Kypr

Stanislava Ego Kolouchová

Proč zrovna Kypr?

Inu, musím přiznat, že to byl víceméně takový kompromis. Již delší dobu jsem jela pracovně na stopadesát procent, a to nejde donekonečna. Prostě jednou organismus řekne: „Dost, holka, vypni! Jeď si odpočnout někam do tepla, za hranice všedních dnů.“

No jo, ale kam, aby to splňovalo alespoň trochu představy moje i mého muže? Moje představy jsou jasné, teplo, slunce v rozumné míře, a pokud k tomu bude i moře, tak to vůbec nebude marné. Představy mého přírodovědce se v prvních dvou bodech shodují, ale pak se diametrálně od těch mých rozcházejí. Skály, pokud možno vápencové, hadi, pokud možno jedovatí, a další potvory, které já rozhodně nemusím, a hlavně hodně všelijakých šneků, šnečků, a to v hojné míře a nejlépe endemické druhy, které se nikde jinde než na navštíveném území nevyskytují. „Pojedeme do Egypta, já jsem ještě v Africe nebyla“, padl první můj návrh. Zamítá se.

„Prosím tě, víš jak je to tam neklidné. Někomu prdne v kouli a hodí někde do tržiště granát, ...ne, Egypt ne.“

Turecko, to je podobné, a tak to šlo postupně u dalších destinací. Nakonec jsme se shodli, že poletíme do Andalusie, ráje českých turistů. Navštívila jsem cestovku a slečna se po mém dotazu na zájezd do Španělska začala úpřímně smát.

„To myslíte vážně, fakt chcete do Španělska, když se tam stávkuje?“ Už jsem nějak nechtěla…

Opět jsem lovila na internetu, a tentokrát jsem nanesla před mým mužem: „A co Kypr?“

„No, to by šlo. Sice to taky není úplně klidná oblast, ale asi tam nic moc nehrozí.“

Bylo rozhodnuto.
Jedeme na Kypr. Navíc nám cestovka zajistí i transfer z domova na letiště a zpět, nemusíme řešit dopravu autem a parkování v Praze. Zatímco já chystala oblečení, abychom nechodili pořád v tomtéž a cpala do kufru trička, kalhoty, plavky, krémy apod., můj muž polovinu svého kufru zaplnil různými krabičkami a cedníkem, a bylo mu zcela jedno, kolikery kalhoty má s sebou. Hlavně pevné boty, dlouhé nohavice, brejle, foťák, tužku na popisky a hodně uzavíratelných krabiček. Myslím, že by si s tím klidně vystačil po celou dobu našeho pobytu.

Den „D“ nastal a my vyrazili za vytouženým odpočinkem. Letěli jsme Airbusem 320 s příjemným personálem na palubě. Bohužel, cestou tam jsme jen odhadovali, kde asi jsme, nad kterým územím se nacházíme. Pilot nám sice řekl trasu, kudy poletíme, ovšem nad pevninou jsme skutečně jen odhadem určovali, co pod námi asi může být. Cestou zpět to bylo o něčem jiném. Jednak nás informovali časově, kdy kde se budeme nacházet, navíc jsme měli před sebou obrazovku s trasou letu a přesným pohybem letadla a byla zde vyznačena všechna větší města. Musím říct, že jsem si let zpět skutečně vychutnávala. Při obou cestách jsem si vyžádala místo u okýnka, viděla jsem perfektně. Jasná obloha takřka bez mráčků, co víc si přát. Nádherné obrysy tureckého pobřeží, řecké ostrovy, zasněžené vrcholky hor, Srbsko, klikatě se vinoucí Dunaj, maďarská pusta, Vídeň, opravdu země jako na dlani.

A když nám pilot letadla oznámil, že klesat začneme za Vídní a hranici překročíme u Znojma, mého rodného města, zatajil se mi dech a málem mi vypadly oči z důlku, abych to překročení náhodou nepropásla.

„Hele, hele, podívej. Končí malá rakouská políčka a začínají lány, to je už určitě u Znojma...“ Hlášení z kabiny mě zklamalo, prý právě míjíme Telč, napravo je Brno a teď poletíme podél dálnice do Prahy... Ovšem musím říct, že naše republika z letadla je skutečně krásná, taková kultivovaná, upravená, příjemná. Škoda, že se to v současné době nedá říct o naší politické garnituře...

A teď něco o Kypru. Ostrov Kypr je rozdělen na dvě části, jednu obývají kyperští Řekové. Tuto republiku svět uznává jako legální a je členem Evropské unie. Druhá část vznikla odtržením Turků v roce 1974 a není legálně uznanou zemí, uznává ji pouze Turecko. Stále se tento problém řeší, a vypadá to, že ještě dlouho se řešit bude, protože prý popravdě není moc chutí s tím něco dělat. Mezi oběma republikami je tzv. zelená linie, nárazníková zóna, kterou hlídají vojska OSN. Protože Kypr byl anglickou kolonií, Velká Británie si po vyhlášení samostatností v roce 1960 vymínila, že zde zůstanou dvě jejich vojenské základny a ty jsou tedy na anglickém území. Mnoho anglických seniorů si koupilo na důchod na Kypru dům a dodnes si někteří z nich myslí, že jsou vlastně doma, vůbec nepostřehli, že už to jejich kolonie skutečně není. Dnes na Kypru převládá bohatá ruská klientela, která se zde rychle zabydluje, což Angličanům příliš nevyhovuje a tak svoje domy prodávají a vracejí se zpět.

Hranice mezi tureckou a řeckou částí je střežená, do turecké části se dá projít na zvláštní propustku, ale tentýž den se musí návštěvník vrátit zpět, tedy alespoň to tak platí pro turisty. Přibližovat se k zelené linii není doporučováno, protože je to prý dost nebezpečné. Radši jsme to ani nezkoušeli. Kypr žije především z cestovního ruchu. Prakticky celé pobřeží je jeden velký byznys, vyrůstají zde nové, ještě luxusnější hotely pro ještě movitější klientelu, což nám příliš nevyhovovalo a tak jsme se snažili unikat od tohoto světa dál. Všude slyšíte převážně ruštinu.

Neumím si představit, že bych se na Kypr vydala v letních měsících. To bych tam ta i více než čtyřicetistupňová vedra sotva přežila. Navíc je tam vše vyprahlé. Říká se, že nejkrásnější je Kypr na jaře. I my jsme tam přijeli v době, kdy už většina pro nás jarních květin odkvetla, obilí bylo z větší části sklizeno, stejně jako pomeranče a citrony, které začaly kvést. Kypřané nechávají pomeranče na stromě i v době květu, což by se správně nemělo. Ovšem na stromě vydrží plody déle a oni je pak mohou prodat v létě, což je mimo pomerančovou sezonu, tedy dráž. Ochutnali jsme pomeranče utržené přímo ze stromu, šťáva nám tekla po rukou, byly velmi dobré. V turistických centrech mají pomerančové sady oplocené, ovšem díra v plotu se najde vždycky... Pomeranče jsou pro Kypřany jako pro nás jablka.

Pěstují se zde i banány, nechtělo se mi ani věřit, že banánovníky jsou zde jen asi tak metr a půl až dva metry vysoké, většinou takové seschlé zubožené rostliny, na kterých jsou zavěšeny modré pytle, ve kterých jsou banány schované a chráněné proti škůdcům. Sluníčko nepotřebují, protože se na poli nenechávají dozrát, trhají se zelené. Jsou malé, asi poloviční než ty, které známe my. Banánové plantáže mě zklamaly, měla jsem představu velkých banánovníků, na které šplhají domorodci s háky na nohou... Prý jsou ale sladší než ty velké, samozřejmě ty banány, jestli i domorodci, to fakt nevím... My jsme kyperské minibanány mojí vinou neochutnali a můj muž mi to nemohl odpustit. Jeden den jsme se vydali na tržnici. Hala, kde sedí jedna babka vedle druhé, a překřikují se a lákají vás na ochutnávku.

Mě ulovila hned ta první u vchodu, vnutila mi pomeranče a já jsem se vypotácela ven, protože tohle teda na mě opravdu není. Můj muž vyšel za mnou, řekl mi, jestli jsem se zbláznila, když kupuji pomeranče, které nám dávají každý den k jídlu, že on chtěl ochutnat jiné plody, které neznáme. Řekla jsem mu, že se tam teda s ním vrátím, ale on už nechtěl a já jsem byla ráda, že jsem odtud venku. Ne, ne, na tržnici s křičícími trhovci mě už nikdo nedostane.

V pohoří Troodos je sedmnáct vesnic, které mají od státu povoleno vyrábět tradiční značkové kyperské červené víno Komandarii a pálenku Zivana. Přestože víno je červené, vyrábí se z bílých hroznů, které se nechá dlouhou dobu na slunci vysychat, čímž ztmavne. Pak se lisuje a několik let zraje. Ze zbylých slupek se pak pálí Zivana. Hrozny jsou sladké, tudíž víno se nijak nemusí dál doslazovat nebo dochucovat. Prý je jedno z nejstarších značkových vín na světě, které vyráběli i maltézští rytíři. V jedné malé vesničce přímo v horách jsme obojí ochutnali a musím říct, že to byla teda síla...

Ve velkém se zde pěstuje i chlebovník. My jeho plody známe pod názvem svatojánský chléb. Má široké použití, od výroby známého sirupu, který má léčebné účinky, přes semena, ze kterých se dělá lepidlo, atd. Brambory se zde sklízí třikrát do roka a jsou obrovské, skutečně mají 20 cm i více... Prý britská královská rodina jiné brambory než kyperské nejí.

Zatímco se dole u moře lidi koupali, na nejvyšší hoře Olymp byl ještě v provozu lyžařský vlek a lyžovalo se tam. Sice sjezdovka měřila jen asi 150 metrů, ale byla komplet vybavená půjčovnou celé lyžařské výzbroje a výstroje. Dostali jsme se do výšky přes 1820 metrů a chodili jsme v krátkých rukávech. V zimě zde napadlo přes dva metry sněhu, což byla velká sláva pro místní obyvatele, protože to je záruka vody v letních měsících. Mají postaveno přes sto přehrad na zadržování vody, kterou pak rozvádějí do měst a vesnic. Každý dům má na střeše zásobník na vodu a u něj sluneční kolektory na její ohřev. Při nedostatku vody se obyvatelům voda třeba na dva dny vypne, což prý přežijí právě díky těmto zásobníkům. V zimě je dole při pobřeží teplota kolem +17 stupňů, na horách nula nebo pár stupňů pod nulou.

Letošní mimořádná nadílka sněhu způsobila, že vodní nádrže dokonce přetékaly a místní lidé u břehů těchto přehrad dělali velké oslavy, že bude dostatek vody. V loňském roce museli vodu dovážet z Řecka, které jim ji poskytlo jako výpomoc zadarmo. To my si neumíme vůbec představit.

Na svazích hor, ale i jinde na ostrově, roste divoce různé koření, např. tymián, šalvěj, oregamo a další, různé druhy kytek, které jsme ani neuměli pojmenovat. Najdete zde i olivovníky. Jsem milovnice růží a každý den jsem obdivovala obrovské plnokvěté růže, nádhera...

V jednom klášteře v pohoří Troodos pěstují růže, lisují růžový olej a vše se vyváží do Francie na výrobu parfémů. Klášter je díky tomu velice bohatý. Kláštery vůbec zde disponují obrovským majetkem, staví hotely, restaurace, pronajímají je a mají tak obrovské příjmy. Patří pravoslavné církvi, která je největší a má v řecké části ostrova velký vliv. Všichni lidi jsou pokřtěni, ať se jedná o věřící, komunisty, pravičáky, levičáky... Mimochodem, současný prezident kapitalistické Kyperské republiky je komunista!

Co se týká fauny, tak ta je na ostrově chudá. Nejvyšší zvíře je zde kyperský muflon, který zepředu vypadá jako muflon a zezadu jako koza. Pak chráněná liška, která se díky hájení přemnožila a žere např. želví vejce. Vláda uvažuje, že povolí v určité době její odstřel. Želvy zde žijí tři druhy a jsou chráněné. V době, kdy kladou vejce, drží policajti stráž, aby je nikdo nerušil. V době líhnutí malých želviček se nesmí v noci v okolí svítit, a to dokonce ani auta, aby si mláďata nespletla směr a nevydala se pryč od vody za světlem.

Pak zde žijí zajíci a bažanti, kteří se mohou lovit. Ovšem lovců je zde víc než zvěře a velmi často dochází při honech k neštěstí, že někdo někoho postřelí. Teď už je prý situace lepší, protože každý musí absolvovat kurz, ale ještě v nedávné minulosti došlo i k tomu, že otec zastřelil nešťastnou náhodou svého osmiletého syna.

Luboš byl velmi zklamaný, že nenašel žádného hada, přitom si nastudoval, že zde má žít hodně jedovatá zmije, která dosahuje až metr a půl a je pořádně vypasená. Já jsem si naopak mnula ruce, že nic takového nepotkal. Tak se zabýval alespoň ještěrkami a většími agamami. Jsou velmi rychlé, vyfotit je bylo velké umění. Ještě v letadle se ho jedna mladá paní ptala, cože to tam u těch kamenů fotil, že tam byl tak dlouho... Jistěže jsem mu dělala křoví, aby ho nesebrali pro voyeurství, jak by si to mohla leckterá osamělá žena vysvětlovat...

Na „lepší“ šneky je tento kraj hodně chudý, takže se mě můj muž v polovině pobytu ptal, proč tam vlastně jezdil, že jsou to zbytečně vyhozené peníze...

A teď už to vezmu trochu rychleji, abych nepsala encyklopedii nebo věci, které si každý může přečíst na internetu. Památek je na ostrově skutečně hodně. Především vykopávky staré i 4 tisíce let. V té době naneštěstí ostrov postihlo velké zemětřesení. Zachovaly se překrásné mozaiky a stále archeologové odkrývají další a další svědky minulosti. Na ostrově je také poměrně velké množství klášterů, v současné době asi čtyřicet sedm. Největší a nejbohatší je Kykkos, kde je uložen vzácný obraz Panny Marie, který sedm dní po smrti Ježíše namaloval apoštol Jan. Je zakrytý červeným sametem a zlatem a jen jeden den v roce ve svátek Nanebevzetí Panny Marie ho maličký kousek odkryjí.

Nad klášterem je hrobka prezidenta a zároveň arcibiskupa Makariose III. U hrobu stojí čestná stráž a lid Kypru tohoto moudrého muže nesmírně uctívá. Pocházel z malé vesničky a učitel u něj objevil obrovský potencionál. Ovšem rodiče byli chudí, aby ho dali na studia, takže jediné řešení byl klášter. A to právě klášter Kykkos. Protože na Kypru nebyly vysoké školy, poslali jej studovat do zahraničí. Po návratu jeho hvězda stoupala, až si jej lid zvolil jako svého prezidenta, kterého uznával celý svět. On sám si ještě za svého života vybral místo posledního odpočinku, což byl právě klášter Kykkos, který mu dal vzdělání a jemuž byl až do smrti vděčný. V hrobce si nechal udělat od architekta okno, kterým se prý bude jeho duše dívat na rodnou vesničku v horách. Denně sem proudí stovky lidí.

Navštívili jsme také místo, kde bičovali apoštola Pavla, který se zde vylodil, a mnoho dalších kostelů a památek. Na ostrově je poměrně hustá doprava. Každý dospělý zde vlastní auto, týká se to i dětí, které dosáhnou plnoletosti. Jinak pro turisty jezdí autobusové spoje, celodenní jízdenku v době našeho pobytu zdražili na 3 eura. Ale autobus místní dopravy jezdí i do vzdálenějších zajímavých míst, klidně jsme za jeden den najeli i sto kilometrů, několikrát jsme přestupovali, a to vše pořád na tu jednu jízdenku. Neexistují zde bezdomovci. Každý člověk má bydlení, většinou domek, má co jíst a peníze mu stačí na dobré živobytí.

A teď něco pro naštvání... Státní zaměstanci jsou zde na tom finančně nejlépe. Např. učitelé nebo doktoři berou 2 – 6 tisíc euro podle délky praxe. Stát jim navíc spoří peníze a při odchodu do důchodu dostanou pěkný balík. Konkrétně jedna paní doktorka dostala jednorázově 230 tisíc euro! Důchod je ve výši 2/3 platu a počítá se z posledních pěti let. Takže tato paní doktorka měla plat 6 tisíc, důchod dostala 4 tisíce. Pro srovnání auto stojí cca 15 tisíc, nejdražší jsou volva, ta stojí víc. Všechny poplatky pro 4člennou rodinu přijdou tak na cca 1 500 euro. Nejnižší podpora je 1 800 euro. Je to v hrubých číslech, jak jsme je od jedné Slovenky, která tam žije přes třicet let, koupili... Státní zdravotnictví je zdarma pro lidi nemocné se srdcem, ledvinami a ještě nějakými nemocemi, pro důchodce, státní zaměstnance, rodiny se třemi dětmi, ostatní něco připlácejí. Veškeré státní školy jsou zdarma. Protože na Kypru nejsou pro všechny obory vysoké školy, stát platí studentům studium na školách v Řecku. Domovy důchodců existují v omezeném množství, a to jen pro lidi, kteří nikoho nemají, např. se vrátili z ciziny na stará kolena domů a nikoho na ostrově nemají. Jinak každá rodina se o svoje staroušky postará. Rodiny zde drží hodně pospolu, neustále se scházejí a něco slaví.

Myslela jsem, že mě budou omejvat, když jsem se dověděla, jaké jsou zde svatby. Nejmenší svatby jsou tak pro tři tisíce lidí, ale není vzácností i 10 tisíc lidí. Čtete opravdu dobře... Na vesnicích se dělá taková svatba na fotbalovém hřišti a pohoštění je formou švédských stolů. Šílené prý je, že nevěsta, ženich a rodiče musí od všech přijmout gratulace, což prý klidně může trvat i čtyři hodiny, a přitom stále stát, což je velmi úmorné. Dnes už se dávají snoubencům peníze, a těch se prý sejde opravdu hodně. Jedna taková menší svatba o 3,5 tisících lidí se konala nedávno a snoubencům se sešlo asi 240 tisíc euro, svatba je stála cca 33 tisíc. Takže se to asi vyplatí. Dřív se dávaly dary a švagrová té paní, co nám to říkala, prý dostala např. 57 žehliček... Zvykem je, že rodiče nevěsty musí postavit mladým dům nebo alespoň byt. Ženich musí mít dobrou práci, aby rodinu uživil, a dostává od rodičů auto.

Na Kypru se dobře jí, v rodinách se vaří vždy větší množství jídla, protože se očekává, že může přijít nějaká návštěva. Bohužel se díky tomu s jídlem plýtvá. Nikdy nejedí zbylé jídlo od oběda k večeři. Ve školách neexistují jídelny, ani v práci nemají lidé závodní jídelnu. V poledne mají 3hodinovou siestu a jdou se domů najíst. Děti musí povinně po obědě spát, ale pak jsou vzhůru do pozdních nočních hodin, samozřejmě o prázdninách. Dětem se zde podřizuje všechno, děti jsou na prvním místě. Ale děti se pak postarají na oplátku na stáří o své rodiče. U nás mnohdy platí jen to první... Bohužel.

Když má někdo jmeniny, připraví hostinu, a může přijít, kdo chce. Na jmeniny se nezve. Klidně prý přijde i padesát lidí, nikdo se předem v tento den nehlásí. Jiný kraj, jiný mrav. Tak to je v kostce o Kypru. Dalo by se toho napsat mnohem víc, ale nechci vás příliš unavovat.

Navštívili jsme i pláž, kde se podle pověsti z mořské pěny zrodila Afrodité. Prý ženy a dívky, které se zde vykoupou, omládnou. Na muže to ale neplatí. Snad žádná ženská neodešla, aniž by do té vody nevlezla alespoň nohama. My jsme se vykoupali také. Luboš si tam zaplaval, možná s nadějí, že to třeba zapůsobí i na něj :-) Od té doby každý den koukám do zrcadla, ale zatím nic... Tak nevím, co si o tom mám myslet.

Při pobřeží jsou lávová pole. Když jsou velké vlny, prohlubně se zalijí vodou. Tam jsem se rochnila nejraději, ohřátá voda, lehla jsem si do ní a vyhřívala se na sluníčku. Je to však velmi zrádné. A to dokonce tak, že jsem si skutečně opařila prsty na noze. Rozpálené jsem je strčila do té vody. První noc jsem vůbec nespala, pak se mi na prstech nadělaly puchýře, takže jsem pro změnu zase nic nemohla obout. Nikdy bych tomu nevěřila, že se to může stát. Už jsem doma, ale stále prsty ještě nemám zahojené...

Oblast Pafos má jednu pláž, se kterou se pyšní, že je nejkrásnější. Jmenuje se Coral bay. Na ní před několika týdny starosta města plakal, když viděl, že obrovské vlnobití, které přišlo, jim všechen krásný červený písek z pláže spláchlo do moře. Teď uvažují, zda ho z moře nahrnou zpět, nebo tam navozí písek z pískovny. Tak vidíte, takové starosti my nemáme...

Jestli jste dočetli až sem, děkuji. Pokud se chcete na něco zeptat a budu-li vědět, ráda odpovím. :)