Mnoho lidí na neslyšící koukalo jako na lidi postižené duševně. Jejich znakování, mávání rukama a nesrozumitelné pokusy o řeč vyznívající jako skřeky tuto představu jen posilovalo. Se změnou poměrů ve společnosti, s tím, jak se začali více pohybovat po městě a lidi je běžně potkávali, se trochu začal měnit i postoj slyšících lidí k nim, a obráceně i jich samotných.
Někteří vystudovali vysokou školu, někteří dokonce i s určitým penzem znalostí, z větší části stále jen proto, že se na ně hledělo pouze jako na handicapované. Hodně lidí se bálo, aby nebyli označení za amorální apod., kdyby občas označili věci pravým jménem a přistupovali k nim jako k normálním lidem, se kterými se jen musí jinak komunikovat.
Dřív společnost svoje handicapované spoluobčany schovávala, styděla se za ně, tvářila se, že neexistují, dávala je někam do ústraní mimo velká centra. Po revoluci nastal pravý opak, a je třeba, aby se věci ustálily někde ve středu, kde by být měly. Je správné, aby dostali příležitost, ale ne nekriticky za každou cenu.
Pokud se vrací do školy neumětelové, kteří vystudovali jen díky tomu, že se každý bál je od zkoušky vyhodit a tudíž dostali vzdělání z milosti nebo ze soucitu, budou vychovávat zase jen neumětely. Jejich trh práce je tak úzký, že se hodně brzo zaplní a my budeme mít fůru mladých postižených nezaměstnaných, které budeme muset živit. A to nejen proto, že jsou postižení, tudíž špatně zařaditelní, ale i proto, že nic pořádného neumějí.
Budeme jim stále dávat ryby, aniž jsme je naučili tyto ryby si chytnout. Začarovaný kruh, nespokojenost na obou stranách a pocity ukřivděnosti a nespravedlnosti budou přetrvávat též na obou stranách. Je to cesta od extrému k extrému. Jednou se nesmí znakovat vůbec, pak se zase musí jen znakovat a nesmí se mluvit. Smíchají se neslyšící s nedoslýchavými a znakuje se na všechny, takže se po čase z těch nedoslýchavých stanou neslyšící, protože znakovat je pro ně jednodušší. Jakoby se vytrácel zdravý rozum. Normální, přirozené by bylo přistupovat ke každému individuálně a v rámci jeho možností.
Snad nikdo, kdo se o tyto lidi stará, a ani oni samotní, nejsou tak naivní, aby si mysleli, že celá společnost se naučí kvůli nim znakovat. I když by to asi byla krásná představa.
Jenže to by Němci, co tady žijí, mohli chtít, abychom se naučili všichni německy, Ukrajinci ukrajinsky, Romové cikánsky. Pokud někdo chce uspět a chce se zapojit, tak ve své komunitě mluví např. cikánsky, ale mezi majoritou česky. Rozumní lidé vidí, že cizinci nebudou mluvit perfektně česky, ale myslím, že každý normální člověk ocení snahu. Jen blbci se budou posmívat a považovat je za méněcenné a blbci se najdou vždy a všude, ale na nich svět nestojí, těch slušných je zatím o něco víc. Pro sluchově postižené je čeština také cizí jazyk, tudíž jsou v ní cizinci. Že se dokáží zařadit i do slyšící společnosti, ti co opravdu chtějí, už ukázali. Znám dívenku, která je hluchá a přesto se domluví, protože chce, znám chlapce nedoslýchavého, který je velmi aktivní, protože chce. Můj přítel Hony je naprosto knižní ukázka, že když se chce, tak jde všechno. Znám ale spoustu sluchově postižených, kteří sami nechtějí a mají plnou pusu či v jejich případě ruce toho, že oni jsou postižení, a tak se snažit musejí ti druzí. Znala jsem paní, která měla oba rodiče neslyšící, sama slyšela. Ta vždycky říkala, že staří neslyšící neměli žádné výhody, žádné důchody, že měli ruce zdravé a uživili se všichni svým řemeslem. Dnes už děti dostanou důchod, tak proč by se snažily, ono jim to stačí. Mnoho lidí si myslí, že je to demotivující, že by měli dostávat cílenou podporu na pomůcky a služby a kvalitní pomoc ve výchově a vzdělání, aby svůj handicap co nejvíc překonali. Snažit se musí nejen ti, co jim chtějí pomoct, ale především oni sami.
Jednou jsem se ptala téměř slepého ladiče, co nám doma ladil piáno, co by si vybral, kdyby byl postaven před volbu „nevidět či neslyšet.“ Krutá otázka, ale byl to inteligentní člověk, tudíž jsem si to mohla dovolit. Jednoznačně řekl, že neslyšet je určitě mnohem horší. Asi to bylo hodně ovlivněno jeho láskou k hudbě. Obojí je kruté, ale slepí jsou vyřazení ze života podle mého názoru víc. Absence zraku se zatím nedá příliš kompenzovat, mnoho oborů na rozdíl od lidí bez sluchu dělat prostě nemohou. Ale i postižení mají právo žít plnohodnotný život a my jsme tam byli od toho na této cestě jim všemožně pomáhat. Postižení se však musejí svou vlastní snahou o naplnění svého života přičinit. A tuhle myšlenku si v první řadě musejí být schopni uvědomit a přijmout, což je asi to nejtěžší.
Nepochopila jsem nikdy ani řešení romské otázky, jak se dnes módně všude deklaruje. Ve škole dostal místo chlapec z této komunity jako romský koordinátor. Ani jeho roli jsem plně nepochopila, připadá mi to vůči cikánské populaci naprosto kontraproduktivní, navozuje už předem atmosféru, že se něco děje, že něco není v pořádku a musí se řešit. Evokoval v romských dětech pocit jakési výjimečnosti a nedotknutelnosti, když jako jediní mají svého vlastního zástupce. Za celou dobu mého dlouholetého působení jsem nepozorovala na mých pracovištích žádnou diskriminaci cikánských dětí. Nikdo nikdy ve škole, kde jsem já působila, neřešil, jestli je bílý nebo černý v té šíři, aby to bylo na denním pořádku. Možná někdy děcka mezi sebou, ale bylo to v rovině jako když si nadávají, že je blbej primitiv, pako, debil... Jenže blbej primitiv, pako, debil či brejloun je v naší společnosti normálně tolerováno, nikdo se nad tím nepozastavuje a je to přitom mnohem víc ponižující, než ty seš cikán nebo ty seš gádža. Spali na jedné ložnici, kamarádili spolu bez nějakých problémů.
Pokud se tato otázka uměle mediálně nevyvolává, lidi to mnohdy vůbec nenapadne. Začne jim to vadit ve chvíli, kdy se setkají s tím, že jedna skupina je upřednostňována před druhou. Kdyby se na všechny pohlíželo stejně, nemusela by nějaká romská problematika existovat. „Stejně“ pro mě znamená mimo jiné ale také to, že budou mít stejná práva i povinnosti, že se nebudou vyčleňovat jako něco mimořádného. Neustálé omílání romské otázky ve veřejnosti vyvolává spíše odpor k této menšině, než nějaké porozumění. Za minulého režimu měli všichni povinnost pracovat, měli čtyřicet let možnost se vzdělávat. Ani já jako dítě školou povinné jsem se nesetkala v naší škole s tím, že by někomu vadilo, že s námi chodí do školy cikáni, že by byli nějak utiskovaní, o tom vůbec nebyla řeč. Byly to děti z rodiny krmičů dobytka, žili normálně ve vsi jako každý jiný. Děcka nebyla žádní géniové, ale všichni se v životě uchytili velmi dobře. Nejstarší dcera se vdala za bílého kluka, se kterým měla dvě děti. Zemřela na nevyléčitelnou chorobu, když děti byly malé. Všichni je litovali, mluvilo o tom celé široké okolí s velkým smutkem a lidi byli ochotni jim pomoct jako každému jinému. Přitom to byla obyčejná cikánka a přesto si jí lidi vážili. O děti se vzorně starala, chodili čistě oblečení, žili normální běžný život, nevyřvávali do světa, jací jsou utiskovaní chudáci, ona dělala ve fabrice, on se živil podobně. Takže já na centrální řešení romské otázky nevěřím, vše je v lidech, buď chtějí, nebo nechtějí. O práci dnes přicházejí lidi s vysokoškolským vzděláním, nedivme se, že o nevzdělané, ať bílé či barevné, není zájem. Pokud to chtějí oni sami změnit, musí posílat v první řadě děti řádně do školy a vytvářet jim pro učení podmínky i doma, to je naprosto zásadní a důležitá věc.
Dospělí se musejí chovat vůči svým dětem zodpovědně. Ale jsou také svéprávní lidé a musejí se zodpovědně rozhodnout sami, to jim nikdo nařídit nemůže, a pokud oni nechtějí, tak jim ani žádný koordinátor nepomůže. Vietnamská menšina u nás je brána jen jako šikovní podloudní obchodníci, které je nutno brát přes lýtka na každém kroku. Oni na rozdíl od Romů neumějí ani česky, a přesto se snaží uchytit, uživit se. Nečekají na nějaké sociální dávky. Ale jazyková bariéra je tak velká, že se tito lidé nemohou prosadit, proto je pro ně mnohdy tržnice jediná možnost obživy. Pracovala jsem s Vietnamci, měli jsme je na učilišti, jsou to lidé nesmírně houževnatí, snaživí a pracovití. Neuvěřitelně čistotní a úslužní, společenští. Velmi dobře si uvědomují, že osud vlastních dětí mají ve svých rukou, a pokud nechtějí, aby se i jejich potomci živili stejným způsobem v tržnicích, snaží se vydělat tolik, aby svým dětem dopřáli kvalitní vzdělání. Vietnamské děti jsou výborní studenti, a to na všech stupních školy. Proč to nejde i u Romů? Slyšela jsem od jednoho významného představitele této rasy, že jsou pro ně naše školy demotivující. Když jsem se zeptala čím, nedokázal nic konkrétního říci. Asi jsou demotivující tím, že po nich učitelé něco vyžadují.
Diskriminace je dnes slovo, kterého se každý bojí. Vím, že to nemají lehké, protože je s cikány spojena jejich minulost, kdy kočovali a po jejich průjezdu vesnicí počítali sedláci škody, kolik jim ubylo drůbeže a králíků. A mnohdy tuto pověst sami svými činy i dnes přikrmují. A protože to o nich je všeobecně známo, vyvolává to u ostatní populace o to větší odpor. Pokud odjedou do Kanady jen proto, aby tam pobírali sociální dávky, pak se vrátili a pobrali je ještě jednou tady, nemohou tito lidé čekat, že je ti, kteří musí na tyto dávky vydělávat poctivou prací, budou chválit. Znám plno slušných cikánů, kteří žijí normálně ve společnosti a nemají problémy. Znám ale takové, co jim vyhovuje brát jen dávky a nepracovat. Ale takoví jsou i mezi bílými, takže to není otázka národnosti, ale přístupu jednotlivců k životu.
Vím také, že jsou mezi lidmi rasisti, ale to není většina, to bude vždy a na obou stranách, s tím se prostě musí počítat a tyto jednotlivce či nějaké skupiny lze umravnit jinými prostředky, které má naše společnost k dispozici, a orgány k tomu příslušné by to měly dělat co nejrazantněji, ale opět oboustranně spravedlivě.
Pomozme menšinám, pomozme postiženým, podejme pomocnou ruku, ale ne donekonečna, hlavně jim musí dojít, že tu největší pomoc musejí sami hledat na konci své vlastní ruky, jinak se nikam nepohnou. Slušní Romové, slušní Vietnamci, slušní neslyšící, jakož i slušní Češi a Moraváci slušným lidem ve společnosti nevadí. Neslušní Romové, neslušní Vietnamci, neslušní neslyšící, neslušní Češi a Moraváci vadí všem a vadí si i navzájem. A některým lidem vadí slušní, neslušní, černí, bílí, šikmoocí, prostě každý.
Všechno, co se snaží prosazovat násilně, má jedinou šanci, a sice, že to vzbudí pouze odpor. Pokud se setkáme se skutečnou pravou diskriminací kvůli rase, náboženství apod., jak je psáno v ústavě, pak to také podle našich zákonů potrestejme.
Jinak nechte lidi žít, nejsou to loutky, kterými by se mělo stále manipulovat. Každý má jiný způsob života, každý se musí snažit přizpůsobit, aby vyšel se sousedy a svým způsobem života neobtěžoval okolí. Žijeme ve střední Evropě, kde jsou staleté tradice, zvyklosti. Pokud budu chtít žít na stromě, tak holt budu muset jít do pralesa. Když se na ten strom usadím uprostřed města v parku, budu tam kálet a odhazovat odpadky ze stromu rovnou na krásný trávník, dělat tam nepořádek, lámat větve, abych si uprostřed parku rozdělala oheň, musím počítat s tím, že se to mnohým lidem nemusí líbit a udělají vše proto, aby mě z tohoto krásného místa vystrnadili. Zastane se mě někdo, najdou se nějací koordinátoři, kteří za mě budou bojovat, že ten bordel po mě je normální a že by ho měli slušní lidé odklízet, protože mně se zrovna nechce? Asi těžko. Když nebudu chodit do školy, sotva prolezu základní školu a budu chtít místo manažera, tak se mi každý vysměje a opět to nikomu nebude připadat divné. Každý jen řekne, to je tvoje věc, měla ses víc snažit.
Bezdomovci se mnohdy dostanou do své situace nechtěně, ale takoví lidé hledají pomoc, přijmou nabízenou ruku, aby se z toho srabu vyhrabali. Další si v tom stavu lebedí a radši budou žít nedůstojně jako zvířata, jen aby se nemuseli sami přičinit, jen aby nemuseli makat. Těm prostě nepomůže nikdo, i kdyby se na to zřídilo deset ministerstev a každému se přidělil extra koordinátor. Tak to prostě je. Pravda je velmi jednoduchá. Jak říkával můj tatínek: „Když se chce, všechno jde. Ale musí se chtít.“
Dostala jsem se do diskuse na téma diskriminace se svým strejdou v jednom malém městečku v Bavorsku. Ptala jsem se, jak oni se vypořádávají s touto otázkou. Koukal na mě dost nechápavě, jak to myslím. Nic takového se u nich v jejich městečku neřeší. Přijdou tam cikáni nebo Turci nebo kdokoliv jiný, že by tam chtěli bydlet. Obec je přijme pod podmínkou, že se normálně začlení jako každý jiný občan, tudíž že budou řádně pečovat o svůj dům a jeho okolí, nebudou dělat výtržnosti. Pokud tohle nechtějí plnit, obec je vyhostí, nedostanou domovské právo a nazdar, a to si každý dobře rozmyslí.
Pokračovat:
