Byla jsem hodně samostatná, což možná vyplynulo z toho, že jsme odmalička měli plno povinností. Ty se splnit musely, o tom se nediskutovalo. Snad i z té doby mám vypěstovaný návyk udělat všechno hned nebo co nejdřív, abych měla volno, aby to nebylo přede mnou stále jako strašák, že ještě to musím a to musím a že nikdy nebudu mít čas jen pro sebe.
Hrát jsme si mohli jít skutečně až teprve poté, co bylo všechno hotovo. Mělo to i své pozitivní stránky, byla jsem pevné, nenahraditelné kolečko v soustrojí, člen rodinného týmu. Když každý udělal, co měl, vše fungovalo. Nikdy jsem netrpěla nějakou sebelítostí, že něco musím dělat jen já, byla jsme na tom děcka na vsi všechna stejně.
Štvalo mě to, ale neobviňovala jsem z toho naše, nýbrž vesnici a její životní styl.
Občas jsem zalitovala, že se naši nepřestěhovali do města, když tam otec měl dobrou práci. Jenže oni mi zdůvodnili, že táta musel převzít hospodářství, a tak to i pro ně bylo těžké. Bylo mi to líto, že ani oni neměli život lehký.
Místní komunisti jim ho navíc znepříjemňovali, kde mohli, tudíž jsem jim ani jako malá holka nikdy nic nevyčítala.
Prožívala jsem s nimi všechny ty těžké chvíle. Okamžiky, kdy u MNV, místního národního výboru (dnes obecní úřad) zastavilo černé auto a z něj vystoupili dva chlapi v dlouhých tmavých kabátech, budu nadoživotí vidět před očima. Za chvíli někdo přišel pro tatínka, že se má dostavit k výslechu.
A to už se, prosím, blížila šedesátá léta, to nebylo těsně po válce. Před barákem jsme netrpělivě čekali, jestli se vrátí domů, nebo jestli si ho neodvezou autem někam pryč.
Můj otec byl hrdý a statečný.
Mockrát ho ponížili, srazili, ale nikdy nezlomili. Byl to pro mne po této stránce životní vzor. Když je mi nejhůř, vždycky si na něj vzpomenu. To mi dává sílu vstát a jít dál.
Byl muzikant, krásný chlap. Stejně i moje matka byla skutečně velmi krásná. Měla krásné oči, pěkně tvarované rty, husté dlouhé černé vlasy zapletené do těžkého copu. Můj tatínek byl pravý selský synek se vším, co k tomu patřilo, tedy se všemi ctnostmi i nectnostmi. Byl vysoký, štíhlý, pěkný mužský, po kterém se každá ženská ohlédla. Maminka těžce nesla, že chodil hrávat po muzikách. Hrál na trumpetu a doma i na harmoniku, uměl i na pikolu a klarinet.
V těžkých dobách pronásledování to mnohdy byly jediné peníze, které za hraní přinesl a které matka měla na obživu nás dětí. Tak mu to trpěla. I kdyby ne, on by stejně hrát šel.
Občas to zaskřípalo, protože celá starost o hospodářství i rodinu pak zůstávala na ní. V takových okamžicích mu vyčetla všechno možné a říkávala, že je floutek a že po těch vesnicích, kde hrával, má určitě nějaké baby. Já tyhle řeči nesnášela, vadilo mi to.
Do hospody mezi místní chlapy nikdy nechodil. V padesátých letech se sedláci dohodli, že založí zemědělské družstvo. Můj otec byl navržený jako jeho předseda. Chtěli do toho jít co nejdříve, protože stát dával dotace a oni je chtěli získat. Jenže závist je stará lidská a česká vlastnost. Někdo začal šířit o otci pomluvy. Bylo to něco v tom duchu, že by byl výš než oni, že chce funkci, a tak něco podobného, jak jsem při nějaké debatě táty a jeho přátel zaslechla. Naštval se a řekl, že mu to není zapotřebí, že chtěl, aby se měli dobře všichni, a jestli oni mají pochybnosti, tak on do toho nejde.
A nešel.
Pak bylo družstvo založeno, ale otec řekl, že mezi takové lidi on nevstoupí.
Slovo skutečně dodržel, členem družstva se nikdy nestal a naše rodinné martyrium, včetně jeho zavření, nabíralo na síle. Komunisti se nám mstili až do jejich pádu, kterého se už otec, bohužel, nedočkal.
Občas si dal doma slivovičku, nepotřeboval moc, aby měl povznesenou náladičku. V takových chvílích seděl u stolu, bouchal do něj pěstí a nadával komunistům:
„Já se eště dočkám, až bodó komuniste věšet na první kadlátka za vsí.“
Kadlátka jsou švestky. Pádu komunistů se už, bohužel, nedočkal. Maminka mu domlouvala, aby toho nechal, že neví, kdo jde kolem a slyší to:
„Dyk tě zase zavřó!“
Ale to bylo, jako když přileje olej do ohně. Ještě to pak schytala chudák i ona.
Kamarádil s jedním bývalým sedlákem Tondou. Tonda při znárodňování dopadl ve vsi nejhůř, protože měl nejvíc polností.
Byl označen za kulaka a poslán do uranových dolů v Jáchymově.
Když ho po letech pustili, měl zakázaný trvalý pobyt u nás ve vsi ve svém domě. Pracoval ve městě na různých stavbách, kde přes týden bydlel v maringotkách a domů jezdil jen na víkend.
Chodíval k nám a často vyprávěl o poměrech, které v uranových dolech panovaly, o praktikách dozorců. Jako holku mě to zase tak moc nezajímalo, takže jsem zachytila mimoděk jen některé útržky hovorů. Pamatuji si, jak vyprávěl o nějakém spoluvězňovi, se kterým se skamarádil.
Říkal, že byl hodně otevřený, takže ho dozorci neměli rádi. Jednou mu nařídili:
„Pohyb, pohyb, utíkej.“
„Proč mám utíkat, kam?“
Řvali na něj, že má splnit rozkaz a mířili na něj puškou. Donutili ho, že se po dvoře rozběhl, Zezadu ho zastřelili.
Oficiálně stálo: „Zastřelen na útěku.“
Těch různých historek bylo mnohem víc. Dodnes mě mrzí, že jsem si je nezapamatovala. Zajímavé bylo to, že nás otec nikdy neposlal pryč, když takto otevřeně mluvili. My jsme věděli, že to nesmíme nikde říkat, a také jsme to skutečně nikde neřekli.
Ono mezi holkami se bavit o nějakých uranových dolech by stejně nemělo naději na úspěch, měly jsme úplně jiná témata, která nám v našem věku připadala důležitější.
Jednoho dne dorazila do vsi smutná zpráva, že Tonda ve městě spadl z lešení a zabil se. Každému bylo jasné, že mu někdo pomohl, že to nebyla nešťastná náhoda. Kolikrát, když jsem v dalších letech své dospělosti v době, kdy už u nás nastala tzv. demokracie a cítila jsem sama na sobě bezpráví, si říkala:
„To je dobře, že je jiná doba, že mě třeba Ina nemůže poslat do uranových dolů nebo do lágru.“
Věřím tomu, že kdyby tyhle možnosti měla, byla jsem tam mezi prvními.
Tatínek byl vůbec svérázná osoba a já kvůli němu měla jednou ve škole malér. Dostali jsme za úkol zeptat se doma a pak napsat slohovou práci, jak nás osvobodila Rudá armáda. Tak jsem se zeptala a napsala.
Tatínek mi to diktoval:
Přijela taková neuspořádaná horda Rusů. U Dolních vytrhli ze zdi vodovodní kohoutek a mysleli, že jim z toho poteče voda. Na rukou měli několikery hodinky. K nám přišli do dvora. Když viděli motorku, tak si ji chtěli odvézt, ale já jim ji nechtěl za žádnou cenu dát. Jeden voják mi přiložil revolver ke spánku a spustil na mě: „Davaj mašinu!“
Tak tohle jsem do té slohovky napsala a odevzdala ji. Musela jsem do ředitelny, že ji mám přepsat. Bránila jsem se, že přeci učitel říkal, že se máme zeptat doma a já se ptala. Já si to nevymyslela!
Pokračovat:
