Můj otec se stále bránil vstupu do zemědělského družstva a komunisti ho pomalu ale jistě likvidovali. Aby nás uživil, jezdil s našimi dvěma koňmi Ivorem a Minou na fušky. Drobným zemědělcům v okolí tu něco oral, sekl, vláčel, sel a tak podobně. Nějaký dobrák ho udal a otec byl souzen za nedovolené podnikání. Hlavní trest byla pokuta dva tisíce korun, což byl celý jeho výdělek, a vedlejší trest byl propadnutí páru koní státu. Koně, to jsou členové rodiny, to je jako byste ztratili někoho z nejbližších příbuzných.
Jednoho krásného letního dne se otevřela vrata, do nich vjel vůz tažený cizími koňmi, a vstoupili nějací cizí chlapi, které jsem neznala.
„Jdeme si pro koně, podle zákona vám je odebíráme, propadli ve prospěch státu.“
Soused, který na tom byl podobně jako my, stačil ještě ujet zadními vraty do polí a koně na nějakou dobu zachránil. Ale jen dočasně, pak o ně přišel stejně násilně jako my.
„Můžete nám je okšírovat?“
„Ne, okšírujte si je sami.“
Vyvedli Minu, ta byla krotká. Nechala si nasadit chomout a přivázat silným provazem dozadu k vozu. Ivor, jakoby cítil, že musí pryč, že mu berou jeho domov, se začal vzpínat a nechtěl si nechat ohlávku nasadit. Tatínek se slzami v očích odešel rychle pryč. Dobu se tam s Ivorem potýkali, než se jim podařilo jej přivázat za vůz vedle Miny. Povoz se pomalu rozjel směrem ze dvora. Já jsem seděla u vrat na schůdku do zahrádky vedle maminky, která měla na klíně malého bráchu, a brečely jsme obě jako želvy. Ivor se ve vratech vzpouzel, táhli ho skoro po břiše.
Přišli jsme o koně, přišli jsme o členy rodiny, všichni to nesli strašně těžce a nenávist vůči komunistům tento zločin ještě prohloubil. Koně odvezli do podniku Meliorace asi dvacet kilometrů daleko. Za rok u nás na polích něco dělali a vozka s našim Ivorem a Minou přijel do vsi. Koně šli automaticky domů. Protože to byli naši koně, nechali jsme je tam po dobu práce ustájené. Po revoluci jsme sice mohli žádat koně zpět, ale náš Ivor a Mina už byli na pravdě Boží.
Pokračovat:
