Naše kuchyně byla místem setkávání nejen politických vězňů a ztroskotanců, ale scházeli se u nás i místní Ptáčci.
Tak si říkala šumařská minikapela, složená z mého otce, Šnajdra a Paláta. Tatínek hrál na křídlovku, Šnajdr a Palát na harmoniku a některý z mých bratrů, většinou Jožka, jim k tomu bubnoval na kufr od harmoniky. Kdo šel kolem, zastavil se na chvíli, poslechl si, poklábosil a zase pokračoval po svých. Někdy si přišli zahrát i jiní, třeba můj spolužák Jožka, který se teprve na trumpetu učil. Maminka zpívala a přidávala jsem se i já nebo kdo tam zrovna byl. Byly to krásné chvilky, zpestření toho fádního každodenního života.
Tatínek hrál ještě v jiné opravdové velké kapele. Když byla u nás pouť nebo posvícení, většinou tato kapela hrála v hospodě při taneční zábavě. Všichni muzikanti se sjeli k nám na dvůr. Dvůr jsme měli velký, tak se tam vešly motorky a později i auta tatínkových muzikantských kolegů. Po zábavě u nás zbyl někdy i buben a to jsme pak zkoušeli na něj bubnovat. Tatínek nás ale důrazně upozornil, že jestli ho protrhneme, tak to bude pěkně drahý špás. Toho jsme se báli, takže po chvíli jsme radši s bubnováním přestali a třískali jsme jen do činelů.
Na dvoře se muzikanti sehrávali, měli zkoušku. Vynesli jsme jim židle, nějaké pohoštění a oni ladili. Mezi nimi hrával i jeden můj vzdálenější strejda. Živil se jako kominík, když se o něm doma mluvilo, tak jako o kominářovi. Každý věděl, kdo to je, dlouho jsem neznala jeho pravé jméno.
Na pouť se sjížděli vždycky po ránu, protože hrávali na mši v našem starobylém kostele, kde mše bývaly jen o mimořádných událostech, jako třeba byla právě pouť. Pak se chodilo po vsi zvát po staveních na odpolední a večerní zábavu. V každém baráku byl přípitek a lidi dávali peníze. Z nich se pak platili právě muzikanti a další poplatky.
Byla jsem hodně malá, mohly mi být tak čtyři roky. Maminka mě strojila do kostela, oblékla mi nové bílé punčocháčky a nějaké šatičky. Postavila mě na židli a nařídila, ať počkám, že mi přinese botičky, abych si ty bílé punčocháčky hned neumazala. Tak jsem tam stála, a v tom přišel do kuchyně kominář. Znala jsem ho černého a umouněného od sazí. Teď byl čistý, pěkně ustrojený.
Přišel a říká: „Nazdar, princezničko“
a vzal mě do náruče. Vyšel se mnou na dvůr před muzikanty a poručil:
„Sólo pro princeznu!“
Muzikanti začali hrát jen pro mě. Bylo mi tak málo, ale dobře jsem si uvědomovala, jaká mě potkala pocta, když hrají jenom pro mě. Cítila jsem se nesmírně důležitá a krásná. Moje nové šatičky a bílé punčošky určitě dodávaly sebevědomí malé sotva čtyřleté princezničce. Snad proto mi tato příhoda utkvěla po tak dlouhou dobu v hlavě.
Moje maminka nám ve chvílích dobrého rozmaru vyprávěla, jak náš otec v době, kdy se o ni zajímal, přišel na bál do zámeckého sálu. Oblečený v důstojnické uniformě, protože sloužil na vojně, předstoupil před muzikanty, hodil jim tam peníze a křikl do sálu:
„Zahrejte mi sólo!“
Oni začali hrát, a on, vysoký krásný pan oficír, kráčel pevným krokem přes celý ten velký sál vyzvat moji matku k tanci.
Maminka to okomentovala:
„Von se tata dycky choval jako be nebel jen sedlák, ale nejaké „fón“,
což v našem hanácko-německém nářečí a v jejím podání znamenalo šlechtic. Říkala, že měl samé takové panské choutky, nebavilo ho kydat hnůj a orat pole.
„Pana -von- víc bavilo nasadit na koně krásný kožený sedlo, vzít si flinto a jet si na čekanó, než kedat hnůj.“
Ten hnůj pak zbyl na ni. To byl důvod, že nenáviděla všechno kolem hospodářství a nakonec měla vztek i na něj. Když tak o tom přemýšlím, ta moje touha pryč z vesnice opravdu nebyla náhodná, ale skoro dědičná po meči i po přeslici...
Rodiče se brali za druhé světové války, kde byl velký nedostatek všeho. Tatínek se proto vypravil na zámek, kde ještě v té době sídlil hrabě Larisch, aby ho požádal, zda si může střelit v jeho honitbě jelena. Pan hrabě se nabídl, že mu jej střelí on sám. Slovo dodržel a naši měli na svatební hostině divočinu. Netroufli si pana hraběte na svatbu pozvat, zdálo se jim, že by to pro něj nebylo dost nóbl. Po svatbě se dověděli, že ho to mrzelo, že by býval rád šel. Za války byly veškeré taneční zábavy zakázané. Při svatbě mých rodičů muzikanti tajně hráli na dvoře v selském stavení mého dědečka. Rychle se to rozkřiklo a navečer se sešlo plno mládeže ze širokého okolí. Tancovali na svažitém dvoře až do rána.
Jak jsem slyšela od tatínka, tak se nesmělo za války ani zabíjet, vše bylo jen na povolení. Němci si to hlídali, a kdo by zákaz porušil, čekal by jej transport do lágru. Sedláci tudíž zabíjeli načerno, potají v noci, a zabijačka většinou probíhala ve sklepě. Jednou tak zabíjeli v jednom stavení, kdy měli malého syna. Nařídili mu, že nesmí nikomu říct, že načerno zabíjejí. Kluk stál před vraty, když šel tatínek zrovna kolem. Z dálky už na něj volal:
„Strédo, me načerno zabíjáme, ale já to nesmím nikomo říkat…“
Pokračovat:
