Starý pán jako vystřižený z Ladových obrázků byl známý vesnický čtverák. Pod nosem měl malý knírek, který si pečlivě uhlazoval, dovedl s ním dokonce štramácky zamrskat. Na hlavě nosil klobouk a přes oblečení zástěru, jakou dříve na vesnici nosili všichni mužští, aby si zbytečně neušpinili svoje cajkové, sváteční kalhoty.
Ani nová doba na jeho zvycích nic nezměnila, zůstal svůj, zůstal originál, nepodléhal žádným módním trendům. Nechodil nikam, jenom do vedlejšího městečka do kostela a k doktorovi. Po skončení nedělní mše si zašel „na jedno“ do hospody, aby si poklábosil se sousedy a dověděl se něco nového.
Ještě dříve byl vedle hospody „kvelb“, jak se říkávalo v této části Moravy obchodům. V něm si v neděli sedláci nakoupili všechno, co nutně do hospodářství potřebovali.
Starý Diviš od potoka si koupil radlici do oračky a postavil si ji v hospodě za dveře. Vejsada to zaregistroval a hned se mu v hlavě zrodil plán. Dopil svoje pivko, rozloučil se se sousedy, že ještě má něco nutného, zaplatil a měl se k odchodu.
U dveří nenápadně sbalil radlici a pádil směrem
k domovu.
Cestou se zastavil u Divišů. Diviška byla známá jako semetrika, která má v rodině hlavní slovo a její muž byl pod pantoflem.
„Víte, Diviško, nerad vám to říkám, ale ten váš se
v hospodě tak namazal, že pomalo ani nemůže stát na nohách, a tak jsem radší to radlico vzal, abe mo jo eště nekdo nehokradl.“
Divišce se zatmělo před očima, rychle poděkovala, vzteky ani neviděla. Vejsada si jen zakroutil svoje licousy a s rukama za zády spokojeně pokračoval domů.
Diviška přehodila přes ramena teplý vlňák, vydala příkaz, aby holka pohlídala maso v troubě, a hurá naproti tomu svýmu.
Potkala ho s ostatními v dobrém rozmaru na půli cesty a hned na něj spustila:
„Kde máš radlico, vožereš se jako prase a nevíš, co děláš! Eště že Vésada bel tak hodné, že se vo ňo postaral a donesl jo.“
Diviš se nestačil divit, byl naprosto střízlivý, ale zastavit výřečnost své drahé polovičky bylo jako lopatou házet hrách na zeď. Chlapi se jen potutelně usmívali, ale pro jistotu se nenápadně vytratili, aby to náhodou ještě neschytali taky.
Jindy Vejsada napálil ženské v kravíně. Chodil vypomáhat do místního družstevního kravína krmit. Jednou takhle v neděli ráno, kdy ženské hodně spěchaly s prací, aby stihly mši v kostele, se vyklonil ze dveří kravína a hodně nahlas, aby ho ženské dobře slyšely, zavolal:
„Milóši, prosím tě, kolik je hodin?“
Milóš krmil naproti ve vepříně, ale v ten okamžik po něm nebylo ani vidu ani slechu.
Vejsada si hned sám pěkně nahlas odpověděl:
„Říkáš půl osmý? Tak děkujo.“
Ženské to zaslechly a úplně jim vyrazilo dech, jak dneska ten čas letí a že ten kostel asi nestihnou. Pot se z nich jen lil, aby všechnu potřebnou práci stihly co nejdřív. Když byly konečně hotové a přišly do šatny se převléct, zjistily, že je teprve půl sedmé...
„Vésada, kolik že to belo hodin, kolik vám to Milóš říkal?“
„No jo, ten Milóš, asi mo dó zase špatně hodinke, to je teda hrozný, zbetečně vás takhle honět.“
Chudák Milóš o ničem nevěděl, když na něj ženské cestou domů uhodily.
Tak to teda nemůže zůstat bez odvety!
Po nějaké době byla zase neděle a ony začaly krmit, Vejsada jim krmení pro dobytek připravoval. Ženské se nějak mimořádně snažily, spěchaly, až to bylo starouškovi divné.
„Žensky, proč tak dneska kvaltujete?“
„Chceme stihnót mšo.“
„Dyk máte dost časo, začiná až vo půl devátý.“
O půl devátý začínala mše každou neděli neměnně už spoustu let.
„Ale, co vás vede, ve ste nebel minuló nedělo v kostele, když farář vohlašoval, že bode toto nedělo vo hodino dřív, protože eště musi slóžet za nemocnyho farářa z vedléši farnosti?“
A dál pokračovaly ve zvýšeném tempu v práci a jen očkem pokukovaly, co to s Vejsadou udělá. Snažil se taky, aby to stihl, protože zrovna bude mše sloužená za jeho příbuzné a nebylo by slušné přijít pozdě. Mše se sloužila ve vedlejším městečku, cesta tam trvala dobrou půlhodinu. Už nebyl nejmladší, raději vyrazil dřív, aby mohl jít klidnou procházkou. Obšlapoval kostel o hodinu dřív, nikde nikdo, jen kostelník připravoval na oltáře květiny.
„Však počkéte ve babe jedne, to vám nedarujo!“ brblal si pod fousy, když ženské přicházely na mši s úsměvem, jakoby se nic nestalo.
Pokračovat:
