Večer Viktorka ulehla docela utahaná po celodenním shonu konečně do postele a po chvíli usnula spánkem spravedlivých. Je to zvláštní, ale nikdy si nemohla lehnout do postele ke svým dětem, aby jim třeba četla pohádku, vždy u toho musela sedět na židli. Jakmile se dostala do vodorovné polohy, takřka okamžitě usínala. Dokonce i v půli věty, když na ni její muž mluvil, ona už druhou půlku neslyšela a nereagovala.
Nejlépe se jí spalo, když byl vysoký tlak vzduchu, jakmile začalo pršet, okamžitě ji to vzbudilo a bylo po spaní. Zatímco ostatní normální lidi spí nejlépe právě když venku prší, ona přesně naopak. Ale tu noc svítil měsíc na jasné obloze a Viktorka spala jako mimino.
Zdály se jí sny, většinou krásné barevné, vždycky po procitnutí si říkala, že by to byl hezký film, kdyby se vše natočilo. I tuto měla sen, ale rozhodně nebyl z té šťastné série.
Seděla na vyhřáté terase z bílého kamene někde nad mořem. I když to moře neviděla, spíše jen tušila. Terasa byla kaskádovitá, z jedné úrovně do druhé vedly krátké schody lemované nízkými zídkami právě z onoho překrásně bílého kamene. Vše působilo tak čistě, příjemně, teple. Viktorka měla na bílých zídkách plno svíček v širokých kelímcích a postupně je zapalovala.
Najednou k ní přišla postava neurčitého pohlaví, spíše to byl asi muž. Dlouhé stříbrné vlasy mu splývaly po lesklém blankytně modrém dlouhém hávu, do kterého byl zahalený. Usmíval se milým laskavým úsměvem a kynul na ni prstem, aby šla k němu blíž. Přiblížila se tedy a on jí říká:
„ Je čas jít, rozluč se tady se vším a musíme odejít.“
V tu chvíli jí došlo, kdo to je a proč si pro ni přišel. Slzy jí tekly pro tvářích, když jej prosila a škemrala, že ještě nechce.
„Prosím, ještě ne, ještě nechci, nech mě tady, mám děti, nechci je ještě opustit.“
Viděla svoje děti, viděla je jako budoucí sirotky a tak strašně je nechtěla opustit.
Stále tím laskavým, ale nekompromisním hlasem jí ale opakoval:
„Nedá se nic dělat, musíme jít, musím si tě odvést, je čas.“
Nebyl zlý, naopak byl neobyčejně milý, ale přesto to tak strašně bolelo.
Naštěstí se ale Viktorka probudila. Polštář měla mokrý od slzí, které jí skutečně tekly proudem po tváři.
V první chvíli nevěděla, kde je, ale po úplném procitnutí však byla nesmírně šťastná, že je ve své ložnici a živá. Bála se znovu usnout, aby se sen nevrátil. Bylo to tak živě skutečné, že měla stále pocit, že opravdu viděla a prožila svůj konec. Byl smutný, ale ne bolestivý.
Byl takový čistý, světlý, laskavý, snad tomu tak jednou bude i ve skutečnosti, až ta doba nastane.
Nikomu se se svým snem nesvěřila, bála se, že by jí stejně nikdo nevěřil nebo by se na ni okolí dívalo, že není zcela v pořádku.
Život šel dál, jen Viktorka si občas uvědomila, že vše na tomto světě je velice pomíjivé.
Věděla, že když ten někdo kývne, půjde a nic z toho, co tady má, si s sebou nevezme.
Snad jen vzpomínky, proto by měly být co nejkrásnější...
Pokračovat:
