Jakmile mě sestřičky umyly, zvážily a udělaly všechny potřebné věci, tak jsem konečně zase byla u své maminky. Položila si mě vedle sebe a vypadalo to, že se na mě nemůže vynadívat. Jenže mě příchod na svět nějak moc vyčerpal, až jsem z toho všeho nakonec usnula.
Když jsem se vzbudila, měla jsem hrozitánský hlad, snažila jsem se napít se mlíčka od maminky, ale moc mi to nešlo. Po chvilince jsem byla unavená a znovu jsem usnula. Vždyť jsem také nebyla žádný obr. Človíček o výšce 47 cm a váze 2 500 g nemůže přeci hned umět všechno.
Ale musím říct, že se mi líbilo, jak mě všichni obskakují a chválí, jaká jsem hezká a jaké mám velké oči. Bylo to jako v pohádce.
Odpoledne se v porodnici objevil trochu starší pán s vousama a s ním paní. Byli to dědeček a babička.
Dědeček si mě také neustále fotil, připadala jsem si jako nějaká celebrita, manekýnka. Babička se nade mnou skláněla a pořád říkala:
„Božínku, ta je tak krásná!“
Můj tatínek hned po mém narození všem musel tu radostnou zprávu osobně oznámit. Když volal babičce Stáně, zrovna byla ve Špindlerově Mlýně ve škole na kopci. Už byla s prací hotová a tak čekala na dědečka Luboše, až se vrátí s pudlíkem Denýčkem z vycházky po Krkonoších. Její srdce se rozbušilo vždycky, když zazvonil mobil. Samé služební hovory, to je dobře, zatím se nic neděje, chlapeček si dává načas, pomyslela si vždy, když se telefon ozval.
O půl dvanácté zvoní mobil a babička na displeji vidí, že volá její syn, můj táta Petr. Netrpělivě do telefonu vyhrkne:
„Co se děje, už jedete do porodnice?“
„Ne, nejedeme, už to máme za sebou. Narodil se v 11:15, je zdravý, krásný a jmenuje se Kačenka.“
„Co, co, jak Kačenka?!?“
„Babi, máš vnučku,“ zní do telefonu hlas mého hrdého otce.
„Počkej, vždyť jste říkali, že to bude kluk!“
„No, oni nám to ze začátku říkali, že to asi bude kluk, ale ve dvaatřicátém týdnu nám oznámili, že to bude holčička a my jsme si to nechali jako překvapení pro celou rodinu.“
„No, počkej, až přijedu domů, tak tě zbiju!“
Takhle nás napínat. Slzy dojetí a štěstí se jí draly do očí. To bude dědeček úplně vedle, až se to dozví.
„Já mu to zavolám sám, neříkej mu to, chci slyšet, co bude říkat.“ A dědeček byl v té chvíli se psem někde u Luční boudy. „Tak, dědečku, sedni si,“ slyší v mobilu. Co je to za blbost, kde si asi tak mám tady v Krkonoších
sednout?!? No, právě ses stal dědečkem, máš vnučku!
Novopečený dědeček hned rozčileně rozkládal rukama a vykládal svému čtyřnohému kamarádovi, tak co tomu říkáš, stal ses dědou, budeš se starat o malou holčičku! A oba, přes svůj pokročilý věk, bujaře poskakují po turistické cestě podél bývalé Rennerovky. Srdce bije na poplach, už abychom ji co nejdřív viděli, jupííí!
Pokračovat:
