A víte, že vlastně ani nevím... Přišlo to tak nějak samo od sebe. Pravda je, že jsem si sama pro sebe občas říkala, že bych ráda vydala svou vlastní knížku, ale bylo jen tak v mé bujné fanatazii. Možná ve chvílích, kdy máte pocit, že život jde tak nějak pořád dokola stejně a že by vůbec nebylo na škodu ty poklidné vody rozčeřit, vymýšlíte různé fantasmagorie..
Když tak koukám zpět, musím říct, že jsem určitě nějaký talent měla, ale nebyl nikdo, kdo by ho zachytil. Byli jsme čtyři sourozenci, naši měli hospodářství, práce nad hlavu, takže jsem byla spíš vedena k práci.
Asi jsem měla i smůlu na učitele, i když zrovna češtinářku jsme měli dobrou. Byla však víc na gramatiku, literatura ji asi tolik nebrala. Ale nevím, těžko se mi to s odstupem let objektivně hodnotí. Mě vždycky mnohem víc zajímala matika, rýsování, předměty, kde se dá uplatnit logické myšlení. Co nemělo logiku, to jsem neměla ráda a nerozuměla jsem tomu.
Musím podotknout, že jsem vyrůstala mezi třemi bratry, tudíž jsem od nich přebírala mužský model chování. Nikdy jsem si nehrála s panenkami, zato jsem hrála fotbal, hokej, lezla po stromech, střílela z praku, vzduchovky a dělala všechno, co kluci.
Ale vrátím se zpět k tématu.
Po smrti mého otce jsme dělali pořádek v jeho písemnostech a velmi mě překvapilo, jaký měl krásný sloh. Zřejmě jsem to podědila po něm, aniž se to někdy dověděl. Mých literárních výplodů se nedožil.
Byla jsem jako dítě vášnivá čtenářka, přečetla jsem všechno, co v naší vesnické knihovně bylo a co mi paní knihovnice půjčila. K nelibosti maminky jsem četla místo mytí nádobí, takže občas jsem kvůli svému nezřízenému čtení dostala málem i výprask.
Pak jsem psala takové různé blbinky pro pobavení ostatních, ale i vážná zamyšlení. Ale to všechno jen tak bez nějaké vize či záměru se psaní věnovat. V pubertě a mládí jsem skládala básničky, dokonce jsem psala i texty k písničkám. Ale všechno to bylo jen tak...
Pak přišlo období, kdy jsem dostávala od života jednu facku za druhou a to byl možná ten pravý impulz. Ono se říká, že jedny dveře se zavírají, aby se druhé mohly otevřít a je jen na každém, zda ten okamžik nepropásne.
Jednoho letního dne jsem seděla u počítače a jen tak jsem vykoukla z okna. Naproti zrovna natírali fasádu a já je pozorovala. V tom přišlo jakési vnuknutí, já sedla k počítači a začala psát. Nevěděla jsem jak knížku psát, nemám jsem žádné kurzy, apod. Ani bych do nich nešla, nesnáším stádnost.
Jediné, co jsem věděla přesně, jak psát nechci. Protože jsem přečetla hodně knížek, věděla jsem, co se mi nelíbí, co mě nebaví a toho jsem se chtěla vyvarovat.
Nechci se zde pasovat do role lierárního kritika, ale dnešní spisovatelé, a to i mnozí uznávaní, píši stylem, který mi zrovna moc nesedí. Málokterou knížku přečtu celou, aniž bych na straně třicet nezačala pátrat, jak to dopadne. Tak přesně takovou knížku jsem psát nechtěla. Nesnáším dlouhé únavné pasáže, které odpuzují už při pohledu. To byla druhá věc, které jsem se chtěla vyvarovat. Dále mě nebaví knížky, kde cítíte, že je to vymyšlené a třeba jen proto, aby kniha byla delší. Tak to jsem také nechtěla. nemám ráda tyhle umělé příběhy. A v neposlední řadě jsem nechtěla mít knihu zaneřáděnou vulgaritami. Dnes je to snad už norma. Také jsem nechtěla psát naivně.
A hlavně jsem tu knížku psala pro sebe, vůbec jsem nepřemýšlela, že ji budu prodávat.
Věříte, že jsem jí napsala a už jsem jí po sobě prakticky nečetla?
Pouze drobné úpravy, na které jsem si třeba v noci vzpomněla. Ty jsem pak dělala k nelibosti mého manžela, který mi dělal korekturu a já mu do toho zpětně zasáhla a třeba mu to zapomněla říct.
Knížky čtu teprve teď jako normální čtenář. Vracím se ním a dokonce se někdy u nich i směju. Díky mým občasným zpětným zásahům najdu dnes jako čtenář i chybku, která tam třeba zůstala. Musím však říct, že bych na nich nezměnila skoro nic, kdybych je měla psát znovu.
První knížka byla spíše o lidech, kteří se nějak dotkli mého života, druhá jsou povídky opět z reálného života. Další knížka vznikla po narození první vnučky, kde jsem se snažila jejíma očima popisovat první rok života. I tu po mně čtenáři chtěli, měla jsem ji v elektronické podobě na internetu. A pak přišel druhý, třetí, čtvrtý rok, pak druhá vnučka a už jsem v tom jela. Další rozepsaná knížka, o kterou mě uhánějí rodáci, jsou zajímavosti o domech a lidech z naší moravské vesničky.
Po dokončení první knížky přišla myšlenka mého muže, vydat ji. Reálně jsem vyhodnotila situaci, že jsem zcela neznámý autor, tudíž nemám šanci u velkého nakladatele, tak jsem to ani nezkusila. Nakonec jsem se rozhodla ji vydat sama. Pak nastal kolotoč shánění informací. Naštěstí mi poradil manžel mé známé, který měl nějakou dobu vlastní vydavatelství, ale nakonec zkrachoval. Ovšem jeho zkušenosti mi hodně pomohly. A pak trochu moje drzost a tak všechno dohromady nakonec přivedly knihu na svět. Od prvních řádků do momentu, kdy byly první výtisky u čtenářů, uběhlo necelých pět měsíců. Druhou jsem vydala za rok.
Najednou jsem zjistila, co mám příbuzných a známých, kteří všichni očekávali knihu zadarmo. Řekla jsem si, že jsem tuto knihu psala pro sebe, tudíž na ni nebudu vydělávat, aby mi přinesla štěstí. Hodně, hodně výtisků jsem skutečně rozdala, ale hodně jsem jich prodala. A to jsem je nenabídla ani knihovnám. Jsou jen v těch, kam se musí dávat povinně.
Mnozí se ma mě zlobí, že se na ně nedostalo, mnozí se na mě zlobí, že jsem psala o nich. Přitom moji knížku nečetli, bojí se, že by se tam dočetli něco, co nechtějí. Lidi, kteří mi za to stáli, tam mají svoje jméno, ti ostatní jsou pod jménem vymyšleným. Pokud se tam poznají, pro mě to bude známka, že je knížka napsaná dobře. A jestli se budou zlobit, pak se musí zlobit sami na sebe.
Mnozí mi řekli: „Jé, to bych také mohla napsat takový příběh.“
Na to říkám: „ A co vám brání, napište to.“
Odpověď že to neumí, je právě o tom, že mnoho lidí má zajímavé příběhy, jen jim chybí ta maličkost. Umět to napsat. Ale to se asi nedá naučit, s tím se člověk narodí.
Pokud jsem zrovna já ta vyvolená, která může říct, že jí bylo trochu z tohoto umění dáno do vínku, děkuji vám sudičky. Budu se snažit se o tento dar podělit s těmi, co umí jiné věci, které nebyly dány mně..
Každý člověk umí něco, jde jen o tom nebát se to ukázat. Není důležité, co děláte, ale dělejte to pořádně a s láskou a ku prospěchu sobě i ostatních. Ono si všechno svoje posluchače, diváky nebo uživatele nakonec vždycky najde.
Pokračovat:
