Moje maminka a tatínek si moc přáli holčičku. Jednoho dne maminka zjistila, že se jí v bříšku usadilo malinkaté „něco“, vajíčko, ze kterého jsem se nakonec vyklubala já, jejich Kačenka.
Ale ze začátku rodiče nevěděli, jestli to „něco“ bude holčičí nebo klučičí, to se dověděli až později, asi tak když mi u maminky v bříšku bylo sedm měsíců, tedy dva měsíce předtím, než jsem se vyklubala ven do opravdového světa.
První snímek z ultrazvuku byl takový divný, sice se každý tvářil chápavě, že už tam tedy to „něco“ vidí, ale myslím, že to všichni říkali, aby udělali mým rodičům radost.
Na dalším snímku už sice nějaké stvoření trochu rozeznat bylo, ale také to nebylo nic slavného, byla jsem tam různě zkroucená a pořád jsem se hýbala, tak toho moc vidět nebylo. Tatínek byl nadšený, že viděl tlukot mého srdíčka. Paní doktorka řekla, že to vypadá na kluka, že se zdá, že na určitém místě těla přečnívá něco, co holčičky rozhodně nemají.
„Nevadí, tak budeme mít kluka.“
Ale pro jistotu všichni kupovali výbavičku spíše neutrální barvy, která může být pro holčičku i pro kluka. Holka v modrém, to by ještě šlo, ale uznejte sami, růžový kluk by byl přeci jen trochu divný, že???
Lebedila jsem si hezky v bříšku, maminka se o mě vzorně starala, dopřávala mi to nejlepší, co mohla, oba rodiče mě hladili a dávali mi najevo, že už se těší, až se jim ukážu v celé parádě. Jenže to chystání chvíli trvá, chtěla jsem se jim ukázat co nejkrásnější, proto mi to trvalo tak dlouho, celých devět měsíců. Tak dlouho to trvá všem lidským miminkům.
Babičky i dědečkové, stejně jako pradědečkové a prababičky se tedy těšili na kluka a říkali:
„Hlavně, aby byl zdravý, holčičku si ještě pořídíte!“
I když se moji rodiče dověděli, že nebudu chlapeček, ale holčička Kačenka, nikomu nic neřekli. Chtěli si tuto novinu nechat jako překvapení.
Babička mi koupila bílé prošívané botičky, pyšně je mým rodičům ukazovala, ale táta jí zkazil radost:
„Ale ty se přeci pro chlapečka moc nehodí, bílé jsou spíš pro holky...“
Babička byla smutná, tak moje maminka přispěchala, aby situaci zachránila:
„Ale to není pravda, jsou krásné a mohou je nosit jak holky, tak i kluci.“
Jak se blížil den mého vstoupení na svět, všichni byli nějak nervózní, jen maminka byla v naprosté pohodě.
Pak to přišlo, bylo dvacátého čtvrtého června ráno, krásný den a já už jsem se začala hlásit, že si chci toho slunečného dne také trochu užít. Moje snaha dostat se z bříška maminky ven ale pro maminku byla dost namáhavá. Jak jsem se snažila vyklubat, mamince se bříško rozbouřilo, snažilo se mi pomoct dostat se ven a to určitě asi dost bolelo. Jenže to jsem já nevěděla, byla jsem už netrpělivá, chtěla jsem konečně vidět všechno zajímavé, podívat se i na moje rodiče, jak vlastně vypadají doopravdy.
Bylo čtvrt na dvanáct, když jsem se poprvé nadechla sama nemocničního vzduchu.
„Jé, to bylo teda divné!“
Musela jsem vše na ten svět vykřičet, aby všichni kolem věděli, že už tu jsem, aby mě náhodou nepřehlédli. Bylo tam tolik lidí.
„Co je to za velkého pána a co to drží v ruce?“
Pořád na mě mířil takovým prapodivným přístrojem, co se mu říká kamera, a přitom se usmíval. Připadal mi jako vetřelec, ale pak si mě vzal do náruče a tak hezky se na mě díval, že mi bylo hned jasné, že je to můj táta Petr.
Pokračovat:
