V šesté třídě se mi líbil jeden kluk z osmičky, Honza. Sice propadl, jinak by už byl v devítce, ale měl krásný úsměv, plavé, mírně kudrnaté vlasy a líbil se všem holkám. Nevím, jestli tušil, že se mi líbí, že ho tajně miluju. Asi ne. Byla jsem pro něj určitě mladé nezajímavé ucho ze šestky, kterému ještě nezačala pořádně ani růst prsa. Největší pocta a nezapomenutelný zážitek pro mě však byl, když jsme se jednou v zimě při cestě z tělocviku s jejich třídou míjeli, a on mi nastavil hokejku, abych nemohla projít. Byla jsem na vrcholu slasti a žila z toho minimálně několik dalších měsíců!
„Třeba jsem se mu líbila, jen si netroufal mi to říct. Určitě to tak bylo, proč by ne, že?“
Já se zase pro změnu líbila jednomu klukovi z vyšší třídy, brejlatému mrňavému Mirkovi, který ale neměl žádnou šanci, abych si ho vůbec všimla, natož mu věnovala třeba pohled. Strašně mě jeho pozornost obtěžovala, a kdyby ho ze školy vyhodili, bylo by to pro mne v té době největší zadostiučinění.
„Nechtěla bys jít v neděli do kina?“
„Ne, tos teda uhodl, a dej mi pokoj. Proč za mnou furt dolejzáš?!“
Byl fakt otravnej, a ještě k tomu malej a poďobanej od beďárů. Co si vůbec myslel, brejloun jeden trapnej! Ještě teď mám na něj vztek.
Těch, co se mi líbili, bylo pak víc, ale ne moc. Jirka ze třídy o jeden ročník výš mi občas dával najevo, že i já mu nejsem úplně lhostejná. Někde nastavil nohu nebo do mě jako vrazil. Ale nic víc. Ani do kina mě nepozval... Pavel to byl ňouma ze třídy vedle, hezký, ale strašně nesmělý kluk, nic pro mě.
Jarda se mi posmíval:
„Kluci podívejte, vony se jí zapalujou lejtka!“
Ťuky, ťuky na čelíčko…
Od skončení školní docházky jsem kluky neviděla.
Honza se zabil hodně mladý na motorce, a ti ostatní si šli svými cestami a určitě si už vůbec ani nevzpomenou na jednu holku z béčka.
Na konci deváté třídy jsem dostala svoji první pusu od kluka.
Heč!
Byla jsem v máji na víkendu u své kamarádky Božky. Večer jsme seděli u táboráku za vsí u řeky, kluci měli kytary, zpívali jsme a bylo nám krásně. Pak jsme se teplým májovým večerem v houfu vraceli zpět do vesnice, a mě najednou jeden kluk, jmenoval se Bohumil, ale říkali mu Laďa, vzal kolem ramen.
Nic, šli jsme dál, já se tvářila „normálně“, a on se najednou ke mně naklonil a vlepil mi pusu. Byla jsem z toho v šoku, příjemném. Byl o mě zájem, a to mi lichotilo. Byla to jediná pusa, nic dál se nestalo, ale stála za to. Sladká jako malina. Pak jezdil na pionýru za jedním spolužákem do naší vesnice, jezdil jako za ním, ve skutečnosti asi chtěl vidět mě. Nebylo mi to nepříjemné, povídali jsme si, ale láska se z toho nevyklubala. Zdál se mi takový ještě hodně pubertální, já už jsem si na ty jeho přiblblý řečičky připadala moc dospělá, nad věcí. Já, taky puberťačka.
Měla jsem ráda jasno, věřila jsem ve spravedlnost, ze srdce jsem nesnášela křivdu, protekci, stejně jako ponižování. Byla jsem ochotná za vše dobré bojovat do posledního dechu.
Tak to jsem byla já ve svých pubertálních školních letech. Nezkrotná, svéhlavá, ale kamarádská, a hlavně docela nespokojená. Chtěla jsem dokázat něco víc, a toho se mi nedostávalo. Venkovská škola měla svoje omezené možnosti, a stále se mi zdálo, že učitelé mají i svoje omezené vědomosti. Páni učitelé, odpusťte, i já jsem vám již odpustila…
Pokračovat:
