Zmije

Stanislava Ego Kolouchová

Četba zajímavé knížky může být poučná, zábavná, ale i nebezpečná. Proč nebezpečná?

No, prostě vás zatáhne do děje a třeba i místa toho děje, že pak nemyslíte na nic jiného a nedáte pokoj, dokud se sami nepřesvědčíte o pravdivosti autora. Samozřejmě vás takto zatáhnout do děje může jen skutečný příběh a ne nějaký uměle vymyšlený.

To přesně se stalo mně po přečtení knihy „O mé rodině a jiné zvířeně“ od Gerarda Durrella. Popisuje v ní pobyt ve svých dětských letech s rodinou na ostrově Korfu. Jak se proháněl se psem olivovými háji, jak se koupal v teplém moři, nosil domů k nelibosti rodiny různou havěť, atd.. Už samotná četba na vás dýchne vůní oliv a moře. Prostě jsem zatoužila také ta kouzelná místa navštívit. Ale určitě ne kvůli té havěti....

Můj muž nebyl proti, neboť každé nové teritorium je pro něj nádherná příležitost k jeho přírodozpytcování. Bylo rozhodnuto. Letíme na Korfu.

Zatímco já se zabývala, zda budu mít co na sebe a jaký faktor krému si vzít, můj muž lovil na internetu informace o tom, co tam roste, lítá, běhá a hlavně leze. Na tento malebný ostrov jezdí herpetologové s naději, že zde kromě jiného najdou poměrně vzácnou zmiji růžkatou, nejjedovatější to potvoru z rodu zmijí. Ale málokterá expedice je skutečně úspěšná. Hadů zde žije celá plejáda a já musela v rámci přípravy naší báječné dovolené každý večer prohlížet databázi zde žijících plazů, abych si pamatovala jejich ksichtíky a mohla je pak při eventuálním setkání identifikovat. Dokonce na mě můj přírodovědný šílenec vyvíjel tlak, abych se je naučila nejen poznat, ale ještě umět pojmenovat latinsky. Tak to jsem tvrdě odmítla. Ještě musím podotknout, že plazi nejsou hlavní specialitou mé drahé polovičky. Výjimkou jsou zmije, kterými je naprosto posedlý.

Hned po svatbě mě vzal do Orlických hor na výlet k hranicím s Polskem. Zatímco já koukala na zoraný pás země a závoru, která tvořila hranici, zvyklá od nás z Moravy na ostnaté dráty, on se vytratil kamsi do mlází. Myslela jsem si, že si odskočil. Můj velký omyl...

Za chvilku se vynořil s rozzářenýma očičkama a v ruce držel cosi, co se zmítalo a snažilo vyšplhat po svém vlastním těle k jeho ruce. Fuj, klikatá čára na hřbetu mi naháněla husí kůži. Zmije byla pěkně vypasená a mrskala se ostošest. V momentě jsem seděla na hraniční závoře a odmítala z ní slézt dolů. Dostala jsem instruktáž, jak se zmije chytá do ruky, že to nic není a není to vůbec nebezpečné, jak si většina laiků myslí. Položil ji do trávy a než stačila utéct, chytil ji za ocásek a rychle zvedl nahoru, dostatečně daleko od těla, aby se nemohla odrazit a kousnout. Pak nutil mě, abych ji šla chytnout také. Odmítala jsem a držela se nahoře na hraniční závoře zuby nehty.

„Jestli jsi moje žena, tak to musíš dokázat.“

Nakonec jsem se podlehla a nechala se umluvit, svůj strach jsem překonala a tu zmiji skutečně chytila do ruky. Po zdokumentování mé statečnosti jsem ji s velkou úlevou předala mému novomanželovi.... Pak mě donutil ještě jednou vzít tohoto pro mne odpudivého tvora do ruky, a to když ji chtěl fotit hodně zblízka a ona se mu mrskala. Víckrát se mu to už nepodařilo. Sice to zkouší pořád, ale dnes už to dopadne pokaždé tak, že se u toho pohádáme a já se tím pádem dotykům s těmito plazy vyhnu.

Náš pobyt na vysněném ostrově probíhal přesně podle scénáře, který jsem dopředu věděla, ale nechtěla si ho připustit. Místo ležení u moře jsem s našim přírodním živlem lezla po stráních a skalách, pobíhala po olivových hájích a dělala mu stafáž, aby nevypadal jako uchyl, který leze do křoví a cosi tam dělá... Když někdo náhodou šel kolem, tak se z křoví vynoří a dělá jakoby nic, což je přinejmenším podezřelé a dámy si to mohou vykládat všelijak. Dost často mě jako bodyguarda nahrazoval náš pejsek, ale tady s námi na dovolené nebyl, tak to zbylo plně na mě.

Jeho hlavní specialitou je malakologie, přeloženo do jazyka normálních lidí, sbírá ulity šneků všeho druhů. No, a ti žijí hlavně na smetištích, v křoví, pod listím v zatuchlých zákoutích, pod tlejícími stromy, apod. Prostě, zatímco všichni normální turisté jdou na hrad, my jdeme pod hrad, do hradních příkopů, na smeťáky, které znám po Evropě docela dobře... Můj muž sice prohlašoval, že si mám ležet na pláži a on půjde sám, ale v duchu určitě doufal, že půjdu s ním. A já jsem láteřila, že takovou dovolenou jsem si teda nepředstavovala, ale nakonec jsem šla, protože jsem nabyla dojmu, že je přeci jen lepší ho mít pod dohledem.

A tak jsem občas seděla dvě hodiny v olivovém háji, občas na kraji trní na nějakém kopci, jindy v zarostlém příkopě, u staré rozpadlé zdi, apod.... Zatímco on opodál hrabal v listí, já si hrála na schovávanou s malou ještěrkou. Nakoukla za kamenem, já se k ní blížila s fotoaparátem, že si ji vyfotím. Ona frnk a už byla pryč. Potvůrka jedna malá byla asi ženského rodu, protože její zvědavost byla silnější než strach a tak na mě vykoukla o kousek dál za jiným kamenem. A tak to šlo skoro dvě hodiny a musím říct, že to docela bavilo nás obě.

Jindy jsme šli do skal. Já jen tak zevlovala a pozorovala moře na obzoru a vychutnávala tu nádhernou scenérii. Když už mi začalo být horko a nevypadalo to, že můj badatel hodlá skončit, šla jsem mu pomoct ty malé potvůrky na skály také hledat. Koukám na kámen a najednou seshora metr vedle mne sjel po keři dolů had. Jen jsem vyjekla. To byl ale signál pro mého přírodovědce. „Stůj tiše, nehejbej se!“ Ale had už byl pryč... Skutečně jsem všechny živé hady na Korfu viděla já, on ani jednoho, k jeho velké nelibosti.

Ale když ze mne páčil, jak vypadal, jakou měl hlavu, tak to jsem se vždy v tom úleku nestihla ani podívat a on nevěřícně kroutil hlavou, jak je to možný... Jednou mi dokonce v moři proplul had kolem nohou a to jsem byla venku z vody tak rychle, že by to možná bylo na světový rekord.

Přišel poslední den našeho pobytu. Šli jsme se před odjezdem na letiště naposled projít po pláži a protáhli jsme to ještě o kus dál směrem k naší oblíbené rybí baště. Najednou můj muž něco zblikl v příkopě u cesty a hned se tam vrhl. Zůstal úplně paf. V příkopě ležela jeho vytoužená zmije růžkatá. K mé velké radosti byla mrtvá, někdo jí ubil klackem. On byl však i tak nadšený, vytáhl ji a nutil mě, že mu ji musím podržet, aby ji vyfotil zblízka, musel mít důkaz..

„Já zmiji a ještě k tomu chcíplou teda do ruky nevezmu, s tím nepočítej,“ zazněla moje rezolutní odpověď na naléhání, abych ji vzala do ruky. No, nakonec zmiji držel on, já fotila a ještě v letadle jsme spolu nemluvili. Myslím, že dodneška lituje, že byla mrtvá. Jinak by určitě přišel s nápadem, že ji povezeme domů....